Ze Suchdola do New Yorku a zpět. Životní cesta absolventky ČZU Elišky Cílkové
Musím se přiznat, že nazývat tento článek rozhovorem je velká nadsázka, protože celý proběhl formou několika vyměněných emailů. Eliška Cílková totiž momentálně tráví většinu času v New Yorku, kde nejen studuje, ale především tvoří a skládá hudbu. Její projekty, většinou pojaty jako multimediální kompozice a propojení hudby i obrazu, na mě působí jako upřímné hledání a naslouchání až samotné podstatě míst, ve kterých vznikly. Tato skladatelka mě rozhodně zaujala a doufám, že její progresivita se zalíbí i vám.
Jméno: Eliška Cílková
Povolání: Hudební skladatelka, studentka Columbia University
Krátký životopis: Eliška Cílková je rodačka z Prahy momentálně působící jako hudební skladatelka v New Yorku. Původně však studovala na ČZU a sama sebe popsala jako „prostého člověka s láskou k přírodě“.
iZUN: Eliško, je Vám teprve 27 let a stihla jste toho co se týče tvorby a studia hudby už opravdu mnoho! Od působení na konzervatoři J. Ježka, HAMU nebo Universität für Musik und darstellende Kunst (Rakousko) po současnou Columbia University (USA). Ve Vašem životopisu na mě působí vystudování inženýrky na ČZU, v oboru Fytotechnika, jako „odskočení“ si od Vaší kariérní dráhy. Jak to vnímáte Vy?
Víte, docela dlouhou dobu jsem chtěla studovat genetiku. V posledních ročnících přírodovědného gymnázia jsem dokonce chodila na různé přípravné kurzy. V 18 letech jsem ale najednou zjistila, že existuje obor skladba. Přesto, že jsem si totiž psala drobné skladbičky už od dětství, tak jsem nějak nevěděla, že se dá skladba vystudovat. A jelikož mi lidé z mého okolí i někteří učitelé říkali, že by byla škoda zanechat biologie, tak jsem se nakonec rozhodla, že zkusím najít nějaký přírodovědný obor, který by šel vystudovat dálkově, tedy dohromady se skladbou.
iZUN: Inspirovalo vás studium ČZU ve Vaší tvorbě? Jak vlastně na univerzitu vzpomínáte?
Musím říct, že mi studium na ČZU dalo opravdu hodně. Proto na univerzitu vzpomínám ráda a musím také vyzdvihnout, že jsem ji mohla dokončit i díky zázemí, které jsem tam měla. S většinou profesorů se dalo domluvit na předtermínech zkoušek, když jsem například měla zkoušky z Dějin hudby na Akademii. A když to nešlo – tak mě naopak profesoři z Akademie posílali do Suchdola se slovy: „Utíkej na zkoušku z Mikrobiologie, možná to bude jednou důležitější než hudba.“ Velký dík také patří vedoucímu mojí bakalářské a diplomové práce panu Ing. Votrubovi, Csc., a mému školiteli panu Ing. Dubskému, PhD., kteří mne vedli v psaní bakalářské a diplomové práce, jejíž praktická část probíhala v letních měsících ve VÚKOZ v Průhonicích.
Já ale ráda vzpomínám i na další věci. Bavila mne terénní cvičení, chemická praktika anebo i přednášky z meteorologie. Všechno se to pak jistým způsobem odzrcadlilo v mojí tvorbě. Jako „odskok od kariéry“ to tedy nevnímám, protože si myslím, že by se člověk měl neustále vzdělávat bez ohledu na to, co dělá.
Navíc, pokud jste hudební skladatel vážné hudby, tak vám kariéra v 99 % případů stejně nastane až tak 200 let po smrti. (úsměv) Ale docela vážně chci spíše říct – myslím si, že v uměleckých oborech, jako je například skladba, dirigování orchestru, dokumentární tvorba, nebo i literární tvorba, může být někdy lepší, když jste starší a máte větší rozhled i zkušenosti.
iZUN: Bylo něco na ČZU, co Vám vadilo? Jak Vám chutnal Suchdolský Jeník?
Musím přiz
nat, že opravdu byla jedna věc, která pro mne byla těžká, ale za tu jsem si mohla sama. Přestože jsem byla na dálkovém studiu, tak jsem nejednu zkoušku absolvovala s denními studenty a to samé se týkalo i státnic, kde zrovna v mé skupince šly čtyři „deňačky“ a já jediná „dálkařka“. Samozřejmě, že musíme znát to samé a na tom bych nic neměnila, ale víte - přestože jsem se většinu předmětů nějak zvládla naučit sama, tak u zkoušek jako byla matematika anebo organická chemie jsem proseděla opravdu mnoho nocí nad počítáním tisíce příkladů a v těchto chvílích mi sezení v aule s vysvětlením profesora opravdu chybělo. To byla ale samozřejmě moje volba. Nicméně suchdolské pivo je skvělé. (úsměv)
Perfektní rozhovor. Jen mi tu chybí klecový chov. 
iZUN: Zkuste si představit, že byste dnes pracovala v oboru fytotechnika. Co byste dělala?
Přiznám se, že si to dnes už moc představit nedokážu, i když se nad tou představou vlastně teď usmívám. Pořád si totiž myslím, že to musí být krásná práce, a kdybych teď měla pracovat v tomto oboru – vybrala bych si výživu anebo ochranu rostlin.
iZUN: Váš otec je geolog a prarodiče pochází z venkova, jste touto skutečností nějak ovlivněna?
Ono je to vlastně trochu složitější. Z otcovy strany jsou prarodiče významní studovaní přírodovědci. Dědeček je také geolog a přes 12 let strávil v Africe, babička byla botaničkou. Naopak z matčiny strany všichni žijí na venkově a praro
diče byli obyčejní lidé, kteří se mimo jiné také museli starat o svoje hospodářství – takže jsme se zase u zemědělství a přírody, ale tentokrát z jiného hlediska. Dědeček učil v místní venkovské škole matematiku a hudební výchovu, babička byla v domácnosti. Do toho měli pole a neustálé opravy domu. Hrozně ráda jsem tam jezdívala a jezdím dodnes, protože je tam klid. Z tátovy strany jsem, myslím, zdědila takové nadšení do objevování a vzdělávání se, z matčiny pak spíše tu hudební stránku. Suma sumárum se ale považuji za prostého člověka (skladba je vlastně řemeslo), který má rád přírodu.
iZUN: Byla jste k hudbě vedena od mala, nebo jste se k ní dostala sama?
Vlastně obojí. Když jsem se narodila, tak v obývacím pokoji stál klavír (ten naši převezli právě z venkova), a já jsem tak mohla začít od malička hrát. Asi bych se k hudbě později tak jako tak dostala, ale dodnes jsem za ten klavír vděčná. Rodiče mě podporovali a vodili na hodiny do zušek. Za skladbou jsem pak šla a hledala si další informace o studiích a zahraničních stážích už sama, protože tam naši jednoduše nevěděli, i když byli vždycky rádi za to, co dělám.
iZUN: Vašim nejznámějším projektem je asi Pripyat Piano, ve kterém jste shromažďovala staré klavíry z okolí Černobylu. Proč zrovna tam? Jak na Vás působí tato syrová místa?
No, podle Vašeho popisu to na mne působí, jako bych je stěhovala a shromažďovala na jedno místo, což mě teď trochu rozesmálo, protože já je „jen“ hledala a pak obešla a nahrála. Důvodů proč bylo několik. Prvotní impuls přišel od jednoho kamaráda, který tam dříve žil a říkal mi, že je mu líto, že se na to místo zapomíná a všechno je vykradené. Dalším důvodem byla jistá dokumentace, protože mne zajímalo, jak může vypadat nástroj, který někde netknutě stojí víc jak 27 let a jestli je vůbec možné na něj vyloudit nějaké zvuky, přestože do něj teče voda anebo mu upadly nohy. To místo je totiž z dokumentárního hlediska nesmírně zajímavé právě svoji syrovostí. Třetím hlediskem pak bylo také spojení se současnou hudbou, kde se občas pracuje s preparovanými či různě upravenými nástrojemi a tahle pripjatská piána jsou tak trochu přirozeným nálezem preparovaných klavírů Johna Cage.
iZUN: Jako stipendistka programu Fullbright na Columbia University v USA tvoříte projekt, který by měl propojovat hudbu s dalšími vědními obory. Navíc jsem si všimla, že v jiných svých projektech máte i výtvarná díla. Jak si vlastně představujete moderní a budoucí skládání hudby?
No, výtvarná díla zatím nemám žádná a doufám, že ani mít nebudu. Občas ale spolupracuji s výtvarníky, kteří například tvoří živé malby při koncertech. Baví mne ale také propojovat hudbu s filmem a fotografií, anebo i vědou. V podstatě na sobě tedy čím dál více vnímám takové dokumentární hledisko, kterému se chci v budoucnu věnovat. A newyorský projekt je o přirozeném záření kamenů v ulicích a v Central parku, které formuje jednotlivé prvky skladby. Stručně řečeno: podle toho, jak se mění, tak se bude měnit orchestrální partitura.
iZUN: Plánujete zůstat v USA dlouhodobě?
Neplánuji, protože vlastně nemohu. Uvažovala jsem, jestli zde nedodělat doktorát ze skladby, ale jako stipendistka programu Fulbright jsem vázaná pravidlem, že po skončení programu musím žít dva roky trvale v Čechách.
iZUN: O New Yorku je známo, že je to město, kde je možné téměř vše a nic není příliš výstředního. Je ale něco „typicky českého“, co Vám velmi schází v USA a naopak, když jste v Česku? Nemáte například pocit, že jsme tady na sebe jak „psí čumáci“?
Na tuhle otázku bych mohla odpovědět celou stranou, ale zkusím to nějak stručně. Máte naprostou pravdu v tom, že v New Yorku není divné vůbec nic, ani když půjdete v barokním kostýmu po ulici. A to je taková svoboda a otevřenost, která člověku vyhovuje, protože tady vás nikdo nesoudí. Život v USA má ale i svoje nevýhody, tak jako je to asi na všech místech světa. Ale že je to zde mnohem otevřenější než v ČR vnímám často. Už jen to, že spolu lidé mluví na ulici a v metru jen tak, je jedna z věcí, kterou mám na New Yorku ráda.
iZUN: Máte nějakou životní filozofii nebo motto?
První věc, která mne napadla, je: Nemít strach. A pak, co se týká životní filosofie, tak to bude možná znít divně, ale myslím si, že je důležité nikdy nezapomínat na jakousi dětskou radost a nadšení ze života, které v sobě všichni máme.
iZUN: Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže, Eliško?
Pokud byste se o Elišce Cílkové chtěli dovědět více, rozhodně zaskočte na její oficiální stránky, přečtěte si články na jejím blogu nebo si poslechněte některé ze skladeb na Youtube.
Směr Dejvická
Perfektní rozhovor. Jen mi tu chybí klecový chov.