Deník zoufalého studenta — 1. díl

Bylo mi čerstvě dvacet. Je to dobrej pocit. Ale zase ty dva křížky na krku… No, říkám si, že už nejsem nejmladší, musím si užívat, co to jde. Proto chci teď na vysokou. Pravda ale je, že na vysoký jsem mohl bejt už rok, nebýt toho chlápka u maturity. Prej, že na Dunaji povstali Kozáci. Co to má znamenat? No nic, dal jsem si repete, to už bylo v klidu.

Ten následující rok to byla velká pohoda. Rodiče sice nadávali, ale já věděl, že jsem mladej jen jednou a pracovat budu celej život. Proto to byl těžkej rok. Párty, ženský, já jsem z opice nevylezl. Na druhou stranu, ne vždy to bylo jen o zábavě. Abych mohl takhle žít, potřeboval jsem sem tam nějakej přivýdělek. Jednou jsem pracoval ve fabrice, kde vyráběli syrečky. Byla to sranda. Po měsíci práce jsem tejden smrděl jako tvarůžek. Ale stálo to za to. Hlavně kvůli Marcele, naší vedoucí. Rozdali jsme si to hned vedle toho smradlavého sejra. Na to nezapomenu. A tak to bylo skoro celej rok.

Pak to ale začalo houstnout. Byl květen, ani ne za měsíc přijímačky. Co si budeme povídat, denně do mě naši hustili, ať se učím a jestli to neudělám, živit mě už nebudou. Moc jsem je neposlouchal, vždyť já si ani nepamatoval, na který školy jsem si to podal přihlášku. Vím akorát, že tam byla ČZU, kterou jsem považoval za jakousi jistotu…

Zkoušky za dveřmi, já viděl sešit maximálně tak, když jsem hledal v šuplíku peníze. Je to těžký, ten rok bez učení tě naučí se ovládat a neučit se.

Dva dny do zkoušky a hrdinsky ten sešit z matematiky ze střední otevírám. Některý věci tam vidím poprvé v životě. Tohle jsme nemohli dělat. To se fakt nemá cenu učit, snad to tam nebude. Jdu dál. Tohle znám, postup jasnej, to ani počítat nebudu. Takže pohoda a po 20 minutách zavírám sešit s pocitem dobře odvedený práce. Umíš chlape. Genialita, to se pozná…

Tak přijímačky za mnou. Bylo tam přesně to, co se nemělo cenu učit. Velká paráda. Už mi přišly dva dopisy z VŠE a ČVUT. Pohrdli mnou. Inu, jejich problém. Zbývá ČZU, moje jistota. Teda, byla to moje jistota, teď už to zavání. Jestli se tam nedostanu, tak půjdu makat. Sbohem, studenstkej živote.

Právě mi přišel dopis, otevírám. Kde je ten výsledek? „Oznamujeme Vám, že jste byl… přijat!“ YES! Že mám akorát dolní hranici pro přijetí, mě vůbec nezajímá. Jdu to oznámit našim. Máma mě málem rozmáčkla. To táta si plácne o čelo a pronese: „Máme doma sedláka.“ On, úspěšný podnikatel, se nesmířil s tím, že jsem se nedostal na ekonomku. To je ale to poslední, co by mi vadilo. Hnůj čeká, tohle bude velký!