Utíkej napsat dopis! Aneb Maraton psaní dopisů 2022

iZUN: Svou první otázku bych směřovala přímo na Váš osobní příběh. Jak jste se do české pobočky Amnesty International dostala? 

Evgenia Bernstein: Pocházím z Bulharska, ale v Česku žiji už asi 10 let. Vždycky jsem se zajímala o lidská práva, především práva žen. Pečlivě jsem studovala situaci například v Saúdské Arábii, protože se tam přestěhovala a provdala moje kamarádka. V té době jsem se úplně zděsila, co tam ženy mohou zažít za teror. Mohou jim uříznout ruku třeba pouze za to, že si dají pivo, nebo mohou být popraveny, když jsou obviněny z nevěry. Toto byl můj první důležitý milník. Druhým milníkem byl fakt, že, jak už jsem říkala, jsem vyrůstala v Bulharsku a to přímo vedle Romské komunity. Viděla jsem proto diskriminaci a její hrůzné dopady na celou společnost z první ruky. 

Po příjezdu do Česka jsem nejprve pracovala pro oddělení fundraisingu. Byla jsem hrozně ráda, že mě přijali, protože jsem v té době neuměla skoro vůbec česky. V současnosti mi to zároveň jen potvrzuje, že Amnesty se snaží vytvářet multikulturní prostředí na pracovišti, což vnímám jako velkou výhodu.

iZUN: Jak velká je vlastně pobočka české Amnesty?

Evgenia Bernstein: Tady v Česku nás na pobočce není mnoho, přestože Amnesty International je jinak největší lidskoprávní organizace na světě. Oproti západnějším státům, které mají pobočky opravdu velké, je nás dohromady zhruba 15 členů, kteří pracujeme na plný úvazek v základní kanceláři tady v Praze. Jinak je ještě jedna maličkatá pobočka v Brně. A samozřejmě k nám patří i mnoho dobrovolníků, kteří tvoří regionální skupinky.

iZUN: Vaší hlavní akcí roku je Maraton psaní dopisů. Zajímalo by mě, kdo první přišel s nápadem, že by dopisy mohly zachraňovat lidské životy?

Evgenia Bernstein: To je skvělý dotaz. Amnesty International založil v Británii v 60. letech minulého století právník Peter Benenson, jehož původní myšlenka byla přesně taková, jakou zmiňujete. Když se zveřejní nějaký příběh, ve kterém se stalo mnoho nespravedlností, tak naděje a šance, že se věci napraví a případ dosáhne spravedlnosti, jsou mnohem větší. V jeho prvním článku o 6 politických vězních byl dokonce i jeden Čech. Maraton psaní dopisů (v angličtině Write for Rights) ale vznikl až v roce 2001 jako 24 hodinová kampaň polských aktivistů. Akce se ostatním zahraničním sekcím tak zalíbila, že se z toho stala každoroční tradice, která probíhá vždy mezi 25.11. a 15.12., tedy okolo Mezinárodního dne lidských práv. Česká pobočka letos slaví 12. ročník pořádání kampaně.

Podoba tehdejšího a současného průběhu Maratonu je v zásadě stejná. 24 hodin v kuse se posílají dopisy vybraným vězňům, kteří jsou podle Amnesty International neprávem uvězněni nebo stíháni a usiluje se o jejich propuštění a zproštění viny. Každoročně se napíší miliony dopisů. Je to proto největší kampaň pro lidská práva na světě.

Zdá se, že je to hodně abstraktní věc. Někdo si může položit otázku: ,,Jak já tady v Česku můžu ovlivnit, co se děje někde za hranicemi daleko odsud?”. Ale představte si, že to s vámi  píše dalších několik tisíc lidí, takže ve výsledku do prezidentských, prokurátorských a soudních kanceláří přichází statisíce dopisů. Taková čísla už jsou ohromná a dokáží udělat změny. Přinejmenším si dotyční uvědomí, že daný vězeň je ohniskem celosvětové pozornosti a to nemohou přehlížet, protože právě v očích zbytku světa chtějí vypadat dobře. Abych to vysvětlila na příkladu, vrátím se k Saúdské Arábii. Jak už jsem zmínila, ženská práva jsou tam krutě porušována a ženy, které se proti režimu postaví, jsou vězněny a trestány. Před dvěma roky ale byla jedna bojovnice za ženská práva propuštěna právě díky Maratonu psaní dopisů, neboť pokud chtěla Saúdská Arábie zůstat součástí celosvětového obchodu, musela za účelem zachování dobrých obchodních styků polevit a neprávem vězněnou ženu propustit. 

iZUN: Je skvělé, jakých dosahuje Amnesty výsledků. Na základě čeho ale vybíráte těch 6 “vyvolených”? Jaká jsou kritéria? Přeci jen vybrat pouze takový počet ze všech případů na světě musí být velmi náročné.

Evgenia Bernstein: Ráda bych zdůraznila, že celosvětově je každoročně vybíraných případů 10, ale z kapacitních důvodů máme v Česku jen 6, u kterých předpokládáme, že budou českému publiku nejbližší.  Kritérií je několik: případy by měly být genderově vyvážené, měly by být rovnoměrně rozmístěné na všech kontinentech, samotné kauzy by se pak měly týkat eko-aktivistů, ženských práv, LGBT+ práv, pak samozřejmě tzv. vězňů svědomí, neboli lidí, kteří jsou vězněni za to, co si myslí, a nakonec obránců lidských práv. Takoví lidé tvoří základ kampaně. Amnesty se zároveň snaží vybírat takové případy, které obecně odrážejí celkový politický problém v dané zemi nebo reprezentují určitou utlačovanou menšinu. V letošním roce máme případ v Paraguay týkající se transgender komunity, jejíž tváří se staly konkrétně dvě transgender ženy. Je totiž důležité, aby měla kampaň obličeje, díky kterým si problematiku můžeme lépe představit. Jako další případ můžu zmínit Alexandru z Ruska. Alexandra je umělkyně, která v ruských obchodech vyměňovala cenovky, na kterých byly zprávy o válce na Ukrajině a výzvy pro její skončení. A opět, Amnesty bojuje za ni, jakožto za osobu, která se právě nachází ve velmi nebezpečné situaci, ale současně i za tisíce uvězněných Rusů, kteří se postavili na odpor Putinovu režimu. Na druhé straně činy, které dříve v dané zemi nebyly trestány, ale najednou jsou, Amnesty používá jako precedens k tomu, aby si vlády takový postup už nedovolily. 

iZUN: Máte za ta léta nějaký příběh, který Vám přirostl k srdci?

Evgenia Bernstein: Ano, mám jich několik. Před dvěma roky se řešil případ s Germainem Rukukim, novinářem z Burundi. Byl to skvělý pán, otec tří dětí, který založil vlastní aktivistické hnutí a v článcích pokojně protestoval proti tamější vládě. Byl zatčen a dostal trest 20 let vězení. Nakonec byl i díky Maratonu propuštěn. “I díky” zmiňuji schválně, protože samozřejmě Maraton psaní dopisů není jediná lidskoprávní organizace a spolupracuje se spoustou lokálních spolků. Z výsledku jsem byla velmi dojatá, protože jsem zpočátku vůbec nevěřila, že by to s Germainem mohlo dopadnout dobře. Dělali jsme ale, co jsme mohli a nakonec to šťastný konec mělo. Případů bych mohla zmínit opravdu hodně, ale tenhle byl první, který mě napadl.

iZUN: Proč jsou lidé, kteří přicházejí s odlišnými názory, zavíráni? To jsou opravdu takovou hrozbou pro danou vládu?

Evgenia Bernstein: Ano, samozřejmě, že jsou. Největší hrozbou pro totalitářské režimy jsou lidé, kteří neumí mlčet. To víme i z vlastní zkušenosti z komunistické historie našich států. Představitelé totalitní moci moc dobře ví, že první hlas odporu, který se v zemi objeví, nebude zdaleka jediný a poslední, pokud nebude okamžitě umlčen. Připomnělo mi to letošní případ Číňanky Chow Hang-tung, která chtěla uspořádat vzpomínkovou akci pro oběti demonstrací a následného masakru na Náměstí Nebeského klidu a která kvůli tomu byla zatčena. I minulost a její připomínání tedy může být pro vládu hrozba. Režim je režim proto, že vnímá jako hrozbu sebemenší odlišnost, která se vymyká jeho pravidlům. Cílem režimů je vychovat novou generaci, která nastolenému režimu neodporuje a naopak ho podporuje.

iZUN: 10. prosince je Mezinárodní den lidských práv. Jak je vůbec možné, že se lidská práva i v 21. století porušují? Jak si to může někdo dovolit?

Evgenia Bernstein: Moc bych chtěla vědět odpověď na tuto otázku. My v Amnesty máme takové motto, ve kterém říkáme, že bychom jako organizace nejradši vůbec neexistovali. Chtěli bychom dospět k tomu, že to tady celé zavřeme, půjdeme domu a budeme prodávat boty nebo něco takového. Ale bohužel, vypadá to tak, že dokavaď budou lidé žít, tak tu s námi bude přebývat i porušování našich práv. Odpradávna je moc věcí, po které všichni touží a když už jí dosáhnou, snaží se ji udržet za každou cenu. Je to velmi složitá otázka a asi bychom se nad ní měli všichni zamyslet. Další otázka by mohla být, proč nejsme schopní začít akceptovat vyznání všech náboženství, sebeidentifikací a tak dále. Otázek “proč” je mnoho. Klíčovou věcí je určitě vzdělávání, které ale bohužel na mnoha místech po světě není dostatečné.

iZUN: Vyjíždí Amnesty International na zahraniční mise?

Evgenia Bernstein: Já bych je nenazvala misemi, ale spíš výzkumy. Česká pobočka je sice neprovádí, ale zahraniční pobočky ano. Výzkumníci jsou zpravidla jiné národnosti, než v jaké zemi výzkum vedou, aby byli nezávislí a tolik nepodléhali emocím. Následně vycházejí zprávy o daných výsledcích zkoumané problematiky a rozšiřuje se povědomí o posunech, které proběhly či neproběhly v oblasti lidských práv. Výzkumy patří do skupiny nástrojů, které Amnesty používá už 60 let své existence.

iZUN: Poslední otázka se týká Česka. Jakou roli sehrál pro Amnesty International Václav Havel?

Evgenia Bernstein: Skutečně obrovskou. Velmi rádi poukazujeme na to, že i on sám byl vězněm svědomí a dáváme ho jako příklad. Dostával mnoho dopisů z ciziny, například od Amnesty aktivistů z Německa, Francie a ze Španělska. Později říkal, že i díky nim získával velkou morální podporu, která je velmi důležitá pro psychiku, a věřil, že nátlak, který dopisy vytvářely, značně přispěl k jeho dřívějšímu propuštění z vězení. Václav Havel je pro nás vzorovým příkladem obhájce lidských práv. Máme ho vystaveného na zdi v kanceláří a jeho případ je pro nás jako zaměstnance velkou inspirací a nadějí pro nynější případy. Upřímně vám takovou historickou osobnost jako Bulharka závidím, není to totiž samozřejmost pro každý stát.

Foto: Amnesty International