Jardova dobrodružství- díl 2.

10. 12. 2016 5 0 iZUN Art Zpět na Úvod

Nabídka přijata. Tak už to jen doručit a shrábnout odměnu.

Vzduchem se linul lehký opar cigaretového kouře, kolem byl šum cizích rozhovorů, usměvavý číšník dál roznášel pivo a Jarda se nadechl k odpovědi: „Jo, já bych do toho taky šel.“ Adam se usměje šibalským úsměvem: „Super hoši, tak je domluveno. Hele, je to celkem jednoduchý, dojedete sem na tuhle adresu,“ ukazuje na kousek papíru, co si vytáhl z kapsy, „jako původně jsme měli týpka, co to měl přivízt, jen... řekněme, že se mu zkomplikovalo pár věcí, tak za něj hledám náhradu. Nějaký otázky?“ Kuba se zamyslel s půllitrem v ruce: „V kolik to má bejt tady v Praze?“

„Jo, jasně,“ dodal Adam, „na to bych málem zapomněl. Musí to tu bejt nejdýl kolem oběda.“

Konvice cvakla, voda se dovařila, rozespalý Kuba zalévá velký hrnek kafe. „Tak jo, ještě jednou jsem si prošel trasu a když bude fakt dobrej provoz a vezmeme to po dálnici, tak jsme za dvě hodiny tam a za další dvě to máme zpátky.“ volá Jarda od notebooku. „To by i šlo.“ souhlasí Kuba. Rychlá snídaně v podobě hrnku silného kafe, dvou rohlíků s máslem a marmeládou a kouskem koláče, co přivezl Kuba od babičky. Hodit na sebe oblečení, vzít si sendviče, co si udělali ke svačině, klíče od auta a vzhůru na cestu.

Venku byla ještě tma, vzduch štípal do tváří, na autech se leskly miliony krystalků námrazy. Nebe je čisté, tmavé, lesknou se na něm hvězdy a celému tomu dominuje velký, zářící měsíc, který dorůstá do úplňku. Praha ještě spí, jen občasné zahučení motoru ruší tu idylu prázdných ulic.

„Ná, a začni škrábat,“ povídá Jarda, když vrazí modrou škrabku Kubovi do ruky. Ten se mu za tento dárek odvděčil zabijáckým pohledem. Klíčky jsou v zapalování, stačí otočit, sešlápnout plyn a vyrazit na cestu. „Tak co, jedem?“ zeptá se Kuba. „Jasně, ať je to za náma,“ praví Jarda a otočí klíčkem. Motor zahučí, lehce škytne, ale rozběhne se. Pomalé spouštění spojky a auto už je v pohybu. Cesta přes Prahu jde rychle. Lidé zatím nepospíchají do práce, a tak je většina ulic volných a s pár zastávkami na červené opouští brzo město. Před nimi je dlouhá cesta po prázdné dálnici. Autíčko si spokojeně vrní a cesta rychle plyne. Měsíc už pomalu mizí z oblohy a jeho vlády se ujímá slunce, které kreslí nad obzorem krásné červánky.

„Tak co, jak dlouho ještě?“ zeptá se Kuba.

„Hele, myslím, že do půl hodiny tam jsme.“

„Co myslíš, že povezem?“

„No, popravdě to ani radši nechci nějak vědět.“

„Já myslím že to bude třeba kokain. Přece, za něco jinýho bychom dostali tolik peněz.“

„Jak říkám, nevím a fakt to radši nechci vědět, nebudu pak tolik nervózní.“

„Jsi nervózní?“

„Zatím ani ne, ale uvidíme tam. Bůh ví kdo nás tam čeká.“

„Hele tady odbočujeme, ne?“

„Přesně tak, už jsme skoro tam.“

Brzdy zakvílely a kluci stáli na místě. U velké vily, s rudou střechou z pálených tašek, světle žlutou omítkou a velkými okny, v nichž visely závěsy. „Dobře, přiznávám, teď už jsem nervózní,“ povídá s úsměvem Jarda a jde zazvonit na zvonek u branky. Stiskl tlačítko a čekal, Kuba mezitím stál opřený o auto a nervózně poklepával prsty na kapotu. Náhle se otevřely tmavé vchodové dveře a stál v nich starší pán s velkými brýlemi na kulaté hlavě, její pokrývku tvořilo posledních pár vlasů.

„Dobrý den, my jsme přijeli pro balíček,“ dostane ze sebe Jarda. „Ááá, to jste vy,“ usměje se pán, „pojďte dál, už to bude skoro připraveno, branka je otevřená.“ Jarda zabral za kliku branky a po cestičce z žulových dlaždic došel k otevřeným dveřím, ve kterých se smál stařík. Kuba mu byl hned v závěsu a než vešel, tak se ještě pro kontrolu, že je nikdo nepozoruje, ohlédl.

Stáli v dlouhé chodbě, stěny byly obložené lakovaným dřevem. Na jedné straně byly vyskládané krabice, bílé krabice, o velikosti asi třicet na padesát, a nebylo jich málo, už jen od pohledu jich bylo něco ke třiceti. Jarda se zhluboka nadechl a přál si, aby to nebylo to, co mají odvézt. „Tak hoši, tohle to je ono,“ povídá s úsměvem stařík poklepávajíc rukou na krabice. „Vážně?“ zeptal se Kuba, „Vždyť říkali jeden balíček.“ Stařík vyvalil oči: „Tak to vás asi špatně informovali. Jo, a naložili byste si to, mě zlobí záda, a už když jsem to sem rovnal, tak mě bolely a vynosit už bych to nezvládl.“

„Tak, tohle byla poslední.“ pravil Kuba.

„Jo to je dobře, protože už teď je máme nastrkaný, kde se dalo.“

„No řekněme, že je to trochu vidět.“

„Trochu? Ty vole jsme narvaný jak děcko co jde z cukrárny.“

„To je pravda, hele jedem, ať to máme za sebou.“

Kluci, nastoupili do auta, zamávali starému pánovi a vydali se na cestu domů. Nijak neutíkala, každá minuta jim přišla jako hodina a nervozity pomalu přibývalo. Slunce už bylo nad obzorem a blížila se desátá hodina, z rádia hráli známé písně... až najednou... „A ku*va!“ vyhrkl Jarda při sjezdu na Prahu. Před nimi stálo policejní auto a u něj strážník mávající červenou plácačkou a ukazující, ať sjedou ke kraji. Auto zastavilo, v Jardovi sílila nervozita, začaly se mu potit ruce, stáhl okénko. „Dobrý den,“ pravil strážník, „prosím váš řidičský a technický průkaz.“

„A... ano.“ vykoktal Jarda a vytáhl z přihrádky dotyčné doklady a třesoucí se rukou je podal policistovi.

„Vaše první silniční kontrola?“ optal se strážník. Jarda jen zakýval hlavou. „Předpokládám, že jste před cestou nepil, ale pro jistotu nám tu ještě dýchněte.“ pravil strážník a podal Jardovi alkohol tester. Ten do něj začal dýchat, jak kdyby chtěl nafouknout vzducholoď. Přístroj pípl. „A jak jsem si myslel, jste čistý. Takže, to je asi vše, a vy se stěhujete?“ optal se policista při pohledu na vyskládané krabice. Jarda zas jen přikývl. „Tak už jeďte a přeji klidné stěhování.“ praví naposled strážník. Jarda na nic nečekal, sešlápl plyn a uháněl to pryč.

„Ty vole, já si málem nas*al do gatí.“ praví Kuba.

„To já si tam asi fakt nas*al.“ odpoví s úsměvem Jarda.

Auto zastavilo před velkou bílou budovou s nápisem Dětské centrum. „Hej kámo, tohe nevypadá jako doupě drogovýho bosse.“ pravil Kuba při pohledu na ten nápis. „Hele, třeba to tu učej vařit děcka,“ odpověděl Jarda, „Nu což, jdu najít někoho, kdo bude vědět, co s tím.“

„Zdravím, přivezli jsme zásilku bedýnek s něčím.“ oznamuje Jarda na recepci starší dámě.

„Konečně, to jste vy, chvilku počkejte, hned si pro to přijdou.“ odpoví a zvedá telefonní sluchátko.

Po chvilce přiběhne parta malých kluků s jedním tmavovlasým vedoucím. „Zdravím, já jsem Janáček, vy jste ti, co přivezli ty součástky?“

„Součástky? Popravdě, my ani nevíme co vezeme.“

„Aha, kde to máte, kluci to vynosí.“

„Auto je venku a čeká u něj kamarád.“

„Dobře, hoši, slyšeli jste, tak běžte.“

„Vy pojďte zatím se mnou, dám vám peníze.“

„Vytrhl jste nám trn z paty, ten co pro to měl jet si zlomil nohu, takže hrozilo, že to tu nebudeme mít včas. Víte, my totiž jedeme na soutěž v robomechanice a tohle je naše nová stavebnice. Dostali jsme ji darem od bývalého člena.

„Jo, to dost vysvětluje.“ usmál se Jarda, přebírajíc peníze.

„Víš co to bylo?“ ptá se Jarda s úsměvem na tváři.

„Ne, co?“

„Stavebnice pro děcka.“

„Really? Jo a volala Lucka, že prej pořádá dneska párty, tak co vyrazíme?"

Pokud chcete aby, kluci vyrazili na párty, tak zanechte like na facebookových stránkách iZUNu.