Karla a továrna na strach - Odstřel

Předchozí díl: Karla a továrna na strach - Třetí bratrstvo

JDEM DO TOHO! Odepsala mu spěšně. Ruce se jí klepaly vzrušením a měla je studené od potu. Jak se blížila půl jedenáctá, čím dál víc studentů přicházelo do učebny EIV na nějaký předmět, o jehož názvu neměla Karla ani ponětí. Seděla, nohu přes nohu, rukou si podpírala hlavu a civěla z okna ven. Venku to vypadalo na něco mezi dubnem a červnem. Na azurově modrém nebi se slunce po krátké odmlce opět ukázalo a příjemně hřálo všechny, kteří opustili tepla svých domovů a vydali se ven. Bylo nádherně, jen tomu něco chybělo. Člověk by skoro uvěřil, že je jaro, kdyby stromy nebyly úplně holé, bez listí. Jen na některých málo větvích ale ještě spočívaly seschlé listy, které se horko těžko stále držely. Jejich spojení se stromy však brzy skončí a stejně jako ostatní se lehce snesou k zemi, kde je shrabe údržba, aby je mohla spálit nebo dát na kompost.

Karla byla tak zabraná do počasí a do všeho, co se kolem ní dělo, že leknutím nadskočila, když jí na rameno zaklepala menší tmavovláska: „Hele… Prosím tě, máš tam volno?“ Karlin mozek jako by v tu chvíli vůbec nebyl, a tak vůbec nechápala, co se po ní chce.

„Hm?“

„Máš vedle sebe místo? Všude jinde je obsazeno.“ zeptala se brunetka Karly, která teď měla ve tváři výraz retardované kozy z jednoho z milionu videí s kozami, mečícími do songu Taylor Swift na Youtube.

Bez jediného slova sebrala bundu, kterou měla do té doby pracně složenou na stehnech, hodila ji přes všechny věci na lavici, z nichž některé, včetně deníku, spadly s dutým žuchnutím na zem před lavici. Bezmyšlenkovitě vstala a stoupla si na schod do uličky, aby druhá dívka mohla projít na sedadlo vedle ní. Dívka si sedla a Karla ještě několik vteřin stála na místě a zírala do podlahy, načež do učebny došel profesor a Karla by dala ruku do ohně za to, že ho vidí poprvé v životě.

„Dobrý den, my se vlastně známe, vídali jsme se spolu v minulém semestru…“ řekl.

Karla se opřela čelem o lavici, civěla do země a přísahala by, že se čas najednou zastavil.

Bylo po přednášce. Zvedla se, popadla bundu a rozhodnutá, že se vykašle na další dva bloky, otupěle vycházela po schodech ven z učebny přes vestibul a co nejdál od ČZU. Spolu s ostatními vyšla z učebny, postavila se ke dveřím od dámských záchodků a lenochodím tempem se zpátky oblékala do zimní bundy. Přeci jen venku byl pořád ještě únor. Únor, pro vás všechny chodící v mikinách. A obzvlášť pro toho pitomce, kterého viděla minulý týden jít v žabkách a triku, když se klepala zimou čekajíc na dvacítku na Barrandov. Už měla ruce v rukávech a zapínala si zip u bundy, když se dveře na dámské toalety rozletěly a sestřelily Karlu, která se jak dlouhá, tak široká rozplácla na zemi. Ze dveří vysupěla ošklivka s Vuittonkou z dnešního rána.

„Mě to nevadí, že se mi smějou. Jak jsem to jako měla vědět, že mám mít na cvičení cvičebnici? Fakt je mi to jako jedno! Ale jako my jsme na soukromý nikdy ekonomii neměli!“ řvala na vestibul do telefonu o velikosti tabletu a máchala u toho kabelkou.

„Velebnosti, já bych se na to nejradši vyprdla,“ ulevila si potichu.

„Prosim tě, si jí měla sestřelit taky,“ řekl někdo stojící nad pořád ještě ležící Karlou. „Seš v pohodě?“

„Jo, nejsem ty, abych bulela při každý příležitosti,“ zahihňala se jako čtrnáctiletá puberťačka.

Pomohl jí na nohy, oprášil jí záda, rukávy i všechna ostatní atraktivní místa. Karla předstírala, že žádné takové části těla nemá a už vůbec, že se jich někdo dotýká. I když jen přes bundu.

„Tak jak začnem?“ Zeptal se nevinně.

„Jako s čim?“ Odpověděla mu.

„No s tim, ehm ehm, ty-víš-čim.“ šeptl jí nenápadně do ucha. Přitom jakoby omylem zavadil rty o její tvář. Zčervenala.

„Aha, nějakej nápad?“

„To nemám. Ukážeš mi tu knížku znova?“

„Jo, moment. Mám ji někde v tašce.“ nervózně začala prohrabávat kabelku. Občas si říkala, že je vlastně trošku podobná Hermioně, která ve své miniaturní kabelčicce nosila stan, oblečení i knihy. Až na ten stan vlastně měla všechno. Pokud se spodní prádlo dalo považovat za regulérní oblečení.

Stále hledala a přehazovala si věci uvnitř kabelky, ale deník jakoby se vypařil. Přešla k jednomu stolku u automatů a bez ohledu na sedící postupně vyhazovala celý obsah své tašky.

„To má každá ženská vždycky takový množství tampónů u sebe?“ Bavil se. „Ůůů tangáče!“

„Dej to sem, zrzoune! Nebo si dáš vodchod.“ štěkla na něj.

„A nehledáš náhodou tohle?“ Poslední slovo jakoby zazpíval.

„Ne-hle-co? Hej, jaks… Whaaaa?“ zírala na něj s otevřenou pusou neschopná slova.

„Jsem kouzelník, víš? Někdy ti ukážu svoji hůlku, co říkáš?“ řekl laškovně a mrkl na Karlu.

„Nech si to. Jdeme na kafe,“ řekla a Tomáš už se začal nadechovat. „Do kavárny, Tomášku.“

Sedli si do nově otevřené kavárničky na Internacionální a objednali si latté. Mlčky na sebe hleděli a čekali, až jim bude naservírovaná káva, na kterou se celý den Karla těšila. Vytáhla deník a s opatrností ho položila na dřevěný stůl pokrytý tmavě červeným ubrusem, jenž nezakrýval celý stůl, pouze jeho střed. Otevřela knihu nalezenou onehdá v SICu v knihovně a bezcílně jí listovala.

„Tak co víme?“

„Víme, že nějaká vražda a víme, že třetí bratrstvo,“ řekla a hlasitě vzdychla.

„No a co víme o tý vraždě?“

„Nic, jen že se ten kluk našel tadyhle kousek,“ a ukázala prstem směrem za sebe, ačkoliv vůbec neměla tušení o tom, kde kdysi místo činu bylo.

„Nepůjdem se tam kouknout?“ zeptal se akčně Tomáš.

„Co tam jako najdem? Já bych šla do knihovny najít něco o tom Třetím bratrstvu, nebo jak se to jmenovalo,“ opáčila Karla.

„A co najdem v knihovně? Na místo činu, ženská!“

„Do knihovny!“ Křičeli na sebe přes celou kavárnu a bouchali při tom pěstmi do stolu, až málem oba převrhli objednané kávy.

Kam půjdou – do knihovny nebo na místo, kde byl kdysi nalezen mrtvý chlapec?