Jardova dobrodružství - díl 1.

01. 12. 2016 4 0 iZUN Art Zpět na Úvod

Poznejte jednoho mladého průměrného studenta ČZU a jeho dobrodružství...

Malý pokojík jednoho starého pražského domu nedaleko Vltavy. Již od pohledu si můžeme všimnout, že tu bydlí studenti, kluci. Na židli visí džíny a jedna modrá, kostkovaná košile, o kousek dál se na zemi povalují černé kalhoty, tričko a mikina s logem Red Hot Chili Peppers. O kousek dál je počítačový stolek a na něm pár lahví od piva, talíř se zbytky od večeře, dle kostí to vypadá na kuře, a noťas, vedlejší stolek vypadá podobně. Nesmíme zapomenout na palandu, zrovna si na ní spokojeně chrní dva mladí chlapci. V pokoji je šero, slyšet je jen oddychování spáčů. Tohle klidné ticho přeruší šustění peřin na spodní posteli a vykoukne hlava. Je hnědovlasá, rozcuchaná a přimhouřenýma očima hledá cosi po nočním stolku. „Kolik je hodin?“ povídá tichým rozespalým hlasem. Rozsvítí mobil a zaostří: „Do prdele, já zaspal!“ V tu samou chvíli letí peřina do kouta postele a dotyčný chlapec skáče ven, div se nepřerazí. Rozráží dveře a utíká na záchod, ze záchoda do koupelny. Rychle vyčistit zuby, zkulturnit si to vrabčí hnízdo, opláchnout obličej a rychle se obléct. Kalhoty, ponožky, triko, na to košili. „Jo a tohle nesmím zapomenout.“ povídá si zase pro sebe, když futruje do tašky několik sešitů, to aby se neřeklo, že do školy chodí jen spát. „Ty vole, co děláš?“ ozve se z vrchní palandy. „Zaspal jsem!“ odpoví uspěchaně ten první a navlíká se do bundy, okolo krku palestinu a na hlavu zelenou čapku. Klíče, mobil, batoh a na cestu ještě jablko a už si zavazuje tkaničky.

Zabouchnou se dveře a už stojí na chodníku. Je krásně, obloha je modrá, bez jediného mráčku, vzduch studený a na chodníku první zamrzlé kaluže. Ranní město hučí a náš hrdina běží na zastávku tramvaje. Zrovna mu jede tramvaj číslo 17 a jako každé ráno je narvaná a tak si stoupne tak, aby mohl pozorovat už dávno probuzenou Prahu, majestátní Vltavu a na ní kačeny, zakotvené jachty a rybáře u Výtoňského mostu.

Pojďme si zatím představit našeho hrdinu, než dojede do Staroměstskou. Jmenuje se Jarda a je to průměrný student agra, ani flákač a ani premiant, ale tak nějak mu to nevadí, je rád, že prochází a že to zvládá. Je to optimista, takže věci vidí vždy v těch pozitivních barvách, což není vždy úplně dobře.

A už je tady, hlas v tramvaji hlásí Staroměstská a tak vystoupí z přelidněné tramvaje a vydá se na metro. Přeběhne vozovku a vchází do nepříliš nápadných dveří vedoucích do podzemí. Sbíhá dlouhé eskalátory, které lemují všelijaké reklamy na boty, elektroniku, jazykové kurzy a knihy. „Super, ještě to můžu stihnout.“ konstatuje nahlas, když pozoruje velké digitální hodiny na nástupišti. Z tunelu začne vát vánek, který postupně sílí, náhle se objeví i světla přijíždějícího vlaku. Ten s přesností zastaví ve stanici, lidé se začnou hrnout z něj a jiní následně nastoupí. Na Dejvickou jsou to tři zastávky, což je asi pět minut. Jarda si nervózně kouše ret a stále hledí na ten rudý nápis na elektronické tabuli. „No taaak, mašinko přidej.“ Konečně se to objeví, nápis Dejvická. Jarda rychle vybíhá z vagónu, po schodech, dříve, než je ucpe masa lidí, a na nástupiště. „Sakra.“ vyhrkne když vidí sto sedmičku na nástupišti. Rozběhne se, přeskočí studené zábradlí a za zvuku zavírání dveří naskočí. Jen tak, tak, teď už ví že to stihne, i když to bude o prsa.

Univerzita je touhle dobou již zahalena do pozdního podzimního kabátu. Na stromech visí poslední uschlé listy, květiny dávno ztratily svoji krásu a nebo je spálil jeden z prvních mrazíků letošní zimy. Poslední teplé paprsky dodávají studentům trochu pozitivní nálady, dřív než se vše zahalí do těžkých šedivých mraků, ze kterých se bude sypat sníh.

Ťuk, ťuk, ozve se na dveřích laboratoře chemie ve čtvrtém patře agra. Jarda netrpělivě přešlapuje a čeká. Konečně se dveře otevřou. „Promiňte mi, že jdu pozdě.“ omlouvá se a jde si sednout na bílou kulatou stoličku. Tohle cvičení probírali zrovna metodu na odhalení alkanů v roztoku, což Jarda nějak nepobíral. Čas pomalu utíkal a on trávil čas na jedné přednášce, na druhé, na třetí, až konečně kolem páté přišla spásná esemeska. „Až skončíš, přijď na Farmu, dáme pivko, Kuba.“ stálo ve zprávě. Jardovi zazářili očíčka, konečně něco u čeho může vypnout a nemyslet na školu.

Vzduchem se linul lehký opar cigaretového kouře, kolem voněla pizza, stoly byly plně obsazeny zákazníky a příjemný číšník s úsměvem čepoval pivo. Jarda vstoupil do této hospodské atmosféry a rozhlédl se. S úsměvem mávl na Kubu, který už seděl nad rozpitým pivem a debatoval s nějakým, Jardovi neznámým klukem. „Zdar pánové, tak jsem tady.“ povídá s úsměvem Jarda, když si sedá na židli vedle Kuby. „Jo, abych vás seznámil,“ praví Kuba, „tohle je Adam a chodí na Pefku.“

Čas plyne, pivka mizí a kluci přechází od školy, přes ženy, až ke drogám. Každý tak nějak promluví o svých zkušenostech, až na jednou Adam praví: „Hej hoši, líbíte se mi a kdyby jste si chtěli přivydělat nějaký lehký prachy, tak bych pro vás něco měl.“ Kuba se napije pivka, polkne a s nadšením se zeptá: „Jasně, prachy se vždycky hoděj. O co by šlo?“ Adam vytáhne cigáro, připálí si, potáhne, nenápadně se rozhlédne, jestli někdo neposlouchá a tlumeným hlasem povídá: „Máte auto?“ Jarda přikývne: „ Půjčím si od máti.“ „Dobrá,“ pokračuje, „jednalo by se o převoz jednoho balíčku. Nic spešl. Dostali by jste za to pět táců na ruku.“ Jarda přejel prstem po oroseném půllitru, zvedl oči „No, já nevím. Zní to jako něco, co není úplně Ok.“ Kuba se otočí a dodá: „Já bych do toho šel, ale bez tebe nejdu, přece jenom, chce to parťáka.“ Jarda se zamyslí, v hlavě mu běží desítky myšlenek. Co je v onom balíčku? Nestane se jim nic? Nezapletou se do sítě, ze které už nebude úniku?

Vzduchem se linul lehký opar cigaretového kouře, kolem byl šum cizích rozhovorů, usměvavý číšník dál roznášel pivo a Jarda se nadechl k odpovědi.

Takže, máte možnost určit Jardovo rozhodnutí, proto je jen na vás, jestli řekne ano či ne. Žádné pokračování není špatné a ani dobré, jen otevírá novou cestu jednoho studenta.