"Call on me" v reálu. Redaktor na tréninku Cheerleaders ČZU

09. 03. 2014 1 0 Aktuality Zpět na Úvod

Sportů jsem zkusil dost. Kolo, fotbal, aerobic, plavání, nic mi nikdy nedělalo velké potíže, takže v pohodě zvládnu trénink s Wild Cheerleaders. Sraz máme půl hodiny před začátkem tréninku, nebude problém se naučit sestavu. Stejně půjde o pár kroků, zamávat rukama a bude ze mě hvězda. V takovém rozpoložení jsem šel na nedělní trénink s Cheerleaders. To, že mě čekají dvě hodiny potu a zoufalství, by mě nenapadlo ani ve snu...

Ze začátku to opravdu vypadá docela jednoduše. Holky mě pomalu učí sestavu krok za krokem, i když nějaké kroky musím zkoušet několikrát za sebou, tak si myslím, že se mi docela daří. Sestava se skládá z několika sérií osmi kroků. První osmička je v pohodě. Nikam se nemusím otáčet, jenom popocházím a zvedám ruce. Při druhé se přidávají dřepy, úklony, otáčky. To mi také nedělá velké potíže. Bohužel při třetí osmičce zjišťuji, že zapojit zároveň ruce a nohy může být problém a hlavou se mi začínají honit myšlenky o tom, jak elegantně uniknout z tréninku. Některé pohyby jsou nemožné. Stojím s ústy dokořán a jen se divím. Ty holky musí mít na těle minimálně o jeden kloub více! „Takhle popojdeš, předkloníš se a jakoby zavrtíš zadkem.“ Bože, jak zavrtět zadkem? Vždyť to přece nejde. Ten zadek mám na těle napevno! S ním nehnu!

...koně lítat nenaučíš...

...sama mě napomenula, ať ji chytnu pořádně jako chlap...

Mezitím dorazily zbylé holky a začíná trénink. Nastává také jediná chvilka, kdy jsem na sebe pyšný. I když jsem nevěděl, jaké slušivé oblečky holky mají, tak jsem trefil sice ne tak slušivý, ale barevně stejný obleček.

Většinou končím na opačné straně tělocvičny a o dost dřív...

Ani se nestihnu napít a už držím v ruce švihadlo. Instrukce jsou jasné: „Na zahřátí 300 přeskoků.“ Zahřátý se cítím asi po 50 přeskocích, po 60 se cítím přehřátý a po 70 to vzdávám. Po zahřátí se samozřejmě rozcvičit. Je to peklo. Většinu zvyků nezvládám technicky. Když se mi podaří dostat tělo do požadované pozice, tak nastává problém, jak z té pozice ven. Překážkový sed jsem dělal naposledy na základce. Tenkrát to šlo docela dobře, byl jsem jak gumový. Od té doby jsem se nebezpečně přiblížil fosílii. Šlachy připomínají kámen a každé natažení hodně bolí, tahá a pálí.

Rozcvičení bychom měli a následuje trénink skoků. Myslím si, že právě v těchto chvílích jsem vypadal velmi komicky. Opět přichází problém zapojit současně ruce a nohy. K tomu přidat ještě skok a máme tu neřešitelný problém. Holky se mi snaží pomoci, ale koně lítat nenaučíš. Po každém pokusu jsem rád, že končím zpět na nohou.

Od skoků rychle pryč a jsou tu pyramidy. Neznalí pochopí z fotek. Jde zkrátka o uskupení se do pozice, aby se jeden či více lidí ocitlo alespoň metr a půl či více nad zemí. Dostávám instruktáž, vypadá to složitě, ale po prvotních nezdarech se pyramida daří. Zprvu jsem byl až příliš ostýchavý chytit jednu z holek pořádně za zadní partie, ale potom, co mě sama napomenula, ať ji chytnu pořádně jako chlap, což mi nedělá žádné problémy, přichází kýžený cíl v podstatě bez obtíží. Samozřejmě, že občas držím holky moc, nebo málo. Naštěstí nikdo nepadá, a tak nastává poslední fáze tréninku. Obávaná SESTAVA. Relativně ji umím, ale pomalu. Abych to dokázal provést v tempu jako holky, musel bych jít na několik měsíců k panu Harapsovi do učení. Momentálně to v tomto tempu nedávám. Většinou skončím na opačné straně tělocvičny a o dost dřív. Je to na mě moc, jdu si sednout. Trénink pomalu končí.

Na závěr bych chtěl poděkovat holkám, že jsem se mohl zúčastnit jejich tréninku a popřát jim hodně štěstí na mistrovství. Jsem rád, že jsem si to mohl zkusit. Potvrdilo se mi, že většina typicky ženských sportů je fyzicky a technicky náročnější než vypadají.