Naši běžci opět úspěšně v cíli pražského Volkswagen Maratonu!

iZUN: 1) Jak probíhaly přípravy na letošní Univerzitní maraton?

Honza: Ve středu (tedy 4 dny před startem) už bylo jasné, že poběžíme. Takže jsem stihl akorát zodpovědně sbírat síly.

Martin: Vzhledem k tomu, že se skoro do posledního dne nevědělo, jestli poběžíme, žádné zvláštní přípravy nebyly. Od středy jsem trochu upravil trénink, abych to pak naší štafetě ve finále nezkazil. :-)

Renča: Přípravy nebyly nikterak odlišné od loňského Univerzitního maratonu, jen přibyly nervy večer před startem, byla to hodně probdělá noc. :-)

iZUN: 2) Jakého času se ti letos podařilo dosáhnout a jak jsi s ním spokojený/á?

Honza: Ve výsledcích mám uvedeno 49:27, ale dřímá ve mně podezření, že je to čas změřený od startovního výstřelu, ne od proběhnutí startovní branou. S výsledkem jsem se dlouho srovnával, bylo to mnohem pomalejší, než jsem plánoval. Stejnou vzdálenost jsem v rámci Hervis půlmaratonu uběhl o tři minuty rychleji...

Martin: Čas byl 48:01, což je o pár vteřin rychlejší než loni. Sice se mi letos v prvních kilometrech zdálo, že běžím pomalu, ale kvůli vedru zpomalili snad všichni, takže nakonec jsem spokojený. Byl to čtvrtý nejrychlejší čas univerzitních běžců na posledním úseku, takže není důvod smutnit.

Ondra: 43:14. A určitě jsem spokojen, ale věřím, že s lepším tréninkem to mohlo dopadnout lépe.

Renča: Můj osobní výsledek mě hodně mrzí, ale bojovala jsem!

iZUN: 3) Počasí bylo letos možná až moc pěkné, ovlivnilo to nějak tvůj výkon?

Honza: Tak určitě. Na Staroměstském náměstí jsem si říkal, jak pěkné počasí nám nakonec vyšlo. Na třetím kilometru už jsem málem křičel, ať koukaj to slunce vypnout.

Martin: Loňské chladnější počasí bylo lepší. Bylo mi dost vedro, dokonce jsem se i opálil (resp. spálil) na ramenou a chvílemi i trochu foukalo proti.

Ondra: Mně se lépe běhá v dešti a i moje osobní maximum na 10 km padlo za mírného deště.

Renča: Nemám moc ráda teplo, a tak to byl letos celkem těžký závod, bohužel to ovlivnilo můj výkon poměrně dost.

iZUN: 4) Kdy jsi měl/a v průběhu závodu největší krizi?

Honza: Asi tak od třetího do desátého kilometru. Možná celý běh byla jedna velká krize. :-) Vůbec jsem se nedokázal uvolnit a užívat si atmosféru závodu. Přepálil jsem začátek, a v důsledku toho jsem párkrát přešel do chůze. Uvědomoval jsem si, že běžím nesmyslně rychle, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Už jsem s tím srovnaný, pro příště si budu závod víc užívat. Dělat si vtípky, plácat si s diváky a mávat do objektivů.

Martin: Krize tentokrát ani nepřišla — rozhodl jsem se odběhnout to v tempu o něco pomalejším, než jsem plánoval, ale konstantně. Ale neflákal jsem se, v cíli jsem byl hotový. Ono je to lepší, než dát tři čtyři kilometry extrémně rychle a pak se až do cíle jen trápit a zpomalovat.

Ondra: Překvapivě nikde. Pořád mě hnala dopředu myšlenka, že tu neběžím pouze za sebe, ale i za celý tým štafety a za ČZU. To mi pomáhalo na každém kilometru.

Renča: Mezi 6. a 8. km to byl boj, a tak jsem bojovala. :-)

iZUN: 5) Jak vypadal tvůj běžný tréninkový týden před blížícím se maratonem?

Honza: Já jsem se hlavně modlil, aby mně povolily svaly namožené při zdolávání Himalájského tygra (zvědavci si vygooglí), což vyšlo.

Renča: Naštěstí to bylo jen 10 km z celého maratonu, tak jsem mohla absolvovat tréninky jako před jakýmkoli jiným závodem, tzn. nějaké delší běhy a dva tréninky na dráze.

iZUN: 6) Máš nějakou historku nebo zajímavost, která se ti během závodu přihodila?

Honza: Ano, ve startovním koridoru jsem potkal pohlednou slečnu s krásným copem, zubila se na mě a smála se mým vtípkům (to se mi běžně nestává). Jenže já neměl propisku, abych si řekl o číslo, a až po doběhnutí mně došlo, že jsem měl startovní číslo připevněné zavíracím špendlíkem a kontakt jsem si mohl klidně vyškrábat na ruku...

Martin: Po doběhu si mě moderátor vybral k rozhovoru, tak jsem si užil svoji minutu slávy. :-)

Ondra: Běžel jsem chvilku vedle chlapíka běžícího celý maraton. Začal se mnou konverzovat větou: „To se ti to běží, jen 10 km...“ Prohodili jsme pár vět, pronesl jsem mu svůj obdiv nad jeho výkonem a porcí kilometrů, co ho ještě čekají, popřáli si štěstí a běžel jsem dál.

iZUN: 7) Co na běhání nejvíc miluješ a co naopak nemáš rád?

Martin: Běh mám rád. Dává mi svobodu, radost a možnost porovnat se s ostatními, a když jsem pak na závodech rychlejší, je ta radost ještě větší. Baví mě běhat rychle, někdy při běhu sleduji západ slunce nebo v zimě zasněženou krajinu... I když někdy tréninky dost bolí, líbí se mi to, protože vím, že to je cesta, jak se zlepšovat. Naopak se mi moc nelíbí, když z nejrůznějších důvodů běhat nemůžu.

Ondra: Ať jsem v životě dělal cokoliv, nikdy jsem si tak nevyčistil hlavu a nepopřemýšlel jako u běhání.

iZUN: 8) Co je tvojí největší sportovní motivací?

Honza: Jak to říkal Forrest? „Neběhám z nějakýho důvodu, prostě se mi chce.“

Ondra: Překonávat sebe, ale i překonávat ostatní.

Renča: Zlepšení osobních rekordů a dobrý pocit z vynaloženého úsilí.

iZUN: 9) Honzo, jaká byla letos podpora ze strany ČZU? Lepší, horší, stejná?

Honza: Těžko hodnotit ČZU jako celek, fakticky je to spousta samostatných organismů. Nicméně, celkově lze spolupráci ohodnotit jako „zcela dostačující“.

iZUN: 10) Jaký máte názor na klecový chov drubeže?

Martin: Jsem proti. Lidem by se taky moc nelíbilo žít v kleci, resp. v místnosti, kde se nemůžou ani otočit a dělat činnosti, které v sobě mají geneticky zakódované. V obchodě si klidně za to vajíčko nebo za maso pár korun připlatím, pokud budu mít jistotu, že se se zvířaty zacházelo odpovídajícím způsobem. To je mimochodem jeden z důvodů, proč sleduji původ potravin a polské prostě bojkotuji.