24hodinovka na Lysou horu aneb Boj o přežití!

Tak nějak začíná moje cesta za tímto závodem. Už dlouho jsem ho měl v hlavě. Chtěl jsem to prostě zkusit. Chtěl jsem zkusit, co dokáže moje tělo a moje psychika. Bohužel dlouhá nemoc skoro celý leden udělala z mé přípravy frašku. Každopádně jsem chtěl bojovat.

Pokusím se zde popsat, jak se celá akce odehrávala. Závod se konal 26.—27. 1. 2013 v Ostravici, v Beskydech.

Pátek:

S kamarádem Tomášem, kterého jsem přemluvil, aby jel se mnou dělat mi parťáka do depa, vyrážíme vlakem z Prahy směr Ústí nad Orlicí, měníme vlak za auto a se sbalenými věcmi jedeme na Olomouc, Frýdek-Místek až do Ostravice. Probíhá prezentace do závodu, shlédneme film z loňského ročníku B7, ubytujeme se a jdeme spát.

Sobota:

Vstáváme, moc se mi nechce. Oblékám se už do „závodnického“. Je polojasno a mínus osm. Mám smíšené pocity. Sněhu je už tady dole v nížinách dost. Start je v 11 hodin. Ještě mám hodinu. Jdeme do prostoru startu. Závodníci se scházejí. Nakonec jich bude skoro 700. Jsem nervózní. A trochu se bojím. Nevím, co mě čeká.

1. okruh:

Je odstartováno! Celý „peloton“ závodníků vyráží vstříc dobrodružství. Závodníci na čele vyrážejí rychlým během, jsou mezi nimi mistři světa a Evropy v běhu do vrchu, extrémní horolezci a vynikající sportovci. Já jdu s ostatními v klidu rychlejší chůzí. Hlavně se nenechat vyprovokovat a jít v klidu, říkám si. Jdu zhruba v půlce pelotonu. Koukám se, kdo je jak vybaven. Stoupáme po široké cestě, jde se mi dobře. Asi po kilometru odbočujeme na úzkou pěšinu a tvoří se zácpy, znám to ze závodů na horském kole, tak jsem v klidu. Čekáme a odpočíváme. Jdeme dál. Trasa odbočuje z turistické červené a míří přímo k vrcholu, je to krpál. Jdeme v asi 20 cm prašanu, pod kterým je led. Padají první sprostá slova. Jdu, koukám okolo a při pohledu před sebe padají další sprostá slova. Krpálem se vydrápeme na turistickou cestu, po ní asi kilometr a zase krpál, tentokrát už záverečný! Jsem na vrcholu! Ovšem né sil, ale Lysé hory. Časomíra ukazuje 1:45. Napiju se, sním energetickou tyčinku a mířím dolů. Chvíli jdu, chvíli klusám, pak i běžím. Cesta je kluzká. Tvrdý sníh a led. Pokračuji dolů, překovánám kus zledovatělé sjezdovky, slalom mezi stromy, cestičky. Slyším hudbu, už budu v cíli. Jsem tu. První kolo 2:31. Tom na mě čeká u časomíry a hned mi dává teplý čaj. Sedám si a piju. Mám toho dost. Sdělím mu první dojmy, doplníme camel bag a jdu si to dát znovu.

2. okruh:

Už vím, co mě čeká. Jdu v klidu, ale není to nic moc. Do kopce mě pár lidí předchází. Držím si tempo, koukám jen před sebe a jdu. Občas prohodím pár slov s jiným závodníkem nebo závodnicí (žen bylo v závodě kolem 130) a pořád jdu. Cítím se unavený a moc mě to nebaví. Jsem nahoře. Je dost zima. Čas mě nezajímá. Potím se. Termoprádlo a funkční mikina dostávají pot od těla, ale drží se na povrchu mikiny, kde hned zmrzne. Je mi ještě větší zima. Jsem dole. Hodně piju, něco sním. Padají sprostá slova! Hodně.

3. okruh:

Už se kontroluje povinná výbava. Nekompromisně. Kdo nemá v batohu mobil, alu fólii, náhradní čelovku a druhou čelovku na hlavě, nesmí na trať. Konečne jsem se rozešel. Jde se mi líp a líp se i cítím. Oblečení mám ale dost promoklé. S Tomem jsem se domluvil, že se po třetím kole komplet převléknu a najím. Mám hlad! Na jídlo se těším. Stoupám nahoru. Začíná se stmívat. Zapínám čelovku. Svítí dobře, před sebou i za sebou vídím „hada“ závodníků. Je to pěkný pohled. Jen kdybych nemusel nahoru. V závěrečném krpálu před vrcholem slyším zvonit zvonce. Sakra, že by tu někde byly krávy? Nebo ovce? Co to je? Na vrcholu mám jasno. 6 lidí tu stojí a fandí, zvoní a troubí trumpetou. Je to povzbuzující. Nahoře už docela fouká. Zamrzl mi náustek camel bagu, tak jsem půl stoupání nepil. Začíná mi být blbě z hladu. Nechce se mi sundávat batoh a vytahovat nějakou tyčinku, na to nemám sílu. Rychle sbíhám dolů. Skoro celou cestu dolů běžím. Sedlo mi to. Těším se na teplé jídlo a suché oblečení. Jsem dole. Jdeme jíst!

Je tu teplý a studený bufet, ovoce a zelenina, jogurty a müsli.

Jdu se komplet převléknout. Cítím, jak mě tahá levé koleno. Bolí mě ruce a ramena. A celé nohy. Beru 3 Ibalginy. Převlékám se a chvíli odpočívám.

4. okruh:

Jídlo, odpočinek a nové obleční udělali své. Cítím se dobře. Poprvé nasazuju nesmeky. Kdybych je já vůl nasadil už na první kolo! Nadávám si! Jdu celkem rychle a několik lidí předcházím. Koleno pořád bolí. Hodně fouká a ze stromů vítr shazuje sníh a led. Není to příjemný pocit. Snažím se na to nemylset. Cestou nahoru jdu s jednou holkou, kecáme, je fajn, docela to utíká, je z Prahy, bohužel je zadaná! Už se mi s ní nechce bavit. Na vrcholu se zastavuje, já běžím dolů! Jde mi to, běžím dost rychle, konečně mám po několika hodinách dobrý pocit. Trhá se mi nesmek. Musím zastavit, sundat rukavice a nějak ho převázat. Trvá to a mrznu. Už hodně fouká. Tolik sprostých slov jsem už dlouho neřekl. Nějak jsem to spravil a letím dolů. Musím se zahřát. Piju a makám, jak to jde! Koleno trpí, já trpím, všichni tu trpíme!

Jsem dole. Další 3 Ibalginy a hodně piju. Tom je už docela unavený. Směju se. Snaží se mi zvednout náladu vtípky, nejradši bych mu hodil nesmek po hlavě.

Venku už je kolem mínus 15. Nikam se mi nechce. Ale jdu.

5. okruh:

Koleno bolí. Bolí mě celé tělo. Řeči o tom, že bolest se musí přebít ještě větší bolestí, na mě nějak nepůsobí. Jdu znovu nahoru. Nechce se mi. Je mi blbě. Jsem unavený. Jsem hladový. Zamrzl mi zase camel bag, takže jsem i nas*aný. Mám žízeň. Ale jdu. Musím bojovat. Psychika začíná pracovat. Rozestupy mezi závodníky se zvětšují. Jdu už dost pomalu. Už se mi nechce. Trať už dokonale znám, tak vím, co mě čeká. A až nahoru nic pozitivního. Cestou míjím docela dost turistů. I když je hluboká noc, jdou nahoru i dolů, pěšky, na běžkách, na skialpech. Alespoň trochu rozptýlení. Ve vrcholovém krpálu zase slyším zvonce. Ten zvuk je daleko. Starašně daleko, ale pomalu se blíží. Hodně pomalu. Každý krok bolí! Nahoře strašně fouká! Je mlha. Mínus 20! Bože, co tu dělám! Vítr mi vhání ledové jehličky do obličeje. Strašně to bolí! Nic nevidím! Proště jen jdu a krčím se ve větru! Dolů překonávám všechnu bolest a běžím, jak jen to jde! Jsem dole! Jdeme se zase najíst a déle sedím! Hodně piju. Beru další Ibalginy. Už nikam nechci. Chci jen padnout do spacáku! Všechno mě bolí! Nesnáším Lysou horu! Nesnáším pořadatele! Nesnáším zimu!

Tom si jde lehnou a ráno si chce dát jeden okruh a udělat nějaké fotky.

6. okruh:

Přioblékám si zimní bundu a jdu zase nahoru. Kamarád mi říkal, že se budu hodně divit. Měl pravdu. Bolí mě celé tělo. Nejvíc koleno. Je mi strašná zima. Jsem 200 metrů od depa a přemýšlím, že to otočím. Dost vážně nad tím přemýšlím! Ale času mám dost, tak se překovánám. Mrznou mi prsty na rukou. Vzal jsem si špatné rukavice. Jdu. Hodně pomalu. Tohle je můj poslední okruh. Jen ho přežít. Cesta nahoru mi trvá strašně dlouho. Zastavuju a protahuju koleno. Vrcholové zvonění mi už je ukradené. Všechno mi je jedno! Jen se dostat dolů. Nahoře strašně fouká a opět není nic vidět. Led a vítr v obličeji dokonale podtrhuje moje zoufalství. Jdu dolů. Koleno rezignovalo. Nemůžu jít. Ujdu 10 metrů a musím na minutu zastavit. Tak se to pořád opakuje. Bolest kolena se zhoršuje, přestává mi svítit čelovka a dolů to mám ještě asi 4 km. Přemýšlím, co mám dělat. Nikdy jsem nic nevzdal, tak i kdybych se měl dolů doplazit, tak nevzdám. Zastavují se u mě závodníci, ale říkám že jsem ok, že jdu jen pomalu. Jdu pomalu, hodně pomalu. Bolest kolena je nesnesitelná! Ujdu 10 metrů a pak minutu brečím bolestí. Ano, brečím bolestí. Snažím se vypnout čelovku a trochu ji šetřit na to, až budu v lese, ale zmrzlými prsty nenahmatám tlačítko. Hmatám asi 3 minuty, pak se podaří. Opět po 10 krocích a několika slzách pokračuji dolů. Rozsvítit čelovku trvá ještě déle. Slyším hudbu, jsem dole. Sedám si a nejsem schopný ničeho. Tohle kolo jsem šel přes 4 hodiny. Přichází Tom do růžova vyspinkaný a při pohledu na mě se přestává smát. Nemůžu hýbat zmrzlými prsty, musí mi sundat nesmeky on, abych mohl jít dovnitř na jídlo. „Utíkám“ na WC k umyvadlu a pod vodou se znažím prsty rozehřát. Studená, vlažná. Střídám teplotu vody. Takovouhle bolest jsem nikdy nezažil. V očích mám slzy! Už ani nemám sílu nadávat!

Jdu si sednout, jím a piju. Nemám ale na nic chuť. Okolo sedící a ležící závodnící vypadají hodně pobobně. Chce se mi zvracet! Nemůžu hýbat prsty a nenatáhnu nohu. Dobrá bilance. Závod pro mě skončil. Jdu do spacáku a Tom jde nahoru.

Skončil jsem zhruba 4 hodiny před limitem, ale koleno mi nedovolilo pokračovat. Chtěl jsem. Za cca 20 hodin jsem udělal 6 okruhů, což je zhruba 75 km a 4800 metrů převýšení. Mám radost a jsem spokojený. Tom se vrátil po 3,5 hodinách. Dal jedno kolo po turistické cestě. Balíme, koukáme na vyhlášení a jedeme domů. Vítěz zvládnul za 24 hodin 13 okruhů. Klobou dolů! Je to divné, ale těším se na příští rok!