S větrem o závod přes lesy, louky a po březích malebné Vltavy.

10. 11. 2017 0 0 Univerzita Zpět na Úvod

Ve středu 1. 11. 2017 se v okolí Suchdola konal tradiční běh o pohár rektora ČZU. Na startovní čáru iZUN.eu postavil nejenom fotografa, ale i běžce.

Typicky depresivní podzim o sobě ten den dával značně vědět. Kam až oko dohlédlo, spatřilo mlhu a střídající se s deštěm drobné mrholení. Do tváří se zařezával chladný větřík, až chvilkami člověku naskakovala husí kůže.

Počasí zřetelně naznačovalo, že 56. ročník tohoto běžeckého klání se odehraje téměř v naprosto ideálních podmínkách. Žádné extrémní horko, ani zima.

Aby bylo možné všechno stihnou, bylo nutné s lítostí obětovat část přednášky nebo cvičení. Je jisté, že tento pochmurný scénář bylo nuceno provést více vášnivých zájemců, nicméně z dostupných informací byli vyučující v tomto případě k běžcům a běžkyním vesměs velice benevolentní.

Cestu na KTV lemovalo množství běžců spěchajících na start, jelikož ženy startovaly dříve, tak pospíchaly více, muži méně. Aby ne, letošní rok závod úspěšně absolvovalo krásných 69 účastníků.

Ženy na 3300 metrů startovaly v 15:30 a 6600 metrů pro muže začínalo v 16:00. Na start se závodníci měli dostavit dle instrukcí nejlépe hodinu před začátkem. Přihlášení na závod se konalo ve vestibulu KTV.

Registrace probíhaly hladce, bez větších front. Studenti a zaměstnanci ČZU startovné neplatili, ostatní byli zkasírováni o symbolický poplatek 20 Kč. Místo koupi například kávy si kdokoliv mohl přijít zaběhat a vyšlo ho to finančně stejně. Navíc k tomu dostal ještě macatý banán v ceně a to se prostě vyplatí.

Netrvalo dlouho a dorazil jsem s číslem na hrudi na start přesně v okamžiku, kdy odstartoval hlavní závod žen. Vybíhalo se pár desítek metrů od KTV z ulice Suchdolská. Poznávací znamení bylo sběrný dvůr.

Ženy vyběhly, startovní pole se vyklidilo. Následovalo hromadné protažení svých údů, rozběhání a poslední občerstvení. Nervozita byla cítit ve vzduchu...

Platí jedno chytré pravidlo, když běžíte z kopce, musíte zákonitě běžet i do kopce. Proto nerad z kopce běhám.

Od startu nás dělilo už jen několik nekonečně dlouhých okamžiků… 3… 2… 1 a ředitel závodu, pan Michal Novák, s úsměvem na rtech vehementně pálí ze své startovací pistole. Na to se masa mužských těl rychle a jistě rozhýbává do svého běžeckého tempa vstříc stupňům vítězů.

První chvíle závodu se všichni snažili držet na hrotu skupiny, ale s přibývajícími metry se začala skrumáž lineárně roztahovat do podoby několika více či méně sériově uspořádaných přímek. Již zde pekelně rychlé tempo nabrala dominantní skupinka poctivě vytrénovaných borců se stehny, kterými by mohli směle konkurovat žabákům...

Po odhadem kilometru se zpevněná cesta stočila vpravo. Zde pokračovala jako rozblácená polní přes louku do převážně listnatého lesa. I přes počínající respirační deprivaci si bylo možné užívat podzimní atmosféry. Pod nohama šustilo listí, svědky závodu byly holé stromy a krev v plicích okysličovala zvýšená koncentrace vdechovaného kyslíku.

Byť již byla hlavní skupina roztrhaná na menší, stále se běželo dobře, jelikož cesta pozvolna klesala na okraj břehu, pod kterým se jako had v údolí klikatila majestátní Vltava. To byla alespoň pro mě nejhezčí pasáž. Pot, zrychlené dýchání, adrenalin a k tomu překrásné výhledy na celou Prahu z hlubin romantického lesního porostu. Jen si člověk musel dávat pozor, aby při tom oddávání se okamžiku nenarazil do nějakého stromu. V této části bych chtěl pochválit organizátory, jelikož trasa byla perfektně značená. I lidem s naprostým orientačním nesmyslem nehrozilo ztracení se.

Platí jedno chytré pravidlo, když běžíte z kopce, musíte zákonitě běžet i do kopce. Proto nerad z kopce běhám. A toto začínalo platit i teď. Bylo na čase odvrátit se od řeky směrem k cíli. Nastala asi nejtěžší část trasy, jelikož bylo třeba vyběhnout zdlouhavé stoupání. V lese to ještě šlo, ale když se vyběhlo na otevřenou pláň, kde cesta byla samé bláto, připadal jsem si klouzáním spíše jako bruslař než běžec. Ocenil bych však naprosto fantastický výkon veteránů závodu. Vesměs muži s prošedivělými vlasy dupali při stoupání statečně a energicky, lépe než kdejací dnešní mládenci. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vím, o čem píši, prohlédl jsem si totiž záda nejednoho.

Mokrá trička, červené tváře... Bylo to tu. Cílová rovinka na dohled. Teď už bylo potřeba ze sebe vydat jen poslední zbytky rezervních sil a důstojně proběhnout cílovou bránou. Následovalo nutné protažení a občerstvení v podobě banánu a teplého čaje. Všichni se usmívali, všichni byli spokojeni. Nešlo až tolik o vítězství, jako spíše o užití si závodu v krásné přírodě a příjemné přátelské atmosféře.