Veronika Žilková pro iZUN: Život je cesta [nezkrácená verze]

Veroniko, jak dlouho už žiješ na Suchdole?

Od svých deseti let, to znamená od doby, kdy se narodily vaše matky. 16. října tomu bylo přesně 41 let.

Co se Ti na Suchdole líbí?

Mám tu moc ráda společenský život, tu komunitu občanů, do níž bereme i studenty, protože já když jedu autobusem z Dejvic, tak mám ke studentům někdy hodně blízko (smích). Autobus bývá tak strašně narvanej, že se někdy díky studentům nemusím ani držet, jak jsem mezi nima zaklíněná. Suchdoláci jsou na studenty zemědělky pyšní, máme vás tu rádi.

Ty už jsi to trošku zmínila, ale jaká je Tvoje zkušenost s autobusy na Suchdol?

Jezdím MHD denně, ale studenti se v autobuse chovají vzorně a především díky nim jezdí autobusy častěji. Vzpomínám si ještě na dobu, kdy flámy končily tím způsobem, že se šlo pěšky na Suchdol. A pokud teď nadáváte občas na dopravu, tak si uvědomte, že když já byla na vysoké, tak v zimě autobus jezdil jenom ke kopci a pak se šlo pěšky. Protože silnice nahoru na Suchdol byla z takových těch koček (dlažebních kamenů, pozn. red.). A to jak namrzlo, tak byl autobus bez šance. Po dlouhé době jsem si teď koupila Opencard. A nedávno jsem jela v tramvaji a nějací puberťáci na mě: „Čau Verčo.“ Říkala jsem si, co je to popadlo a když se to stalo asi potřetí v jednom týdnu, došlo mi, že se teď na obrazovkách objevuje v reprízách pořad Tele Tele, v němž jsem kdysi účinkovala.

Jak vlastně vzniknul název Tele Tele?

Víceméně to byla náhoda. Dlouho se hledal název a my jsme pořád dokola kroužili kolem spojení tele - vize pro… Nakonec jednou náhodou zaznělo spojení tele tele jako televize pro tele a tuším, že tehdejší ředitel TV Nova Vladimír Železný řekl, že je to ten pravý název.

Váš humor byl často dost na hraně. Došli jste přesto někdy s partou, která se na pořadu podílela do situace, kdy na stole ležela scénka a většina řekla: „Tohle už je na mě moc, to já točit nebudu.“?

Nebudu jmenovat, ale jeden z nás měl rád fekální humor, takže tam jsem trpěla jako žena. U kluků bylo zvláštní, že jim vadily fóry na ženské tělo, ale o svých pindíkách by točili od rána do večera. Občas se to tedy stalo, ale třeba ze sto scének jsme se sekli na dvou.

V roce 1996 jsi obdržela Českého lva za film Zapomenuté světlo, prozradíš, kde je vystavený?

Český lev má místo ve sklepě. A tím, že jsem ho získala jsem se také stala akademikem, který dál hlasuje. Já jsem ale takový unikát, protože nehlasuji. Jsem nerozhodná a ještě k tomu znamení Váhy. A hlavně si myslím, že to, co se líbí akademikům, se pak nemusí líbit divákům v kinech. Protože filmy se přece točí pro lidi a ne pro pár hlasujících akademiků.

Aktuálně Tě naši čtenáři mohou víc vidět v divadle. Kdy jsi naposledy

zapomněla text?

Včera večer.

iZUN: Opravdu?

Ano, celá naše rodina teď hraje v Praze v divadle Palace představení Apartmá v hotelu Plazza. Hraju tam se svým manželem Martinem Stropnickým a s námi ještě naše děti Agáta a Vincek. No a kdo se zrovna nepřevlíká do kostýmu, dělá nápovědu, takže včera můj syn na jevišti zachránil svou maminku.

Má ještě vůbec herečka Tvého formátu před vystoupením v divadle trému?

Čím dál tím větší. Ta zodpovědnost je s věkem jenom horší, protože si říkám, že když jsem byla mladá, tak by mi to lidé třeba odpustili. Ale teď už ne. Já si každý večer říkám, že tohle je poslední představení a víkrát už ne, že to za ty nervy nestojí. A pak ti lidé zatleskají a přijde ten hezký pocit, který to všechno předtím smaže. Ale když jsem nedávno viděla Jakuba Prachaře, který je teď můj zeť, jak je nervózní před koncertem Nightwork, tak jsem si řekla, že to jsem na tom ještě dobře.

Poznají herci na jevišti, že se ten večer představení bude divákům líbit?

Pozná se to velice brzo, tak po čtyřech větách podle reakcí. Je to jako na večírku, buď to jede od začátku a je to pecka nebo to tak škobrtá, chvilku se to chytne, pak to zase škobrtá. Ale každý herec ví, že ty super představení, kdy to jede od začátku do konce, jsou párkrát za odměnu. Na druhou stranu ten subjektivní pocit, že je něco špatně neznamená, že je to doopravdy špatně. Někdy má člověk dojem, jak mu to hraje a všechno je super, a lidi na konci dvakrát zatleskají a jdou domů. Ale pak si taky někdy říkám, jak to všechno motám a je to hrozné a lidi pak na konci stojí a řvou. Je to fakt nevyzpytatelné.

Máš před každým představením nějaký svůj tradiční rituál, na který věříš a nedáš na něj dopustit?

Nic takového nemám, ale od doby, co mi umřel tatínek, tak si občas řeknu: „Tati, ať to dneska dobře dopadne a neudělám nám oběma ostudu.“ Jak mám velkou rodinu, tak vlastně do poslední chvíle telefonuju a vyřizuju, kdo má kde chleba, cvičky, co se komu stalo a tak dále. Naštěstí se od toho umím rychle odstřihnout a během okamžiku jsem ve hře.

Herci často dostávají na jeviště z publika drobné dárky. Napadne Tě nějaký, na

který nemůžeš dodnes zapomenout?

Stala se mi úžasná věc. V Činoherním klubu hraju představení se slavným slovenským hercem Jurajem Kukurou. Po představení mi někdo poslal úžasnou a obrovskou kytici. Nebyla ale podespaná a já jela hned točit do Ostravy, a tak jsem ji prostě vyhodila. O týden později mi pan Kukura povídá: „S vámi jsem drahá kolegyně skončil, ty květiny byly ode mě.“ Když jsem to vyhodila přímo před ním, on byl tak konsternovanej, že se v tu chvíli nezmohl na slovo.

Chodíš sama ráda do divadla?

Vůbec, byla jsem asi dvakrát v životě. Když už mám večer volno, tak vyrazím radši do kina.

Hodně se v poslední době mluví o tom, že každá další generace je horší,

než ta předchozí. Co si o tom myslíš?

Odpovím tím, co v antice napsal Senecca: „Dnešní generace je neuctivá ke starší, ničeho si neváží, má úplně jiné hodnoty, jsou to výtržníci a chuligáni.“ Lidé vždycky jenom zapomenou, že kdysi byli úplně stejní. Jen ty mimikry jsou jiné, dřív jsme si psali dopisy a stáli jsme u telefonní budky a dneska se mailuje, skypuje a kdoví co ještě. Došlo pouze ke změne technologií, city jsou pořád stejné. Žádný úspěch a štěstí neexistuje, protože to je všechno jenom cesta. Aby byl člověk šťastný, musí se radovat, že někam jde a ne čekat, že něco přijde a bude všechno suprové.

Jsi pověstná svým zběsilým životním tempem. Kolik hodin denně průměrně

spíš?

Tak třeba dneska v noci jsme ve dvě ráno přijeli ze zájezdu. Se mnou v manželské posteli spala Agáta, protože se jí nechtělo domů. Mezi náma spal její syn Kryšpín. Pak přišla moje dcera Kordulka. Co deset minut mě někdo kopnul, nebo měl někdo žízeň, případně šel na záchod. V pět se probudil Kryšpín a já jsem v sedm odjížděla do rádia Impuls, kde denně vysílám.

Kdyby sis měla vybrat mezi divadlem a filmem, co by to bylo?

Šla bych se na ten film koukat. Já jsem už natočila přes 500 filmových a televizních rolí a těch scénářů, který byly opravdu dobrý bylo tak málo, že už mě trošku přestalo bavit hrát cizí příběhy, který napsali cizí lidé. Mám ráda opravdový život a i proto teď dělám tu talkshow v rádiu Impuls.

05 prosince, 2013 - 23:43 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Fajn rozhovor, díky!

Čím bys byla, kdyby ses nestala herečkou?

Já jsem studovala filosofickou fakultu, než jsem nastoupila na DAMU a jenom proto, že jsem na gymplu flákala chemii, jsem neskončila na medicíně. Chtěla jsem spasit svět jako doktorka a misionářka v rozvojových zemích.

Kde Tě naši čtenáři mohou vidět v této divadelní sezóně?

Jak už jsem zmínila divadlo Palace, pak jsem členkou Činoherního klubu a dohrávám představení Cyrano v divadle Na Vinohradech. To je podle mě v současnosti jedno z nejlepších představení v Praze. Když na něm byla jednou vaše škola, jedna paní profesorka od vás z univerzity mi prozradila, že se jí tak moc líbí ten příběh, že chodí na každé představení.

Můžeš prozradit jméno té paní profesorky?

Rozhodně ne, to je jenom mezi náma holkama.

Učíš taky herectví na pražské konzervatoři. Poznáš po prvních hodinách, že tam někdo vyčnívá a rodí se Ti před očima nový talent?

Podlě mě to postupně vykristalizuje. Můj ročník chtěli třeba po prváku rozpustit pro nedostatek talentu. A teď poslouchej ty jména mých spolužáků: Ivana Chýlková, Karel Roden, Vilma Cibulková, Eva Holubová, Jitka Asterová, Pavel Vítek, Já. Takže to je ten netalentovaný ročník. Někdo je šikovný jako mladý a v pětadvaceti už je hotovej. Jeden z mých spolužáků z jiného ročníku je bezdomovec. Je to prostě nějak namíchaný a neúspěch v mládí neznamená neúspěch ve stáří. Život je prostě cesta.

Veroniko, závěrečná otázka. Jaký je Tvůj názor na klecový chov drůbeže?

Já bych se nad osudama slepic zase tolik nedojímala, protože to jsou slepice, které už po několik generací žijí v klecích. Zeptejme se těch slepic, jestli jim to v té kleci vůbec vadí. Třeba jsou už takhle spokojené a nechtěly by na současném stavu nic měnit.