Velikonoce dříve a dnes

Už od doby, co si ještě dokáži pamatovat, jsem na Velikonoce jezdil k babičce na vesnici. Takový malý zapadákov s dvaceti stálými obyvateli, přes víkend se počet obyvatel zvedl až na 150, jelikož sem jezdili na chalupu pražáci. Byl to takový rituál, který začínal již ve čtvrtek večer. S šestou hodinou večerní se sešla veškerá omladina u místní kapličky, od níž jsme vyrazili vesnicí dál, všichni vybaveni řehtačkami. Tenkrát platilo, že čím větší vlastnil člověk řehtačku, tím vyšší měl sociální status. Jednou jsem dostal hrkačku, což byl takový samopal mezi řehtačkami, která mi zajistila neuvěřitelný obdiv. Nic ale netrvá věčně, závist je silná a hrkačku jsem po nestřežené chvíli našel rozbitou na lavičce.

Řehtat jsme pak vyráželi i v pátek v osm ráno, ve dvanáct v poledne a opět v šest večer. Účast byla životně důležitá, jelikož následně vybrané peníze ze sobotního koledování byly rozdělovány podle účasti na řehtání.

Dodržovali jsme i různé tradice. Na zelený čtvrtek bylo naší povinností sníst z louky něco zeleného, podnikali jsme tedy pátrací akce po šťovících, které byly milované a zároveň nenáviděné. Dětská rivalita je něco šíleného, soutěžili jsme tedy o to, kdo dokáže sníst nejvíc toho kyselého hnusu. Další neodmyslitelnou tradicí bylo opláchnutí očí z místního potůčku každé ráno, abychom dobře viděli. Nebyl rok, kdy by se tam někdo rovnou nevykoupal, samozřejmě nechtěně. Terčem byly hlavně hezké holky, které jsme chtěli podráždit. Až když jsem byl starší, došel jsem k závěru, že potůček vytéká z jedné z obydlených chalup a není to ta pramenitá voda přímo z lesa, kterou jsem si představoval. Jsem rád, že vůbec ještě vidím.

Co bylo na velký pátek nejdůležitější, byl absolutní půst v konzumaci masa. Jednou jsem si ráno s radostí vychutnal rohlík se šunkou, ale když mě viděla babička, která je velice nábožensky založená, nepromluvila se mnou dobré dva týdny. Od té doby jsem si na to dával dobrý pozor a páteční půst mi vydržel až do dnes.

Na bílou sobotu jsme vyrazili zařehtat ještě v osm ráno a od té doby jsme se pilně připravovali na odpolední koledování, které začalo po obědě. Zdobili jsme pomlázky, chystali a čistili košíky na vajíčka, s přibývajícím věkem jsme stále více řešili outfit. Ale hlavně jsme pilovali básničky, které nám byly přiděleny už ve čtvrtek večer. Rád bych řekl, že to bylo něco na způsob klasického „Hody hody, doprovody“, ale bohužel. Paní, co nás měla na starost, byla stejně jako babička silně věřící. Dostávali jsme tak básničky velmi nábožensky zaměřené a kolikrát jsem ani netušil, co přednáším. Základem tak byl vkusně složený papírek s textem říkanky v košíčku na vejce, ze kterého se to dalo dobře přečíst i ve chvíli výpadku. Věřte mi, když tu říkanku říkáte po padesáté, je jen otázka času, kdy se váš mozek zasekne a za boha si nevzpomene.

Právě na Velikonoce byl příjezd pražských rodin velice žádoucí. Chudáci totiž čekali, že si na chalupě odpočinou a tyto svátky vypustí. Neočekávali ale, že se jim na dvorek nacpe 20 dětí s řehtačkami a básničkami na 15 minut. Po nuceném úsměvu se vždy zamysleli, zjistili, že nemají žádné sladkosti pro koledníky, vytahovali tedy peníze. A když se obejde deset takových rodin, máte z toho slušný balík, který se pak dá utratit například za bazarové pistole na kuličky nebo jiné životně důležité věci.

Kolem čtvrté hodiny odpolední se koledování chýlilo ke konci a přišel čas na to nejdůležitější. Královské dělení mezi zúčastněné! Veškerý lup se vyndal do středu místnosti, kde jej pověření rozdělili na menší hromádky, aby každý dostal stejně. Pak se k tomu přidávali i peníze. A jelikož jsem nikdy nevynechal ani jedno řehtání, vždy to byla uspokojivá sumička. Vajíčka jsem dal rodičům, protože jsem je nejedl, sladkosti jsem si nechal a peníze vhodil do kasičky.

Pak už jsem se jen těšil na pondělí, protože se chodilo koledovat u nás ve městě. Bohužel lidé ve městě nebyli tak štědří, jako lidé na vesnici, museli jsme tak obejít mnohem více domů. Častokrát jsme obcházeli i domy, jejichž majitele jsme ani neznali. Korunku tomu nasadil kamarád, který zrovna neměl svědomí, a pravidelně chodil koledovat do domů seniorů, kde dostával koledu převážně finančního charakteru.

S přibývajícím věkem se měnil i průběh takového koledování. S pubertou už jsme dostali trochu rozum, chodili jsme koledovat pouze ke známým a především ke spolužačkám. Sem tam se stávalo, že jsme po koledě dostali i něco na „posilněnou“, odměnu tekutou. To se nám jako mladým výrůstkům velice líbilo. Množství nabízených tekutých odměn se s přibývajícím věkem přímo úměrně zvyšovalo. Teď už to vypadá tak, že u jednoho domu strávíme až půl hodiny, přičemž dostaneme jedno vajíčko a posilňujících panáků hned několik. Jedná se tedy o jeden z nejnáročnějších dnů v roce, jelikož další den už volno není a musejí se vytvářet už zase nějaké hodnoty.

Tak vám přeji úspěšné koledování!