Karla a továrna na strach - Host

Karla třesoucíma se rukama nejopatrněji jak jen to bylo v tu chvíli možné, strčila knihu i s igelitem do své kožené brašny a hodila přes ni šálu, aby nebylo pochyb, že neukradla knihu, byť neoznačenou, z univerzitní knihovny. Pevným a sebevědomým krokem rozhlížejíc se, zda ji nikdo neviděl, odešla z knihovny směrem na stosedmičku. Určitě tam zas bude stát takové množství lidí, že to ani dva autobusy nepoberou. Super.

Bylo chladno, na Karlu možná až příliš. Nesnášela takovou tu zimu, která vleze úplně všude nehledě na to, kolik vrstev jakkoli teplých má člověk na sobě. Ve vzduchu cítila sníh a v duchu se modlila, aby to bílé svinstvo zůstalo tam nahoře. Stejně jako déšť, mlha, smoge a vlastně všechno, co nebylo zářivé, nehřálo a neopalovalo. Všude okolo Karly stáli studenti, někteří jen tak pošlapovali a rozhlíželi se kolem. Jiní se sluchátky v uších poslouchali hudbu. Několik děvčat pár metrů od ní zase se zájmem konverzovalo na téma proč chodit k doktorům, když jsou tu léčitelé. Třásla se. Náhle uslyšela zvuk ne nepodobný sekačce nebo traktoru a cítila, jak na zastávce s přijíždějícím autobusem narůstá vzrušení a lidé nabíhají a zkouší se postavit tam, kde si myslí, že budou dveře, aby nemuseli celých deset minut divoké jízdy stát. Nikam se nehrnula, protože věděla, že si sedne. Vždycky si totiž jako zázrakem dokázala ukořistit jednu sedačku pro svou maličkost.

Koukala z okénka a zároveň přemýšlela, co za poklad to našla v knihovně. Právem si hned vzpomněla na film Prci, prci, prcičky a proslulé jazykové tornádo, které se Kevin celkem zdárně naučil praktikovat právě po nalezení sexuální bible pod policí v knihovně. Doufala a přála si, aby tam nic takového nebylo. I když… Možná proto byla ta kniha v igelitovém pytlíku. Cestou domů si musí koupit desinfekci.

Po tři čtvrtě hodině jízdy v různých dopravních prostředcích zahrnujících jak metro, tak tramvaj a po zastávce v supermarketu, dorazila i s desinfekcí, pár rohlíky a trojúhelníkem nivy domů. Karla byla z celého dne ve škole a toho všeho cestování v MHD tak unavená, že úplně zapomněla na to, co schovává v tašce. Převlékla se a padla za vlast.

Zdálo se jí o dracích. Jak létají a chrlí oheň. Měla jednoho a uměla na něm létat a ovládat ho. Drakovo tělo pokrývalo temně zelené metalické brnění z šupin velkých jako lidská dlaň a tvrdších než diamanty. Pyšnil se dvěma obrovskými slonovinově zbarvenými rohy na hlavě a několika fousky, které mu dodávaly na přísnosti a taky stáří. Žil už déle jak tisíc let a byl moudřejší než všichni zbylí draci na planetě dohromady. Jeho nebesky modré oči měly takovou moc, že viděl do duše všem těm, kteří se na něj odvážili pohledět. Jmenoval se Ludvík. Milovala bitvy, při nichž mohla na Ludvíkovi létat a trestat opovážlivé útočníky za jejich hloupá rozhodnutí postavit se jí a jejímu drakovi a celému království, jemuž několik desetiletí vládla. Jedna bitva jí však byla osudná. Protivník neměl jen tisíce tupých vojáků bojujících pro peníze nikoli pro lásku k zemi nebo panovníkovi, ale měl také draka. Většího, rychlejšího a daleko mocnějšího než byl její Ludvík. Jeho plamen byl karmínové červený a chladný, přesto dokázal spálit cokoliv na uhel bez mrknutí oka. Bitva netrvala ani pár minut a obrovská rudá saň držela Ludvíka i s Karlou v pařátech a proměnila je na popel. Jen tak.

Zpocená se posadila v posteli, srdce jí tlouklo tak, že se zdálo, že za chvíli už bude bít mimo její tělo někde v peřinách. Byly čtyři hodiny sedmnáct minut. Znovu usnula.

Probudil ji až zvonek v půl jedenácté. S pomalu přicházejícím infarktem vyletěla z postele v pyžamu a šla otevřít dveře.

„Kdo je?“ Zeptala se přes interkom.

„Tomáš, nikdo jinej za tebou nechodí.“

Zazvonila mu. A šouravým krokem došla ke dveřím, jenž pootevřela jen tak, aby jí vykukovalo jen levé oko a půlka nosu.

„Nazdar! Máš uvařený kafe?“

„Vypadám na to?“ Odsekla mu.

Byl zrzavý. To bylo to první, čeho si na něm člověk všiml. Znali se od první třídy, takže jí to už nepřišlo divné jako ostatním lidem. Co bylo ale zajímavější než jeho barva vlasů, byly jeho oči. Takové jako měl on, u nikoho jiného v životě neviděla. Byly nespoutané a podivně hluboké. Člověk se v nich lehce ztratil, což se jí už párkrát podařilo. Jedno měl kaštanové hnědé protkané zlatými vlnovkami, jenž dojem hloubky ještě znásobovaly. Druhé bylo zelené. Zelené jako nové jarní listí nasávající teplo po studené zimě. Lidé se jim smáli, když šli vedle sebe. Vedle něj vypadala totiž Karla jako trpaslice.

Zouval si boty v předsíni.

„Jdu se převlíct“, řekla mu.

V pokoji popadla hadry, co měla na židli a hodila na rozválenou postel, kde je začala ve zmatku přebírat, když jí spadla taška a z ní všechny sešity, psací potřeby i ta kniha. Kniha. KNIHA. Oblékla si v mžiku kraťasy a černou mikinu s kapucí a vyběhla z pokoje.

„Tome, chci ti něco říct…“