Rozhovor s oštěpařkou Barborou Špotákovou aneb na pivku se světovou rekordmankou

iZUN: Jak se cítíš po náročné sezóně?

Tak o něco líp, než jsem se někdy cítila po olympijských sezónách, co si pamatuju, protože jsem trošku šetřila startama. Takže docela v pohodě.

iZUN: Zajímalo by mě, jak vzpomínáš na studium na ČZU?

Čas od času si na to vzpomenu. Spíš si vzpomenu na nějaký předměty, který jsem měla brát víc zevrubně, protože mám zahrádku a občas nepoznám kytku. A to jsem studentka ČZU. Ale vzpomínám ráda, byla to pro mě velká změna, protože předtím jsem chodila rok na FTVS, a to bylo vlastně ježdění přes celou Prahu a hlavně to chování tam. Bylo to takový divný. Já byla totiž na FTVS a na přírodovědě. No a na přírodovědě nás z FTVS nesnášeli. Takže tady to bylo příjemný prostředí, příjemný lidi a bylo navíc i výhodně k Julisce (stadion Dukly Praha, pozn. red.). Takže jsem jezdila ráno do školy, pak na trénink a pak znova do školy.

iZUN: Co jsi studovala a jakou formou?

Začínala jsem klasicky na prezenčním studiu na Rostlinné produkci a pak jsem přešla na Péči o biosféru nebo Udržitelné využívaní přírodních zdrojů, nějak tak to bylo, a pak jsem to dodělávala dálkově.

iZUN: Chtěla by ses tím v budoucnu zabývat?

No jako, kdo ví. Ted už se mi ta ekologie kolikrát úplně příčí, protože mi přijde, že hodně lidí toho dost zneužívá. Je to tak zneužívaný, že nevím jak. Ráda bych, to klidně, ale spíš využívám nějaký znalosti doma na zahrádce.

iZUN: Kdy naposled jsi byla v areálu školy?

To už je dlouho. Po ukončení studia jsem tam byla myslím ještě jednou. Pak od té doby asi ne. Ale jezdím přes něj, takže tak. Ale ve škole ne.

iZUN: Co tě ve škole nejvíc potrápilo?

Nejhorší bylo Trávníkářství s paní doc. Libuší Svobodovou. My jsme to měli součástí jednoho předmětu. Takový ten test, který tě propouštěl k ústní zkoušce. Bylo to z travin, trávníkářství nebo tak něco. Ten test si pamatuju dodneška. A potom Organická chemie, ta byla hrozně těžká. Ale tu jsem kupodivu dost brzo zvládla, nějak na první nebo druhý termín.

iZUN: A tvůj nejoblíbenější předmět?

Já jsem měla ráda všechny předměty, co byly spojený s pedologií. My tam měli pak pedologie hodně, protože byl děkan z Pedologické fakulty. Tak toho tam bylo někdy až moc, ale to mi vůbec nevadilo. To mě bavilo.

iZUN: Jak dlouho jsi studovala?

Studovala jsem déle, protože jsem rok musela čekat, než můj obor otevřou v dálkovým studiu, ale to se mi docela hodilo. Srovnala jsem se zdravotně a měla jsem čas na nějakou rehabilitaci. A pak jsem to měla tak různě rozkládaný. Třeba poslední rok jsem dělala taky nadvakrát, protože mi přijde drsný dělat zkoušky a diplomku najednou, to bych s tréninkem nezvládla. V té době už jsem trénovala jako profesionál, jezdili jsme hodně na soustředění a to by nešlo. A předtím jsem vlastně ještě byla v Americe rok studovat. Takže jsem studovala hodně dlouho no, možná skoro až deset let.

iZUN: Co tě vedlo ke studiu v USA. Sport nebo vzdělání?

Vedl mě k tomu rozhodně jazyk a vzdělání. A ještě takový trošku nasrání tady nebo jak bych to řekla. Chtěla jsem na chvilku vypadnout, ale zjistila jsem, že je to tady hodně dobrý. Až tam jsem zjistila, že bych vždycky chtěla žít v Česku. Není to úplně země pro mě, ale získala jsem tam hodně zkušeností ohledně jazyka a tak. A to jsem si tam vybrala dokonce i dobrou školu na studium. Byly tam hodně kvalitní a učí se tam jinačím způsobem, musíš pořád makat celý rok, ale co se týče sportu, tak to bylo šílený.

iZUN: Užila sis studentský život tak, jak se patří? Nebo jsi byla sportem hodně omezována?

Já jsem tam v podstatě jezdila jenom z tréninku na přednášku nebo na cvičení a pak zpátky na trénink nebo domů. Takže hodně málo. Nějaký MISS AGRO jsem absolvovala. Studentský život jsem si užila hodně na dálkovým studiu, tam jsme měli takovou partu. V prezenčním studiu, tam to bylo rozděleno do kruhů a pořád jsi potkával nějaký jiný lidi. Nebyli jsme pořádně jeden ročník, bylo tam mraky lidí. Tak to si kamarády uděláš těžko. Ale na dálkovým nás bylo asi patnáct a jezdili jsme na různý víkendy. Chodili jsme do hospod, a to bylo docela fajn. Vždycky mě to motivovalo, protože jsem trénovala a oni měli třeba dvě děti a chodili do práce. Říkala jsem si: „tak když tenhle to doklepe, tak i já“… tam jsem měla hodně krizí, ono když jezdíš po těch soustředěních, tak to je náročný. Poslední roky před olympiádou to bylo vždycky hodně hustý. Pamatuju si, jak jsem dělala státnice před olympiádou, a to bylo hodně náročný.

iZUN: Měla jsi to na zkouškách jako olympijský vítěz snazší?

To bylo až později, a bylo to trochu jiný, třeba na státnice na mě byli hodní si myslím. Ale jinak diplomku jsem dělala poctivou. To si pamatuju, že se mi zdálo, jak pořád něco klovu do počítače.

iZUN: Na chvilku bych se rád vrátil ke sportu, co si myslíš, že bylo zlomem v tvojí sportovní kariéře?

No těch zlomů je určitě víc, byly doby, kdy jsem přemýšlela, že s tím skončím. Mám to ale asi dost daný z rodiny, že mě fakt baví sportovat. Zlom ale je, když si vyděláš nějaký peníze.

iZUN: A jak dlouho trvalo, než sis vydělala nějaké peníze?

Když neberu to, že tady bereš nějakých 7 tisíc, to máš poloviční úvazek a to opravdu není moc. Pokryje to jenom nějaký náklady na studium, tak dejme tomu, že v roce 2006 v 25 letech. Což je hrozně dlouhá doba.

iZUN: Říká se, že přestat se má v nejlepším, co ty na to?

No já doufám, že ještě něco přijde, asi to nebude lepší než tohle, ale doufám, že to doklepu do Ria a nejlepší by bylo, kdybych tam urvala nějakou medaili. To by bylo úplně v nejlepším přestat. To jsem teďka rozhodnutá, mám to tak nastavený, a to je důležitý si dát nějaký cíl a být připravený. To mi pomohlo i v návratu po mateřský, v těhotenství jsem pořád věděla, že se vrátím. Pak jsem hned začala trénovat a byla jsem skoro okamžitě zpátky. Ta hlava dělá hodně. Na mateřský jsem se na to hodně těšila. Tam mi hrozně chyběl běh, takový ten přirozený pohyb.

iZUN: Jsi držitelka světového rekordu v hodu oštěpem, nebojíš se o něj?

Bojím, bojím, už se několikrát otřásl. A tajně v to věřím, že jsem schopná ho posunout ještě dál. Musím v to věřit. No vidíš, tak to je třeba ten důvod házet dál oštěpem. To by bylo ale hezký, no. Já mám totiž ten rekord u starého trenéra. Nemám ho pod Honzou Železným. Někteří zlí jazykové, takoví ti rejpálci, tvrdí, že nejlepší trenér není Honza Železný, ale ten, pod kterým jsem hodila světový rekord.

iZUN: Ale i přesto, jsi legenda, Jan Železný vytrénoval legendu. Chtěla by sis taky nějakou vytrénovat?

No už jsem si to i docela vyzkoušela, to trénování. Docela hodně jsem poradila jedné holčině, který to docela začalo házet. Ale kdo ví, třeba se mi něco takového opravdu naskytne a třeba člověk uvidí nějaký talenty, kterým by chtěl něco předat. Hlavně když se tomu věnuješ takovou část života, tak by to byla asi škoda dát nazmar. Takhle to beru já.

iZUN: Vzkázala bys něco svým bývalým profesorům?

Tak to asi ani ne, ale celkově si myslím, že jsem tam poznala hodně kvalitních pedagogů, že mi rozhodně nezkazili vztah k přírodě, spíš ho naopak prohloubili. A je vidět, že některým hodně záleží na tom, aby česká krajina nebyla samá skládka, a někteří za to dokonce bojují. Takže si myslím, že je to důležitá škola, která má velkou perspektivu.

iZUN: Co si myslíš o klecovém chovu drůbeže?

No, jako myslím si, že když je ta klec dostatečně velká… Nejsem teda zastánce takového toho extrému. Nemyslím si, že by to bylo úplně špatný, asi je to špatný, když je ta klec úplně malá. Samozřejmě v těch velkovýrobách nemůžou být všechny v těch halách a popelit se tam. Nevadí mi to no, stejně si kupuju vejce z toho chovu. I když občas máme vejce vlastní, od maminky Lukáše. A Lukáš rozhodně chce slepice, takže až budeme mít barák, tak budeme mít slepice. Je pravda, že jsou to taková poměrně hodně nenáročná zvířata, takže proč ne...