Na slovíčko s emeritní děkankou FAPPZ prof. Ing. Ivou Langrovou, CSc.: jak hodnotí své uplynulé volební období?

iZUN: Fakultu agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů jste vedla dlouhé čtyři roky. Jak byste zhodnotila své uplynulé volební období?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Z mého hlediska to bylo velice náročné, z počátku jsem vůbec jsem netušila co mě všechno čeká. Mám ale čisté svědomí v tom, že jsem se fakultě věnovala na sto procent. Přemýšlela jsem o ní každý den, celý den a vždy jsem se snažila udělat toho pro ni co nejvíc. Přemýšlela jsem, jak nastavit systém tak, aby byl spravedlivý a zároveň motivační, jak to udělat, abychom uspěli - v rámci České republiky i uvnitř ČZU. Covidová doba přinesla řadu změn a jednou z nich byla nejistota ohledně financí, všichni jsme se museli naučit využívat náš potenciál na maximum. Dělala jsem opravdu vše pro to, abych své kolegy dostatečně motivovala, a aby si všichni uvědomili, co práce na vysoké škole obnáší. To je jedna z věcí, kterou, jak se domnívám, jsme jako vedení fakulty udělali dobře, i když si to možná část fakulty nemyslí (smích). Hovořím tu o tzv. „minimu akademického pracovníka“. Všechno to začalo tím, že profesor Kalous jednou na schůzi vedení prohlásil: „Vždyť tady ani nikdo neví, co má všechno dělat!“. Poté následovaly hodiny a hodiny jednání, diskuzí. Vymýšlely se standardy a nakonec jsme se shodli na „MAKu“, jaký je v současné podobě. Je to soupis toho, co každý akademický pracovník má za určité období udělat jako minimum. Někdo je lepší ve vědě, jiný rád a dobře učí či má skvělé vztahy s praxí. Ale minimum ze všech těchto oblastí by měl zvládnout každý.

iZUN: Na jaké projekty jste nejvíce pyšná?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Já se domnívám, že nejdůležitější z toho všeho, co jsme tady za ty 4 roky udělali, jsou akreditace. Získání institucionálních akreditací je naprosto zásadní pro každou univerzitu v České republice. Na naší fakultě leží ta největší zodpovědnost za celou oblast zemědělství a potravinářství, jsme velmi důležití pro oblast Vědy o Zemi, Biologii a životní prostředí a samozřejmě i pro další oblasti. A to, že se nám podařilo akreditovat program Veterinární asistent, je takový malý zázrak. Teď připravujeme magisterský program, který bude na ten bakalářský navazovat a to je, myslím, další krok dobrým směrem pro naši fakultu.

Další důležitou věcí bylo nasměrování a důraz na vědu. Před čtyřmi lety jsem byla velmi překvapená, jak malé množství akademických pracovníků je aktivní v publikační činnosti. To, co na naší katedře bylo minimum RIV bodů a počítala jsem 3 letý průměr, v součtu za tři roky na fakultě nesplnila polovina akademických pracovníků. Pro mě to bylo neuvěřitelné zjištění. Takže to, co si za mé volební období budou asi všichni nejvíc pamatovat, je velký tlak na vědu, na kvalitní články a na kvalitní publikace. Domnívám se, že bez toho to zkrátka nejde. Práce na vysoké škole není pro každého, pokud zde chce někdo pracovat, musí za ním být vidět výsledky nejen pedagogické, ale i ty vědecké – a to jsou kvalitní publikace nebo patenty.

iZUN: Můžete mi jako naprostému laikovi vysvětlit, co to jsou RIV body? 

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Je vidět, že jste ještě mladý a to je dobře. My jsme vlastně celé čtyři roky najížděli na novou metodiku pro vědu a výzkum tzv. M17+, která od RIV bodů upouští. Dříve se každá publikace dala přepočítat na určitý počet RIV bodů. Bylo to velice kritizované, říkalo se tomu „kafemlejnek“, ale na druhou stranu se každý publikační výkon dal spočítat poměrně přesně. Současná metodika M17+ se skládá z 5 modulů a hlavní hodnocení je v rukou komise. Už dnes vidíme problémy, žijeme v malé České republice, všichni se tak trochu známe a některá hodnocení se nám zdají ne zcela spravedlivá. Když se však něco spočítá, může tam být sice nějaká systémová nespravedlnost, ale dle mého soudu je to lepší, než když je práce hodnocená komisí a promítá se do toho lidský faktor.

iZUN: Nikdy nic není dokonalé, takže předpokládám, že se občas i něco nepovedlo. Co vám na mysli vyvstane jako první? 

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Měla jsem pocit, že je fakulta poměrně rozdělená a že určitá část pracovníků dostatečně nepochopila nebo spíš nechtěla chápat, proč se tlačí na určité věci. Bylo psychicky velmi náročné dokola pořád vysvětlovat, proč se něco hodnotí a něco ne, co je nyní pro nás důležité. Poslouchala jsem, že straním zoo oborům a že rostlináři jsou utlačovaní a takové věci. Přitom se domnívám, že tomu tak určitě nebylo. Vždy jsem se snažila, aby se měřilo všem stejně a příležitosti byly pro všechny. Ale změny jdou vždy těžce. Myslím si, že pro někoho, kdo zde pracuje řadu let a má určité pracovní návyky, je velmi obtížné to měnit. Musíme si ale všichni uvědomit, že den má 24 hodin, v práci jsme 8 hodin a jestliže chceme svou práci dělat dobře, tzn. dobře učit, dělat dobrou vědu s výstupy, které se požadují, mít spolupráci s praxí -  musíme skutečně velice přemýšlet, jak si čas zorganizujeme, čemu se ten den budeme věnovat, co hoří a co počká. A čím více jsou lidé v zajetí svých pracovních návyků, tím to více bolí. Nehledě na vlastní psaní vědeckých publikacích, to je činnost, která každému nejde. Domnívám se, že většina akademických pracovníků má svou práci rádo, rádi chodí do laboratoře i do terénu, dělají vědeckou práci, ale pak to dobře sepsat a poslat to do dobrého časopisu, to je úplně jiný způsob dovedností, který se my všichni učíme celý život. Někomu to jde lépe, někomu hůře a pro někoho, kdo to vůbec nedělal, to mohlo znamenat a znamená velký problém. 

iZUN: To je jedna věc. Všimla jste si nějakých dalších rezerv fakulty, na kterých by bylo třeba zapracovat?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Je to celé o tom, že vědecká výkonnost fakulty není taková, jaká by měla na počet zaměstnanců být. Pořád mám pocit, že je zde značná část zaměstnanců, která se pouze veze. A vzhledem k tomu, jak jsou nastartované některé fakulty v rámci ČZU, tak se obávám, že jestliže se nebude dařit dále aktivizovat vědeckou a publikační činnost, budeme přicházet o značné finanční prostředky. Bohužel metodika M17+  je nastavená podivně. Například publikace, na které participují autoři z různých institucí, je počítána každé instituci 100% podílem. I když tam autor má pouze jednu ze svých dvou afilaci a všichni ostatní jsou z jiné instituce, podíl je pro každou z institucí stejný – 100%. Někdy mi připadá, že už to už není o vědě, touze o poznání, ale je to jakési obchodování, tedy něco, co na akademickou půdu nepatří. 

iZUN: Vy jste historicky první děkankou fakulty. Podle ČSU je ve vysokoškolském sektoru v posledních letech zaměstnáno pouze okolo 35 % žen. Jaký máte názor na takhle nízký podíl žen ve vědě?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Obecně mám v té genderové problematice názor takový, že ženy by se měly více „nutit“ do různých vedoucích funkcí. Asi se to všem nebude úplně líbit, ale jsem zastánce mírných kvót. A to z toho důvodu, že si myslím, že průměrná žena má nižší sebevědomí a preferuje rodinu nade vše a musí být okolím přesvědčena, že na to stačí a i s rodinou to zvládne. A ženy jsou od základu zvyklé se starat o rodinu, o děti, musí organizovat a myslet na mnoho věcí na jednou. A proto se domnívám, že je dobré, aby ty schopné ženy byly přemlouvány, protože ženský element je pro management – rozhodování o lidech a vedení lidí, velmi důležitý. Myslím si, že jako společnost děláme dobře, že se o genderové problematice bavíme. U většiny žen je  rodina to hlavní a teprve pak je všechno ostatní. Řada žen je ale schopných zvládat obojí, rodinu i náročnou práci.

iZUN: Máte nějakou radu, kterou byste doporučila svým kolegyním, aby se prosadily do vyšších pozic? 

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Rozhodně se nepodceňovat a jestliže mám nějaký cíl nebo sen, jít si za tím. Určitě se dá skloubit domácnost a práce, zvláště na univerzitě, kdy se nevyžaduje, aby člověk seděl denně 8 hodin za stolem. Ta práce je různorodá, člověk u ní musí přemýšlet a v dnešní době se to dá nakombinovat tak, aby žena mohla svou rodinu zabezpečit a zároveň zvládat svou práci. Jednak je to práce laboratorní, v terénu, ale značná část práce je za stolem u počítače, a to se může dělat doma a hlídat děti.

iZUN: Jednou z vašich největších povinností byl nový potravinářský pavilon. Jaké vidíte největší riziko, které by mohlo způsobit kolaps celého projektu? 

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Jsem stále přesvědčená o tom, že tento projekt je výborný a unikátní. A jestliže ho rozjedeme, čemuž pevně věřím, tak posune dopředu nejen naši fakultu, ale i celou univerzitu. Potravinářskému pavilonu jsem se věnovala hodně, zvláště poslední dva roky. Myslím, že se nám velice povedlo to, že jsme k pavilonu dokázali přitáhnout několik základních strategických partnerů, kteří jsou tímto projektem nadšeni a pomohou nám pavilon rozjet. Tito partneři mají komerčně úspěšný byznys a veškerou problematiku provozu a výroby dobře znají. Proto jsem dnes přesvědčena, že se pavilon úspěšně rozběhne a bude nám dělat radost.

Riziko je tam samozřejmě vždy, nic není úplně bez rizika. První rok fungování bude zásadní, protože jdeme do něčeho úplně nového. Ale máme dobré strategické partnery a máme dobře vybrané technology. Ale k těm rizikům. První rok budeme muset být trochu velkorysí. Pavilon se neobejde bez určitého počtu lidí, což samozřejmě obnáší mzdové náklady. Ale bez toho to nepůjde, protože jinak budeme mít prázdnou budovu a to by byla ostuda. Něco to fakultu stát bude, naštěstí zatím pořád většinu nákladů financujeme z projektů. Na druhou stranu všichni ti strategičtí partneři jsou opravdu velmi úspěšní podnikatelé a obchodníci a jestliže nám říkají, jak to máme dobře vymyšlené a že pavilon bude jednou ziskový, tak jim věřím.

iZUN: Pro VŠCHT jsme čím dál větší konkurencí v oblasti potravinářství. Podle mého názoru máme na to, abychom se v této oblasti stali jedničkou, dokonce bychom měli být jedničkou. Jak toho podle vás dosáhnout?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: My máme našlápnuto být „jedničkou“ právě tím pavilonem. To je něco, co nikdo v České republice nemá a pochybuji, že v té míře a velikosti je někdo schopen mít to samé. Jestliže máme tuto unikátní příležitost spojení primární zemědělské produkce s potravinářskou technologií, tou jedničkou se staneme, to je nevyhnutelné (smích). VŠCHT je nyní „jednička“ v analytických metodách, má mnoho skvělých přístrojů a zařízení i šikovných lidí. My se také snažíme, to je dobře, ale je to hlavně o spolupráci. Myslím, že mezi oběma univerzitami je spolupráce velice úzká a pokud to tak bude i nadále, pak to bude výborné.

iZUN: Jaké jsou nyní vaše plány? Vrátíte se zpět k výzkumu? Co bude dál?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Ano, na to se ohromně těším. Protože poslední 4 roky jsem výzkum opustila a nyní mám rozmyšlených pár věcí, ke kterým se chci vrátit. Už opět chodím do laboratoře a uvědomuji si, jak moc mi to chybělo a jak jsem tam spokojená. Protože to, co mě na práci na fakultě nejvíce těší, je jednak práce s mladými lidmi, a právě ta vědecká činnost, která mi velmi chyběla.

Následně byl rozhovor přenesen do méně formální fáze, abychom se něco dozvěděli i o osobním životě paní emeritní děkanky.

iZUN: Jaké jste si letos dala předsevzetí?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Já si klasická předsevzetí už řadu let nedávám (smích). Ale jsem impulzivní člověk a občas zbytečně „vylítnu“, takže si na začátku roku vždy říkám, že bych se měla snažit být rozvážnější a milejší na lidi kolem sebe, protože si to zaslouží...

iZUN: Obecně největší životní úspěch?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Samozřejmě jsem maminka, takže mám radost, že se synovi daří, je vystudovaný, má práci, která ho těší, a máme spolu dobrý vztah. Já sama mám práci, která mě naplňuje… Z pracovního hlediska asi akreditace veterinárního programu na ČZU. A byla jsem první děkanka – žena na ČZU, takže milé dámy, ne že to nejde, jde to!!!

iZUN: Proč jste se rozhodla studovat tuto univerzitu?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Já mám od malička hrozně ráda zvířata. Celé mé dětství prolínala láska ke zvířatům a zájem o ně v jakékoliv podobě. Velice jsem zvažovala, jestli studovat přírodovědeckou fakultu nebo zemědělskou školu, chtěla jsem pracovat se zvířaty. Nechtěla jsem být v kanceláři, občas si na to vzpomenu, když teď vidím ty hromady papírů všude kolem. Chtěla jsem být mezi zvířaty a tehdy za socialistického Československa bylo myslím 8 zoologických zahrad a já jsem si spočítala, že je velmi malá pravděpodobnost, že bych se dostala do zoologické zahrady jako zoolog. A mám moc ráda krávy, tak jsem si představovala svůj život jako zootechnička, která se stará o skot. Ale skončilo to tak, jak to skončilo.

Vysoká škola zemědělská byla za socialistického Československa prestižní vysoká škola a tehdejší režim si vybíral, kdo může tuto školu studovat a kdo ne. Já si přijímačky na tuto školu prosadila - můj tehdejší třídní učitel na gymnáziu měl představu, že bych měla jít raději na přírodovědeckou fakultu. A pak jsem se nedostala! Hlavním důvodem, jak jsem se později dozvěděla, bylo, že jsem holka z Prahy – to tehdy, mimo jiné, hrálo velkou roli!! To mě hrozně sebralo, protože jsem se na gymnáziu dobře učila! Nechápala jsem proč někteří mí spolužáci z našeho gymnázia se dostali a já ne. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, tak jsem pracovala a studovala dálkově a když jsem se dostala napodruhé, už jsem chtěla mít jen jedničky a velkou touhu pracovat na nějaké zajímavé katedře.. Tehdy mě oslovil pan docent Nápravník a nabídl mi práci na parazitech koní. A to mi přišlo jako úžasné téma a parazitolog jsem doposud!

iZUN: Když jste byla ještě studentkou, podnikla jste něco nekalého, něco lehce nezákonného, něco, co bylo už trochu za hranou?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: To tedy musím přemýšlet… No, já jsem po ČZU studovala 5 let na přírodovědecké fakultě. Pro mě bylo velké překvapení, že se tam nepřednášela celá látka, přednášelo se pouze to, co daný člověk výzkumně dělal, vše ostatní jsme se museli my studenti doučit sami. Měli jsme na předmět Zoologie bezobratlých pana profesora Buchara, což byl vynikající odborník na pavouky. Pan profesor celý semestr vyprávěl pouze o pavoucích. Ale když bylo před zkouškou, rozdal nám okruhy a v nich bylo úplně všechno. Byla jsem v šoku, nevěděla jsem, jak a z čeho se to mám naučit a pana profesora to vůbec nezajímalo. Pamatuji si, že jeden z okruhů byly ostnokožci a lilijice. Říkala jsem si, že tohle se učit nebudu, že se na to určitě pan profesor nezeptá. Pak jsem seděla ve cvičebně a čekala až půjdu na zkoušku a najednou od pana profesora vyběhl chlapec, kterého pan profesor vyhodil právě na lilijice. Já zbaběle utekla a z budky volala mamince, ať zavolá panu profesorovi Bucharovi, že je mi špatně a že musím domů. Pak jsem se doučila i lilijice a šla jsem na další termín…

iZUN: Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? Kam se v areálu chodíte nejraději stravovat?

prof. Ing. Iva Langrová, CSc.: Musím říct, že jsem přes dobu covidovou chodila k nám do bufetu Hodně dobré jídlo, kde vaří velice dobře. Ale docela ráda jsem teď začala chodit i do menzy. Najím se tam vždy a téměř pokaždé si velmi pochutnám. Stravování mi v areálu přijde velmi dobré a myslím si, že s naším pavilonem a našimi produkty se to ještě zlepší.

U oblíbeného jídla ani nevím, protože já nejsem moc masová. Ne že bych byla vegetarián, to ne, nejraději mám asi mletá masa, ale steakem mě nikdo neohromí, to bych si v životě nedala. Ale mám ráda těstoviny. A omáčky! Ty tady vaří velmi dobré.