Známá neznámá osobnost

Legie patří k nejelitnějším jednotkám na světě. Ale nebylo tomu tak vždy, své jméno si musela vydobýt. Oficiálně byla založena 10. března roku 1831, kdy její vznik ratifikoval francouzský panovník Ludvík Filip. Legie si po dlouhé roky kvůli tomu zachovává punc respektu, ale i nedůvěřivosti, jelikož jedním z důvodu založení legie bylo využití vyvrhelů společnosti při boji proti nepřátelským živlům Francie a ochraně francouzského koloniálního panství. Legionáři se tak zprvu proto často rekrutovali z řad lupičů, hrdlořezů, vězňů a různých uprchlíků. Za své služby jim Francie platila novou identitou, žoldem a občanstvím.

K zvládnutí těchto živlů byl potřeba tvrdý výcvik a velká disciplína. S velmi náročným výcvikem se v legii setkáte i dnes, ale pokud jste hledáni Interpolem, legie Vám již své brány neotevře. O legii, výcviku, rodině a obraně našich hranic nám vyprávěl veterán cizinecké legie Martin X, jehož jméno musí zůstat z bezpečnostních důvodů nezveřejněno.

„Povědět ti o základním výcviku by bylo na dlouho, jako bažant uklízíš po ostatních, potom musíš být zdravý a zvládnout psychické testy, stále někam pochoduješ a procházíš přípravou na boj. Celkově výcvik trval 4 měsíce a byl zakončený Marchem Kepi Blanc, což je trať 150 km dlouhá, máš při ní 120 litrový narvaný bágl a musíš ji zvládnout v daném časovém limitu. Do té doby jsme byli jen šestimístná čísla. Po absolvování toho všeho jsem si mohl nasadit Kepi Blanc (typicky bílá legionářská pokrývka hlavy, hrdost legionáře: pozn. redaktora) a říct si: Ano, jsem legionář. A jestli jsem se dostal na samé dno? Nevím, možná, ale každopádně to bylo do úplného vyčerpání,” líčí bývalý legionář M. X.

To je i důvodem, proč základní výcvik dokončí pouze desetina všech nově příchozích.

„Řekl bych, že s psychickou stránkou se musí každý poprat sám, hraje tam poměrně velkou roli, možná proto hodně lidí dezertuje, vzdá to a v horším případě to i neunesou a sáhnou si na život.”

Během svého více než 180 let dlouhého působení na misích po celém světě při hájení zájmů země galského kohouta si francouzská cizinecká legie svými činy, krví a potem získala respekt a uznání. Legie nejprve působila v alžírské kolonii, kde to pro legionáře nebylo snadné, jelikož byli mizerně vycvičeni i vystrojeni a plnili ty nejhorší úkoly. K udržení morálky sloužila disciplína, disciplína a disciplína. Každý přestupek byl tvrdě potrestán a mnozí z legionářů tresty nepřežilo.

Cizinecká legie byla poté nasazována prakticky všude na světě, účastnila se například války na Krymu (1854-1856), v Itálii (1859), Mexiku (1863-1867), prusko-francouzské (1870-1871), její vojáci umírali a vítězili během obou světových válek, a to hlavně na bojištích severní Afriky. Zajímavostí zůstává, že po kapitulaci Francie a oficiálním rozpuštění francouzské armády byli legionáři Němci tvrdě pronásledováni, ale po porážce Třetí říše právě v legii hledaly úkryt nezanedbatelné počty vojáků Wehrmachtu a SS, velká část těchto vojáků byla skutečně přijata a nasazena ve válce v Indočíně (1946–1954), kde tito zkušení veteráni dosahovali značných výsledků.

„Odpad” se postupem času přetransformoval na špičkový vojenský útvar se slavným jménem, který byl a je vyhledáván lidmi z celého světa chtějícími sloužit v jeho řadách.

„Těžko říct, během působení v legii jsem se cítil asi jako válečník, byla to taková hrdost. Spousta kluků a důstojníků to pociťovalo ještě třeba intenzivněji,” svěřuje se se svými pocity Martin X.

Jedna z nejslavnějších bitev se odehrála 29. dubna 1863 v Mexiku u osady Camerone. Dva tisíce mexických vojáků pod velením plukovníka Milana obklíčilo jednotku cizinecké legie čítající 3 důstojníky a 62 příslušníků mužstva, které velel kapitán Jean Danjou.

Na opakované výzvy ke kapitulaci legionáři několikrát rázně a jednotně odpověděli výstižným slovem: „Merde!“ (Hovno!)

S přibývající žízní, hladem a ztrátou mužů se i tak legionáři odmítali vzdát. Před koncem bitvy zbylo už jen 5 legionářů a 1 důstojník schopných boje. Když každý měl pouze jeden náboj, důstojník zavelel naposledy vypálit a zaútočit bodákovou ztečí, ta byla ale tvrdě zastavena mexickou palbou. Toto byly poslední výstřely bitvy.

Když před plukovníka Milana přivedli 3 přeživší legionáře, kteří přes svá četná zranění dokázali stát na nohou, zvolal slavnou větu: „Non son hombres, son demonios!“ (To nejsou lidé, to jsou ďáblové!). Mexičané ztratili v této bitvě více než 500 mužů.

„V legii je dost známých a starých hesel, dost kamarádů si nechalo udělat kérky v takovém stylu a tak podobně. Moje nejoblíbenější je ale z bible: Tu es poussière et tu retourneras à la poussière (= Jsi jen prach a v prach se obrátíš).”

Mezi nejslavnější zmíněná a proslavená hesla patří kupříkladu:

• „Legio Patria Nostra” = Legie, má vlast. Spojení s novým jménem a novou identitou.

• „Etranger devenu fils de France non par le sang reçu, mais par le sang versé” = Francouzem se legionář stává nikoliv krví přijatou, ale krví obětovanou. Souvislost se zvykem povýšení a darování občanství všem legionářům, kteří byli zraněni v boji.

• „Marche ou crève" = Pochoduj, nebo chcípni. Podle tohoto hesla byl pojmenován film March or Die.

• „Honneur et Fidélité“ = Čest a věrnost. Součást legionářského kodexu cti.

„Vzpomínám si na den, kdy v kinech pouštěli film Legionnaire (Legionář) s Jean Claude van Dammem. Důstojníci do podobných filmů byli zažraní. Museli jsme s nimi ve vycházkové uniformě a formaci poklusem do kina. Mně se ten film ale moc nelíbil,” historkou doplňuje desátník M. X.

V současné době Francouzská cizinecká legie opět v tichosti působí téměř na všech kontinentech.

„Má první mise byla Kosovo Mitrovica začátkem roku 2002, druhá na Pobřeží Slonoviny, myslím, že to bylo v roce 2003, třetí byla též v Africe - v Čadu 2003-2004 a na poslední misi jsem byl začátkem roku 2005, a to v afghánském Kábulu.

Nejdivočejší to bylo asi v Africe. Nacházeli jsme vesničany zmasakrované a zohavené od rebelů, všem těm vesničanům prostě nebylo možné pomoci. Rebely jsem za to nesnášel."

„Byl jsem svědkem ale i dojemných scén. Například má úplně první akce se přihodila ve Francii při výcviku. Z vesnice zmizelo asi tříleté děvčátko, vypadalo to na únos, pátrali jsme po něm, našli ho - pouze se ztratilo v lese, ošetřili ho a vrátili rodině. Jejich radost byla nepopsatelná."  

„Co se týče prostředí, tak se mi líbilo skoro v každé zemi. Jen to Kosovo bylo takové jiné, asi proto, že jsem tam byl mladý nováček."

„Afghánistán je velmi zajímavý. Hory jsou tam krásné. Ale nebylo to vždy o patrolách a střílení. V Kosovu jsme třeba rozháněli demonstrace jako těžkooděnci. Nebo v domovské Francii, když zaváděli Euro, jsme hlídali celý areál, odkud pak rozváželi peníze do bank. Také jsme jezdili po zemi při akci Vigipirate, ta se spustila po teroristickém útoku na dvojčata v USA, takže se hlídala metra, objekty jako Eiffelovka, ale i Disneyland, tam to bylo boží,” popisuje své působení na misích M. X.

Ale co vede Čecha k opuštění své rodné vlasti a vydání se do neznámé země, podstoupení úskalí jazykových bariér, fyzické a psychické bolesti? „Chtěl jsem vždycky do armády, nejprve tady v Čechách, vše jsem zvládl, už měl i místo, ve finále jsem vyhořel na rejstříku trestů. Když mi byl zamítnut vstup do AČR, kamarád mi donesl knihu, ano knihu o legii. Měsíc jsem ji nevěnoval pozornost, pak ji ale přečetl a bylo rozhodnuto."

„Tím, že mi to nevyšlo zde, tak to byla výzva, ale hrála tam roli i finanční záležitost. Potřebné informace jsem našel v knize, byla tam adresa náborového centra ve Strasbourgu. Pak už jsem jen v mapách našel autobusovou zastávku linky Praha-Paříž a trasu ke kasárnám. Vše trvalo dva měsíce. Ten první jsem si rozměnil franky, druhý koupil jednosměrnou jízdenku a dva dny na to jsem odjel,” popisuje své začátky M. X.

Podobný odchod musí být náročný i pro naše nejbližší kolem nás. Zejména pro rodinu…  

„V té době byla moje rodina mamka a sourozenci. Sourozenci to brali, jako že prostě jedu za prací, a mamka? Nechtěla tomu věřit. Když jsem jí to oznámil dva měsíce předem, prostě tomu nevěřila. Až když jsem jí ukázal jízdenku, tak mi pověděla jen jedinou větu, že až ráno odejdu, abych hodil klíče do schránky. Věděla, že když se do měsíce nevrátím a ozvu se až za 4-5 měsíců, tak jsem byl do legie přijat.

Po půl roce jsem následně pozval celou rodinu do Paříže a strávil s nimi týden. Bylo to moc hezké. Domů jsem se pak dostal až po 3 letech na měsíční dovolenou.”

„V legii jsem skončil po 5 letech působení v hodnosti corporel (= desátník), chtěl jsem pokračovat, ale v tu dobu se mi narodil syn a já pocítil povinnost rodičovskou. Lhal bych, kdybych řekl, že po návratu domů mě legie neovlivnila, chvíli jsem s tím bojoval, jiný styl přemýšlení, jiný humor atd. Chvilku mi trvalo, než jsem se začlenil zpět. Po nějaké době mi však armáda začala chybět. Srovnal jsem se z minulostí a po menší úřednické anabázi vstoupil zpět do armády, konkrétně do Aktivních záloh Armády České republiky. Jsem Čech a mám vztah k vlasti. Co se týče AČR, není špatná, jsou tady jako v legii kolem mě lidi, kterým plně důvěřuji, problémem naší armády je politika.”

Dnešní svět se potýká s řadou větších či menších problémů. Po otázkách k legii se debata stočila i asi k nejpalčivější otázce evropských nesnází. „Migrační krize mě více než zneklidňuje. Když jsem viděl, jak to chodí, jak to vypadá v afrických státech, kde jsem byl, tak jen s velkými starostmi přihlížím k přibližování těchto lidí a problémů stále ve větší a větší míře k nám, do našich končin. Měly by se uzavřít hranice,” uzavírá M. X.

Pokud byste měli zájem do legie vstoupit i Vy, začít nový život, můžete. Jedinou podmínkou je věk 17-40 let, dobrý fyzický a zdravotní stav. Na to legionář Martin X. lapidárně reaguje: „Každý, kdo opravdu chce, ať legii jednoznačně zkusí. Jen jako všude se poměry postupem času mění a není všechno zlato, co se třpytí. Dobré je být pro začátek fyzicky připraven, ale někdy i to nestačí.”

11 dubna, 2017 - 12:00 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Rozhodně více článků s takovým tématem!

Uvítali byste více článků s vojenskou tématikou z českého prostředí? Napište nám prosím do komentářů!