Valentýnská zkouška

Přes papírovou zeď na BCD k ní doléhala debata z vedlejšího pokoje:

„Počkej, ukážu Ti prsa.”

„To nemusíš!”

„Ale jo, dívej.”

Ach jo. Nesnáším, nesnáším tenhle předmět! Začátek semestru a já se tu plácám v prasatech. Jdu tam s křížkem po funuse a napotřetí. Nikdy nedělám zkoušky napotřetí. Máma vyšiluje. Taky sem chodila. Dokonce se tu poznali s tátou a mají pocit, že mi do toho musí kecat, páč oba dávali zkoušky na první dobrou. Ale to, že mi poradili ČZU považuju za jednu z jejich nejlepších rad. Zajímalo by mě… zajímalo by mě, jak tu zkoušku udělám. Mě to tak nebaví. Potřebuju psát bakalářku a místo toho se učím něco, co mi v životě k ničemu nebude a ještě poslouchám na přednáškách, že ženský jsou jak prasnice, po škole na roky zabřednou a je vystaráno.

Karolína nebyla flink. Její průměr se blížil 1,5, (i když za to asi trochu mohly dlouhé vlasy a vosí pas) jen se tenhle semestr nedokázala soustředit na něco, co ji, dle jejího názoru, nijak neobohacovalo. Jinak ale ČZU milovala. Od zastávky Zemědelská univerzita až po Demonstrační a pokusný pozemek.

Znovu ufňukaně povzdechla a pohlédla z okna. Naproti na JIHu si to ve třetím patře rozdávala nějaká dvojička v domnění, že na ně není vidět. Zpod dveří se k ní valil pach cigár a trávy. Lišku nahradil Gangnam style. Tupě čuměla do knížky, když jí zavibroval telefon. Chňapla po něm tak rychle, že málem spadla ze židle.

„Já chci Tebe. H.”

Opřela roh svého milovaného LG o ret a pevněji kolem sebe obtočila deku s jednorožcem, kterou šlohla spolubydlící. Učení se rázem stalo tak strašně nepodstatným.

…

Stála Na Farmě u baru a pokoušela se zaplatit. Obsluha byla tentokrát tak nerudná, že nezabral ani její - jindy osvědčený - zářivý úsměv. Za zády se jí náhle ozval hlas, který už nikdy v životě nechtěla slyšet.

„Čau Kájo.”

Zamrzla na místě. Pomalu se otočila a tajně doufala, že na škole je někdo se stroprocentně identickým hlasem jako on. Marně.

Před ní stál dobře stavěný, ošlehaný, světlovlasý kluk. Jiskrné oči, které holkám podlamovaly kolena a s úsměvem svlékajícím kalhotky do pěti minut od seznámení. Labužnicky si ji prohlížel od zděšení v očích až po krátkou krajkovou sukni.

„Tak co, jak to jde?” přerušil ticho.

„Jo, dobrý.” odpověděla a uhnula pohledem.

„Nedáme pivko?”

„Ne, už jsem zaplatila. Jdu na kolej.”

„Doprovodím Tě.”

„Není třeba.”

„Rád to udělám.”

Hm, super. A co teď?

Vyšli ven a za okamžik je spolkla tma. Od Céčka k nim doléhaly rozjařené hlasy z Valentýnské párty a za prosklenou stěnou se nějaká naivní prvačka stala obětí známého svůdníka a jeho neposedných rukou, které ji tlačily na sklo a pomalu zajížděly pod triko.

Karolína pokradmo sledovala jeho chůzi. Dlouho se neviděli. Vlastně od té události. Vypadal pořád stejně dobře.

„Co zkoušky? Dala jsi všechno?”

„Ještě mi jedna chybí.”

„Sluší Ti to. Cizina Ti prospěla.”

„Hm. Díky. Minisukně je vždycky sázka na jistotu, ale to víš sám nejlíp. Jak se má princezna?” odpověděla jízlivě.

Mlčel.

„Kájo?”

„Co?”

„Projdem se kolem Agra?”

„Proč? Mám na koleji práci.”

„Byla jsi semestr pryč. Zajímá mě, jak ses měla.”

„Nemám Ti co povídat.” odpověděla.

„Prosím…”

Jediný způsob, jak se zbavit kostlivce ve skříni, je ji prostě otevřít a postavit se tomu čelem.

Váhavě kývla a nechala se nasměrovat od menzy k rektorátu, kolem fontánky, k TF a Kruháči.

„Mě to mrzí.” ozvalo se vedle ní.

To jsou kecy.

„Co Tě mrzí? To, cos udělal, nebo to, že ses pak choval jako de*il?”

Ztichl.

Cesta z hospody se ještě nikdy nezdála tak příšerně ucouraná. Karolína začala litovat, že se dobrovolně vydala na delší trasu.

Zastavil se, chytil ji za rukáv a přitáhl k sobě. Na sekundu se nebránila. Zdálo se jí to tak přirozené jako kdykoli před tou událostí. Potom se otřásla.

„Co si sakra myslíš, že děláš?” vyjela na něj.

„Maluju sixtýnskou kapli…”

„Hm, vtípek ze soudku Pobav se sám.” odsekla, ale v duchu se uchichtla.

„Nemáš náhodou tu svojí marfušu?” pokračovala.

„Věci se mění. A momentálně mě vůbec nezajímá.”

Zkoušela se mu vysmeknout. Nešlo to. Držel ji příliš pevně. Bavil se tím, jak se ho snažila odstrčit.

„Ale no tak, Kájo. Říkám, že mě to mrzí. Byla to chyba. Přece už je to tak dávno. Nemůžeme na to prostě zapomenout a pokračovat tam, kde jsme přestali?”

„Ne, to teda nemůžem. Jsou mi šumák všechny Tvoje omluvy. Strč si je někam. Pusť mě!” zuřila a pěstí ho udeřila do paže.

Sevřel ji ještě pevněji a naklonil se k ní.

„Miluju, když takhle vyšiluješ, Karolíno.” šeptal jí do ucha.

Karolínou projela elektrická vlna.

„Ty si hodně potřebuješ zasouložit, viď? Myslím si, že kolem Céčka se bude za hodinu pohybovat několik nanynek, který Ti dají, aniž by ses musel snažit.” opáčila ve snaze o poslední vzdor.

Už nic neříkal, jen se na ni díval. Což bylo ještě mnohem horší.

Co to má znamenat? Před půl rokem jsem odjela, abych změnila svůj život. Chtěla jsem začít znovu. Přijetí na Erasmus přišlo právě včas. Semestr v izolaci. Od rodičů, od spolužáků, od domova, od něj. Hlavně od něj. Říká se, že po návratu není nic jako dřív. A je to pravda. Změnil se můj ročník, vyrostla nová budova, i můj pohled na ČZU už nikdy nebude stejný. Tak proč se nezměnilo tohle?

„Běž za tou svojí.” pronesla rozhodně. 

„Copak to nechápeš, Karolíno?”

„Ne, fakt to nechápu. Co po mně chceš?”

„Od tý doby, cos odjela na to nemůžu přestat myslet. Štve mě to. Byl jsem si tak jistej sám sebou. Jenže už nejsem. Ani sebou, ani Alicí. A když jsem Tě dneska viděl…”

„Ptám se, co po mně chceš?” mluvila Karolína jako ze sna.

„Já nevím, nevím co chci, ale už to muselo ven.”

Díval se na ni tak zvláštním pohledem, že znervózněla. Cítila, že se blíží průšvih. Rozhodla se vycouvat.

„Honzo, na tohle já tu nemám čas. Pusť mě. Jdu se učit.”

„A nebude ani pusa na rozloučenou?” zeptal se. Naklonil se k ní.

No holka, teď jsem na tebe zvědavá...

…

„Káro! Hej, Káro!”

Karolína se probrala. Nad ní stála spolubydla Míša a tvářila se ustaraně.

„Seš v pohodě?”

„Proč bych neměla být?”

„No, přišla jsem před půlhoďkou a od tý doby Tě nemůžu probrat. Koukej, máš na čele otlačenou knížku. Fuj! A oslintanou! Ty ty prasata teda žereš!”

„Jak dlouho jsem byla mimo?”

„Jo holka, to netušim. Hej! A naval mýho jednorožce!” smála se Míša. Vytáhla rtěnku a vyšpulila pusu před zrcadlem.

Karolína mžourala do telefonu.

Žádná zpráva.

Sáhla do šuplíku po levé straně stolu. Otevřela škatulku a hodila do sebe dvě velké modré pilulky.

„Můžu taky?” zahalekala Míša od zrcadla. „Jdem teďka na Kruháč, přidáš se?” řekla a zkušeně zapila prášky vodkou s džusem z petky.

„Ty hele, asi ne. Je mi nějak blbě. Jdu si lehnout.”

„Přijdeš o hodně. Víš jak, je Valentýn. Nekonečný orgie.” culila se Míša.

„Co by na to řekl Petr?”

„Jistě by ocenil můj stálý sexuální apetit.” vyplázla Míša jazyk. “Tak nejdeš jo?”

„Možná dorazím. Dík.”

Dveře práskly a po Míše zůstaly v pokoji jen zbytky parfému Playboy - play it sexy.

Karolína to vzdala. Na chodbě byli rozpuštěni a ona o několik minut déle zalehla pod peřinu. Otevřela okno a z Uličky hanby se k ní nesla ukolébavka od partičky kluků:

„Hej, dej si na ní bacha! Ta ráda kouří! A má to ráda hluboko. Víš jak, takovýto chrrrrr, když už se skoro dusí. Prostě hustej blowjob!”

Drrrrrn! Zavrněl telefon.

„Já chci Tebe. H.”

Pokračování příště