Karla a továrna na strach - Konec

„…Běž,“ řekl jí potichu a plný naděje s vidinou lepších zítřků a zářivé budoucnosti, která nezahrnuje spolek, sklepení ani stopadesátiletého mistra s dřevěnou nohou.

„Běž, dělej. Schovej se u vás v bytě. Já si tě tam pak najdu.“

„A co budeš dělat ty?“ položila zdánlivě nevinnou otázku, která v obou najednou vyvolala pocit naprostého zděšení a vědomí, že nikdy už nebude nic tak, jak bylo dřív. Pokud nějaké „bude“ vůbec bude.

„Já-já to nějak udělám. Budu lhát, nějak se z toho vymluvím. Nebo uteču! A pak půjdu na policii a řeknu všechno, co vím. Dám jim deník a oni přijdou. Oni přijdou a zatknou je a pak budem volný. Oba,“ vyhrkl se slzami v očích. Bylo mu to líto. Bylo mu to všechno tak líto. Že Karla našla deník v knihovně, který tam schoval on. Že se v tom Karla vrtala. Že jí v tom nezabránil, i když věděl, co bude následovat. Že ji neochránil. Že to teď nedopadne dobře. Že to teď nedopadne dobře ani pro jednoho z nich. Vzadu v nějakém temném a dávno zapomenutém koutku hlavy se ukrývala myšlenka tak bláznivá a strašidelná, že se ji ze všech sil snažil zatlačit ještě dál a pokud možno úplně pryč z hlavy. Vidí ji naposled.

„Tady rovně, narazíš na dřevěný dveře, který budou nejspíš zamčený, ale nahoře na lampě je klíč. Pak vpravo a po schodech nahoru a tam uvidíš velkou bránu. Tou jít nemůžeš, protože venku jsou hlídači. Ale když se dáš vlevo, je tam okno, tak jím vylez ven a utíkej,“ mluvil rychle a potichu a bál se jí podívat do očí.

„Rovně, dveře, lampa, vpravo, schody, brána ne, okno a ven. Chápu. Uvidíme se za chvilku,“ zkoušela si to zapamatovat, ale nervozita a strach dělaly své. Naposledy se podívala na Tomáše, který se stále bál pohledu na Karlu a sledoval kamennou podlahu. Karla se v mžiku otočila na bosé patě a téměř nahá se rozběhla vstříc domnělé svobodě.

***

„Mistře, už tam nebyla, někdo ji musel odvést přede mnou,“ informoval starce bez nohy Tomáš.

„Nesmysl!“ zvýšil na Tomáše hlas, který se odrážel od holých studených zdí a v obrovské místnosti vytvářel děsivou ozvěnu, z níž hrůzou vstávaly vlasy na hlavě každému, kdo ji uslyšel.

„Jsem sice starý, ale nejsem hlupák!“

„To jsem ne-„

„MLČ! Mám plné zuby tebe a všech tady! Jste stejní. Všichni jste stejní. Chtěl jsem zbavit svět hlupáků, ale nakonec jsem s nimi skončil. Zasloužíte si zemřít. Stejně jako ti, co mi udělali tohle,“ pronesl vznešeně a ukázal na svou dřevěnou nohu.

„Ti hlupci si mysleli, že mě zničí. Ale mě nikdo nezničí! Já budu žít věčně a moje poselství tu bude napořád!“ hlásal.

„Mysleli si, že když mě budou psychicky týrat a šikanovat, že se složím. Mysleli si, že když mě zmlátí a shodí na zem a budou do mě kopat… Když mi bodnou nůž do stehna přímo před rektorátem. Já jim ale ukázal. Už je to přes šedesát let. Dostal jsem do nohy infekci. A pak…“ odmlčel se. Tomáš stál mlčky před Mistrem – bál se i dýchat.

„Pak… mi ji museli uříznout. Taková potupa. V jednu chvíli jsme dojili ve škole krávy, v druhé už ležím v nemocnici s pahýlem,“ zdálo se, že nemá daleko k pláči. Přešel k obrovskému zrcadlu v rohu místnosti a postavil se k němu čelem tak, aby v něm viděl jak sebe, tak i Tomáše.

„Hlupáci. Mysleli si, že mě zničí a přivedou mě na dno. Viděli, že jsem něco víc než oni, tak se mě rozhodli zničit. Tak, jako já teď, zničím tebe i všechny bratry, kteří mi nestačí.“

***

Šla přesně tou cestou, kterou jí Tomáš poradil, a nyní stála před obrovským otevřeným oknem vedoucím do rozlehlé zahrady s vysokými živými ploty, růžovými keříky a stoletými duby, jenž ve tmě vypadaly jako obří lidé s rozevlátými vlasy a sto páry rukou ukazující na každou hvězdu na jasné obloze. Chytla za kovovou kliku a se zadrženým dechem jí za nepříjemného skřípání pootočila. Otevřela okno. Zvenčí ji ovíval čerstvý větřík. Stála tam, bosa, v kalhotkách s medvídkem a roztrženým tričkem a podprsenkou, které teď sloužily spíše jako vestička. Prsa měla odhalená, bradavky měla, díky studenému vánku, tvrdé jako žulový blok. Vylezla na okenní římsu a co nejtišeji skočila dolů do příhodně rostoucího křoví.

13 června, 2014 - 14:11 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Souhlas, autorka si nás v závěru slušně vychutnala :)

Když Karla dopadla, uvědomila si, že skákat přímo do keře, který se ukázal být jako růžový keř, nebyl jeden z jejích nejlepších nápadů. Trny se jí zabodávaly všude tam, kde zrovna neměla oblečení, takže ani její citlivá místa nezůstala bez škrábanců. Přikrčená sledovala okolí a hledala nejjednodušší a nejrychlejší cestu ven z mizérie, která ji pronásledovala. Neviděla nikoho, noc byla tichá, pouze listí šustilo do větru. Napřímila se a rozběhla se směrem do nedalekého lesíka. Tam mě nenajdou, říkala si.

Vyběhla tedy co nejrychleji po příjezdové cestě. Drobný štěrk se jí zabodával do nahých chodidel a ona cítila, jak jí začínají krvácet. Na konci příjezdové cesty zabočila za vysoký živý plot a narazila do něčeho měkkého. Do někoho měkkého.

„Ale, ale…,“ posmíval se jí upřímně, „kdopak se nám vydal na procházku?“

Karla se nezmohla na slovo.

„Holčičko, tys chtěla utýct, hm? Tak běž, dávám ti tři minuty přesně, pak si tě chytím a užiju,“ řekl jí slizce a začínal odpočítávat.

„Tak na co ještě čekáš? Máš šanci, běž.“

Karla neváhala ani vteřinu. Míjela stromy, keře, menší skály a žádné místo jí nepřišlo jako dobré místo k úkrytu. Utíkala dál.

„Karličko!“ ozvalo se odněkud z dálky za ní.

Přidala na rychlosti.

„Karličko! Už si pro tebe jdu-u!“ zpíval nahlas někdo druhý. V dáli se rozštěkal pár psů. A blížil se. Karla běžela, seč mohla, ale hlasy i štěkot se nebezpečně blížily. Bylo jí mdlo. V krku ji pálilo. Sotva dýchala. Nohy měla zkrvavené. Zakopávala o kořeny, v noci neviditelné.

„Už tě skoro má-ám!“

slyšela za sebou šustění listů spadlých na zemi a dusot dvanácti nohou.

***

„Přistup,“ poručil Tomášovi, „pojď sem, ke mně,“ pokynul rukou a ukázal na místo mezi ním a zrcadlem. Tomáš s největším sebezapřením uposlechl.

„Vzal jsem tě mezi nás, protože jsi měl potenciál. Jsi přesně jako tvůj otec. Jsi chytrý, obětavý, svět vidíš tak, jak je. Toho si cením. Ale láska tě zaslepila. Když se lidé zamilují, hloupnou, jsou pomatení a nejsou schopni plnit to, k čemu se zavázali slibem a nošením prstenu. A to já tady nestrpím. Jsi zamilovaný, už tě nepotřebuji. Dej mi svůj prsten,“ poručil nahněvaně a natáhl ruku dlaní nahoru. Tomáš opět uposlechl. Bál se, že pokud by jen pípl, konec by přišel rychleji. Třesoucíma rukama si sundal prsten a pustil ho starcovi do dlaně.

„Nuže…“

Mistr sáhl za opasek a vzápětí držel v ruce dýku s nádhernou vyřezávanou rukojetí ve tvaru liščí hlavy, která zuřivě cení tesáky. Pomalu ji zvedal, až se její ocelově šedá čepel dotkla Tomášova krku a jemně po něm přejížděla nahoru a dolů. Tomáš se strachy pomočil. Čepel se zastavila. Mistr, na jeho věk obdivuhodně rychle, máchl rukou a řízl. Tomáš padl na zem. Zakašlal. Krev z podříznutého krku se na podlaze mísila s močí. Trhal sebou. Před očima mu proběhl najednou celý život. Život, který prožil a mohl prožít s ní. Mistr odešel z místnosti.

„Ukliďte to,“ poručil stráži za dveřmi.

***

Stále jim utíkala, ale s každým jejím krokem se oni přiblížili o tři. Naběhla na úzkou lesní cestičku a snažila se zachránit si život. Ale nedařilo se jí to – zakopla o kořen. Znovu. Tentokrát už se ale nezvedla. Vyrazila si dech a křupnutí v kotníku znamenalo jedinou věc – i kdyby chtěla, v nejbližších minutách se nepostaví. Snažila se alespoň odplazit někam, kde nebude tak na ráně, ale nepovedlo se jí to. Byla lapena.

Jeden z mužů ji beze slova zasedl na zemi a uhodil ji do tváře. Druhý jí chytil ruce a držel je jako přibité k zemi. První z nich vstal a strhl Karle kalhotky. Začala křičet. Její křik se mu líbil a vzrušoval ho. Stáhl si kalhoty a zalehl ji. Tvrdě přirážel. Karla s každým přírazem křičela čím dál víc. Po tváři se jí kutálely slzy a máčely suchou hlínu na cestičce. Přírazy s hekáním zrychlovaly, až s jedním obrovským vzdechem přestaly. Karla už neměla ani oblečení ani důstojnost. Ani šanci. Muž se zvedl, natáhl a zapnul kalhoty. Jeho psi celou situaci poslušně pozorovali zpovzdálí.

„Trhej!“ poručil jim. Nenechali se pobízet dvakrát.

Křičela, ale psy to ještě více podporovalo.

Křičela, dokud z ní nezbylo pouze krmivo pro žížaly.

Svítalo.

Městečko Palermo se probouzí bez…