Souboj univerzit, aneb tradice se opakuje

Zelená! – Žlutá!; Zelená! – Žlutá!; Zelená! – Žlutá!

     Když se Holešovicemi začne linout tento a mnoho dalších pokřiků, znamená to jenom jedno. Je konec října a ČZU opět vyráží na hokejovou bitvu. Hromada lidí zahalená od hlavy až k patě do zelenožluté, s pomalovanými obličeji, přestříkanými barevnými vlasy a s instrumenty, které vydávají takový rámus, že i na Hradě zbystří, se stejně jako každý rok pomalu schází na Strossmayerově náměstí, aby společně vyrazili na fanouškovský pochod k aréně. V jinak normální čtvrteční odpoledne se tak obyvatelé a kolemjdoucí na Praze 7 stanou svědky takzvané zelenožluté síly.

     Už tramvaje přijíždějí s duněním bubnů, skandováním, nadskakujícími podnapilými studenty a vystrašenými pasažéry. Po povinné instruktáži za dozoru policie, co smíme a nesmíme během pochodu dělat, po společné fotce a roztažení všech transparentů, se jde konečně na to! Bouřící dav vyráží ulicí s jediným cílem, dát všem na vědomí, že ČZU je nejlepší! 

     Po cestě nás samozřejmě doprovází policejní dozor, který se nás snaží lehce krotit, ale spíš zařizuje, že nikoho nepřejede tramvaj. Přeci jen je svědků všude víc než dost. Lidé vykukují z oken, jestli náhodou nezačala revoluce, přecházejí na druhou stranu ulice, aby se námi nenechali strhnout a chrání své děti, aby nebyla narušena jejich mravní výchova. A to neví, co se pak bude dít na stadionu.To bude panečku jízda!

     Po příchodu k Tipsport aréně se v lidech mísí nejrůznější pocity. Nervozita, štěstí, opilecké poblouznění, nevolnost, ale taky pocit nadšení a uspokojení ze zářících světel kolem nich. Parkoviště před arénou se z ničeho nic zahalilo do zelenožluté záře, dýmu a vůně ohně! Ach, ta nádhera. Teď už si jen vystát frontu na pásek, koupit pivo a jde se na to! ČZU DO TOHO! Kotel je ready! A co naši hokejisti? 

     Ti už se tísní v tunelu mezi střídačkami, stejně jako jejich soupeř ze Žižkova. Za ohlušujícího randálu našeho kotle vyjíždí po jednom na led, aby hned po nich vstoupil na led zemědělec nejpovolanější, rektor Petr Sklenička, následován svým protějškem z VŠE, paní Hanou Machkovou. Petr Sklenička nejdřív rozjásal zelenožlutou stěnu svým „ČZU jede!“, čestné buly pak nechal vyhrát dámu, suchdolská galantnost sama. Oficialitám bylo učiněno zadost, může se hrát hokej.

     Od prvních chvil borci v zelených dresech na ledě dominovali. Soupeře přehrávali technikou, bojovností, a hlavně naše první formace si se soupeřem pohrávala kombinacemi jako z učebnice. V 10. minutě, po bleskové akci dva na jednoho, dal kotli první důvod k radosti Tomáš Kadlec. I po zbytek první poloviny se vše důležité odehrávalo v obranném pásmu ekonomů, avšak četné střelecké pokusy a závary stavěly naše borce proti čaroději v brance VŠE, Josefu Havlovi, který byl jediným důvodem dávajícím modrobílým naději. Navzdory jasné převaze naše tenké vedení 1:0 znamenalo, že VŠE čekala na jednu chybu, jeden únik. A po přestávce se dočkala. Vyhození z obranné třetiny si na modré našlo šikovného Poljanyčku a ten moc dobře věděl, jak vyzrát na Maštalířského v naší bráně. Byla to krutá rána, protože náš brankář si v první půli na puk v podstatě nesáhl.

     Vyrovnání nás opařilo a na dalších pět minut se z toho stal vyrovnaný zápas. Ekonomku vyrovnání naopak viditelně nakoplo. Pak se však naplno rozskandoval zelený kotel a hnal naše mužstvo do drtivého závěru. Byla vidět obrovská touha našich rozhodnout utkání ve hře. Na branku VŠE lítala jedna střela za druhou, ale Havel odolával. Žižkovští se dočkali nájezdů, které jsou v posledních letech pro zemědělce noční můrou. Zatímco naši střelci byli zklamaní nevyužitým tlakem, modrobílí šli do dovednostní soutěže povzbuzení ubráněným závěrem. Zatímco hned první střelec soupeře chladnokrevně ukličkoval Maštalířského, naši Rohlík s Janatou marně hledali skulinu mezi betony Havla, pro kterého jsou nájezdy odjakživa jeho parádní disciplínou. Když pak třetí vyvolený z VŠE Vopat propálil Maštalířského postoj, bylo třeba sportovně pogratulovat soupeři, oddechnout si a poprat se alespoň o třetí místo. 

Po prvním zápase jsme se ptali našeho kapitána Michala Fortelka

iZUN: V závěru jste tlačili na rozhodnutí ve hře. V čem byl rozdíl? Byl to gólman hostů?

Michal: 

Rozdíl nebyl gólman, ale v tý první polovině…nevím, co na to říct…tam jsme měli pět šest tutovek, naše první lajna, ty to tam motali, ale rozdíl v gólmanovi určitě nebyl. Spíš ta urputnost do brány. Prostě jsme ty šance neproměnili a takovej je hokej.

iZUN:  Hodně kluků se tady zná z Engineers Prague, rozebíráte nějak před zápasem, kdo, jak a na koho by měl hrát?

Michal: 

Tak já do Engineers nepatřím, ale vím, že jsou tam kluci z VŠE, ČVUT a ČZU, ale nijak to nerozebíráme. My se bavíme sami o sobě a naší hře. Ne o tom, jestli oni tam maj Pepu nebo Petra.

iZUN: Teď máte tak hodinu do zápasu o bronz. Bude problém s motivací, nebo jste hladoví i po bronzu?

Michal: 

No určitě! Tak, my jsme chtěli do finále. Rozhodně tým jsme na to měli, akorát nám to tam nepadalo, ale jasně…bronz, nebo nic!

iZUN:  Vy jste měli za zády kotel UK, který vám svými barvitými pokřiky dával všechny důvody dokázat jim, že do finále patříte. Vnímali jste i naše fandy?

Michal: 

No naše fandy jsme vnímali, to byla euforie nádherná. Tímhle jim chci poděkovat, že přišli v takhle hojným počtu. Ty byli úžasný, jeli jsme do protiútoku, oni začali řvát, teď všem stouply žíly, začalo bušit srdíčko, to bylo něco úžasnýho. Ten souboj fandů mezi našima a VŠE, to byl rozdíl tak trojnásobnej. To byla nádhera a nás mrzí, že jsme jim to nemohli oplatit.

     Druhé semifinále přineslo překvapivě vyrovnanou partii UK a ČVUT. Navzdory oboustrannému hokeji však hráči Karlovky ukázali, proč patří k favoritům. S první brankou převzali otěže zápasu, uchránili svého brankáře od nebezpečnějších pokusů soupeře a druhým gólem pečetili svůj hladký postup do finále. ČVUT se tak dle očekávání stalo naším soupeřem v zápase o bronz. 

     Ten se pro nás od prvních momentů odvíjel dle logiky pana Murphyho:,, Když se něco sype, sype se to dokonale.“. Naše obrana se prvně ten večer dostávala pod tlak a bohužel dělala chyby. V třetí minutě našla přihrávka zpoza branky Josefuse, který zcela nehlídán překonal Maštalířského, který přestože v tomto zápase předvedl skvělý výkon, prostě neměl nárok. O dvě minuty později pak ČVUT využilo přesilovku a Burda na několikrát doklepal kotouč do naší sítě. Zbytek první půle se nesl ve znamení urputné snahy našich o vyrovnání, avšak frustrace z prvního zápasu se projevovala nejistou koncovkou a technik v brankovišti Cvrček dál deptal naše střelce. Do kabin se šlo za stále hratelného stavu 2:0. Do druhé části náš tým nastupoval s úkolem na soupeře vletět a za každou cenu dostat puk za Cvrčka. Když ale po pouhé půlminutě ČVUT zvýšila na 3:0, bylo i optimistům jasné, že je po zápase. Technika od té chvíle hrála v naprosté pohodě a dál sbírala šance pramenící z chyb našich, kteří sice dál srdnatě bojovali, ale už šlo spíš o nějaký ten čestný gól pro diváky. Technika si pohlídala dostatečné vedení a konečný stav 5:2. Zklamané Zemědělce mohla těšit alespoň monstrózní děkovačka, kterou jim natřískaný sektor zelenožlutých fandů nachystal a překřičel při ní i sousedící kotel ČVUT.

Po zápase o bronz nám odpovídal Miroslav Rohlík, hráč utkání za ČZU

iZUN: Zápas o bronz byl zatím nejvyhecovanější, nejtvrdší. Přesto, že spousta hráčů se zná z Engineers, tak motivace vám zjevně nechyběla.

Miroslav: 

Tak tam byli i kluci, co s náma hrajou v Příbrami, takže to tím bylo okořeněný. Nedali jsme si ani metr ledu. Prostě na ledě neznáme kamaráda.

iZUN: Bylo vidět, že jste hrozně chtěli vyhrát i zápas o třetí místo, ale jako by vám tam zůstala frustrace z minulého zápasu, kdy vám to tam nepadalo. 

Miroslav: 

No v tom prvním zápase nám to nelepilo. Tam jsme je měli smáznout tři čtyři nula a bylo by po zápase. Myslím, že jsme to přenesli i do toho druhýho zápasu, prostě jsme nebyli schopný dát gól. Až na konci zápasu, kdy už v podstatě o nic nešlo, to tam začalo padat. 

iZUN: Kdy se ten zápas zlomil? Bylo to po tom rychlém gólu na začátku druhé půle?

Miroslav: 

No…asi jo. Hned po poločase, tam se to zlomilo.

iZUN: Po zápase vám fanoušci přichystali parádní děkovačku. Vzkázal bys jim něco?

Miroslav: 

Že jim moc děkujeme za podporu, i když nám to nevyšlo. A že příští rok už to snad napravíme a uděláme lepší výsledek.

     Finále bylo jasnou záležitostí Univerzity Karlovy, veni vidi vici, 4:0, dejte sem pohár. Tihle borci prostě vědí, jak vyhrávat a po zásluze tak přidávají další titul. Gratulujeme. My si urveme ten Gaudeamus.

     Třetí rok po sobě obsadila naše milovaná univerzita čtvrté místo. A víte co? My kvůli tomu brečet nebudeme. Protože když se člověk kouká na hrdost, s jakou stovky fandů v zeleném vyprovází potřetí za sebou poslední tým turnaje, tak ví, že si lepší školu vybrat nemohl.