Karla a továrna na strach - Počátek

Seděla v SICu ve školní knihovně a snažila se zapamatovat si alespoň ještě jeden zpropadený graf z té zpropadené ekonomie, kterou stejně nikdy moc nechápala a nevěděla, proč se ji vůbec musí učit, když jí do života stejně k ničemu nebude. Ale pokud někdy chtěla Českou zemědělskou univerzitu dostudovat a mít alespoň o špetku větší šanci na lepší budoucnost, nezbývalo jí nic jiného, než se šrotit do bezvědomí. Po celoodpoledním maratónu os, křivek poptávky a nabídky a bůh ví čeho, už jí ale nezbývalo dostatečné množství sil a myšlenku dobré známky ze zítřejšího zápočtového testu pomalu ale jistě zavrhla.

04 prosince, 2013 - 16:24 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Bohužel autor nemá to, co by dobrý autor měl mít a to velkou slovní zásobu a umění psát..ale snaha se cení..

Karla už dobrých pár minut nepřítomně hleděla z okna na školní kampus, podpírala si hlavu a klepala obyčejnou tužkou do učebnice ekonomie, která ležela spolu s jejími zápisky a mobilem na malém stole, jenž byl uzpůsobený tak, aby se na něj nic jiného už nevešlo a nutil tak člověka k prohlubování znalostí a ničemu jinému. Venku jí před očima procházely desítky studentů, někteří v zimních bundách, někteří jen v mikině nebo dokonce v triku i přes počasí, které všem dávalo jasně najevo, že zima a hlavně sníh už na sebe nenechají dlouho čekat. Jako by si nechtěli připustit, že je léto nadobro fuč a že je čeká několik dlouhých měsíců, než slunce zase zahřeje.

Neměla zimu ráda. Neměla zimu ráda, protože neměla ráda sněhuláky. Němé postavy stojící před domem a hledící tajemným, a leckdy křivým, úsměvem z uhlíků či štěrku do domů svých stvořitelů, kteří jejich stavbou strávili skvělé odpoledne plné legrace a sněhu za krkem. Ale při představě, že se jednoho dne probudí a bude mít před domem hlídače ze tří zmrzlých sněhových koulí, jenž bezmocně čeká, až přijde jaro a ukončí jeho krátký nicotný život, se jí ježily vlasy na zátylku. Musela sebou zatřást, aby ten mráz, co jí sjížděl po zádech, přestal.

Už se připozdívalo a Karla byla v knihovně téměř sama. O pár stolů vedle seděl kluk pouze s notebookem na stole. Chvilku ho pozorovala, načež usoudila, že je maximálně třeťák, který nemá nic jiného na práci, než datlovat ve vyhřáté knihovně a podle toho, jak často se uculoval do počítače, asi datloval své přítelkyni. Zase nic. Otočila se zpět k ekonomii a několik vteřin do ní zírala, když v tom jí z jejího soustředění vyrušila obrovská rána, jež způsobila, že Karlino srdce málem vyskočilo z jejího těla na poznámky a skripta, což by si zasloužily za to, jak strašně depresivní náladu jí přinášely pokaždé, když na ně pomyslela. Obyčejnou tužku, kterou ještě před chvilkou měla v ruce, už nedržela. S leknutím odlétla neznámo kam. Hledala zdroj té rány, z níž málem dostala infarkt a s jediným ohlédnutím na druhou stranu, od zřejmě zadaného klučiny, uviděla postarší knihovnici sbírající několik opravdu tlustých knih ze země. Asi jí spadly, když je šla vrátit do polic. Nebo samy spadly z regálů, což by znamenalo, že v knihovně straší.

Vstala a povzdechla si. Musí najít tu tužku, protože to byla její oblíbená. Černá, kvalitní a voňavá s širším oranžovým proužkem na konci. Koukla pod stůl a židli, ale tužku neviděla. Několikrát obešla místo, kde předtím seděla, ale tužka jako by s ní hrála na schovávanou. Dřepla si tedy a snažila se sílou mysli přivolat tužku zpět a doufala, že se k ní přikulí zpátky z místa, na kterém právě úspěšně spočívala. Po několika minutách tvrdého přemýšlení se už chtěla Karla smířit s tím, že svou tužku v životě nenajde, když jí došlo, že se ještě nepodívala pod regály s knihami. Po čtyřech došla k tomu nejbližšímu, v němž se nacházely knihy, jejichž autory byli dámy a pánové s příjmením převážně začínajícím na písmeno L. Lehla si na zem a šátrala rukou v mezeře mezi podlahou a spodní dřevěnou policí, než ji v jejím pátrání zastavil chlad kovu na podlaze. Instinktivně ucukla, ale něco jí říkalo, že brzy svou tužku najde. Opatrně ruku vsunula zpět do tmavé mezery a tentokrát od ledového chladu neucukla, naopak. Nahmatala ho a zjistila, že by jím klidně tužka mohla propadnout přes veliké otvory, které takové mřížky od klimatizace mívají. Pokusila se ji opatrně vyndat, ale nešlo to. Zkusila to znovu, bez úspěchu. Svou tužku prostě musela dostat zpět, tak s mřížkou s hlasitým kašláním viklala, aby nikdo neslyšel ty skřípavé kovové zvuky, vrzání podlahy a ránu zápěstím o polici, když se mřížka uvolnila. Vytáhla ji zpod regálu a netrpělivě prozkoumávala prostor pod uvolněnou mřížkou a doufala, že tam nebudou pavouci nebo mrtvolky čehokoli. Pavouky totiž ze srdce nesnášela ještě víc než sněhuláky nebo hady.

Jednou, když byla ještě malá, jí starší bratr vypustil do pokojíčku několik desítek různě velikých pavouků. A Karla o jeho vtípku nevěděla. V noci, když ji matka uložila ke spánku a ona začala pomalu utíkat do říše princezen a jednorožců, ji cosi zašimralo na ruce. A na noze. A na druhé ruce. A po chvíli i na krku. Chtěla se podrbat, ale místo své kůže ucítila na ruce maličkaté chlupaté stvoření štrádující si to kamsi přes její tělo. S křikem rozsvítila lampičku s Popelkou a začala hystericky plakat, až tím přivolala starostlivou matku, která všech pět pavouků z postele a dalších osm zpod postele se strachem sesbírala. Několik dalších nocí odmítala Karla spát jinde než s matkou a otcem v jejich posteli.

Vážně doufala, přála si, aby v prohlubni byla ta tužka. Posunula se blíž k regálu, aby mohla ruku strčit hlouběji a dosáhnout tak na dno. Prsty nahmatala něco, co se tvářilo jako její tužka, ale překvapivě to nebylo to jediné, co v prostoru bylo. Na dně leželo něco většího zabaleného v igelitu. Milisekundu váhala, zda to něco vytáhnout, načež ji zvědavost přemohla a předmět spolu s tužkou vytáhla. Mřížku dala s bouřlivým kašlem zpět na místo a postavila se zpět na nohy. Až teď si uvědomila, co vlastně drží v ruce. Držela hnědou knihu s koženými deskami zabalenou v igelitu. Otočila ji, nikde však neviděla žádné takové označení, jaké knihovny používají na značení svých knih. Knížka podle desek mnohé zažila – kůže byla místy popraskaná, rohy odrané asi od neustálého nošení s jejím bývalým majitelem, pouze zlatý nápis v pravém dolním rohu byl jako nový.

Karla byla zmatená. Nevěděla, co má dělat, takže jediné, co ji napadlo, bylo to, že by si měla sbalit věci a jít. Ale co s tou knihou? Měla by si ji nechat a objevit její tajemství nebo ji vrátit knihovnici s tím, že ji tu někdo nechal?