Karla a továrna na strach - Třetí bratrstvo

Předchozí díl Karla a továrna na strach - Ztráty a nálezy

Vyběhla z bytu tak, jak byla. Neučesaná, jen v kraťasech. Schody brala po třech a vůbec neřešila randál, který u toho dělala. Chtěla jen chytit zrzouna a ukázat mu, že její věci si nemůže jen tak odnášet z jejího bytu. V půlce posledního schodiště se odrazila do výšky a vyskočila do vzduchu. V letu si vzpomněla na olympiádu a na všechny skokany na lyžích a nenapadlo ji nic lepšího, než se při dopadu pokusit o ukázkový telemark. Do poslední chvilky Karla věřila, že se jí telemark povede, ale víra ji opustila v okamžiku, kdy dopadla na levé koleno a pravý kotník, který nezvádl to, co se po něm tak nějak očekávalo. Z kotníku se ozvalo lupnutí podobné tomu, jako když se zlomí několik špaget a z Karliných úst vyšlo několik neméně hlasitých nadávek. Její původní záměr jí sice nevyšel, ale pokusila se v pádu ještě zachránit výslednou známku ze skoku alespoň tím, že prudce rozmáchla ruce do stran. Jak rozpažila, bouchla prsty pravé ruky do dveří bytu sousedky Antlové. 

19 února, 2014 - 11:55 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Jako kdybych ty dvě slečny od autobusu tento týden na přednášce fakt potkal... :)

Sousedka Antlová byla ta úplně nejpopulárnější důchodkyně v okruhu tří až šesti paneláků, záleželo jakým směrem člověk zrovna koukal. Věděla všechno o všem a o všech. A v pravidelných denních obchůzkách sídlištěm se svými dvěma čivavami Fifiňou a Beruškou doplňovala svou či cizí zásobu drbů, ať už dotýční chtěli, nebo ne. Jejím čivavám se příhodně přezdívalo Filchovy krysy a bylo jim snad dvacet let. Karla je potkávala, co si pamatovala. Antlová každého, kdo byl mladší čtyřiceti dvou let, tedy věku, ve kterém se už několik desetiletí ona sama nacházela, považovala za pubertálního výrostka, jenž není hoden dobrého slova a patří do přísně střežených nápravných zařízení. 

Karle bylo jasné, že má o problémy postaráno a snažila se co nejrychleji postavit na nohy a zmizet z dohledu. Ale neuběhly ani dvě vteřiny a nad Karlou stála asimetrická (asi metr vysoká, asi metr široká) důchodkyně Antlová s pohoršeným výrazem šarpeje. Na hlavě měla cosi fialového, co vypadalo jako obří naufoukaná cukrová vata, sepnutá mohutnou květovanou sponou. Páchla po naftalínu a mokrých psech, což se neúspěšně snažila překrýt dobrou půlkou lahvičky levného parfému. Karla se ze všech sil snažila vyškrábat se na nohy, ale jakmile se pokusila našlápnout na pravou nohu, svalila se jako brambor zpátky na zem přímo k papučím drbny Antlové. Kdesi v pozadí slyšela štěkat Fifiňu s Beruškou, ale nikde je neviděla. Přirozeně.

„Holoto! Co si to dovoluješ? Ty si tady na zemi určitě pícháš tu marihuanu, že jo? Jestli okamžitě nevypadneš, zavolám policii! Slyšíš? Když já jsem byla mladá, takový jako ty řezali rákoskou.“ Prskala na Karlu.

Karla zmobilizovala všechnu duševní i fyzickou sílu a postavila se na nohy. S velkým sebezapřením ze sebe nevydala ani hlásku, ani slzu a chtěla si přivolat výtah. Než by se dobelhala zpět nahoru, ta pizza, kterou měla v troubě, by nejspíš začala hořet a pak by začal hořet i sporák a celý byt a nakonec i panelák s krysami a Antlovou. Zastavila prst těsně před starým umělohmotným tlačítkem a dala myšlence hořící ježibaby a jejích dvou psů šanci. Vše nakonec zavrhla, protože na tu pizzu měla opravdu chuť. A na Tomáše si ani nevzpomněla.

Bylo po zkouškách, letní semestr začal. Karla právě vystoupila z pravděpodobně nafukovací sto sedmičky a plna očekávání vyšla vstříc budově PEF. Nepamatovala si, co má za přednášku. Bylo jí to v podstatě jedno, vždycky se nechávala překvapit. 

I když od zcela nevydařeného pokusu udělat při skoku ze schodů telemark uplynulo několik dní, Karla ještě pořád kulhala a i nenáročná cesta jí trvala několikrát déle. Všichni ostatní ji cestou na univerzitu neochotně obcházeli, někteří dokonce byli tak líní udělat tři kroky navíc a vráželi do ní ramenem nebo lokty. Zase si připadala neviditelná. Ale na rozdíl od paranoie, která ji v davech velice často přepadala, to byla vcelku příjemná změna. Karlu z levé strany pomalu obcházely dvě studentky. Byl to přesně ten typ holek, který nesnášela a který by zasloužil přes hlavu Vuittonkou. Plnou cihel. 

„… tos normálně měla vidět. Můj miláček mi normálně připravil na Valentýna večeři,“ vyprávěla jedna z nich. „A postel pak posypal růžema. A pak…“

„A pak? Spali jste spolu konečně?“ zeptala se druhá s nadšením pejska koukajícího na kolečko salámu.

„Áaaaaaaaaaaaaaa!“ Začaly vřískat obě dvě. Chudák kluk, říkala si Karla.

Konečně dorazila do vestibulu, kde bylo o dost tepleji než venku a kde, díky bohu, nefoukal ten chladný únorový vítr. Mířila do učebny EIV, když jí někdo s mírným odkašláním poklepal na rameno.

„Čusíček, Karlo,“ řekl s obrovským úsměvem na tváři.

„Nazdar, hňupe. Co chceš?“ Zeptala se ho otráveně, na podpatku se otočila a kulhala na přednášku.

„Ty kulháš? Jakto?“ Doběhl ji a zatarasil jí cestu.

„Tome, dej mi pokoj. Kulhám, protože se mi prostě chce a protože mě to děsně baví. Běž se věnovat něčemu jinýmu a mě nech laskavě na pokoji. Děkuju,“ vychrlila na něj.

„Ale no ták,“ hleděli si do očí. Ty oči. Ty jeho oči. „Tady jsem ti chtěl vrátit ten tvůj deníček. Zajímavý čtení,“ řekl s lehkým úsměvem, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Odešel po schodech nahoru. 

Karla křečovitě držíc deník vešla do EIV. Sedla si do třetí řady na kraj vedle dvojice kluků, která probírala jakési Kmenové války a kmeny Vidláků a Kydalů a které se měly údajně odehrávat tady na ČZU. Svět se definitivně zbláznil. Sundala si bundu. Přehodila si ji přes nohy a pod lavicí začala zkoumat deník. Na pohled vypadal velice staře, což ale nemuselo nutně znamenat, že starý byl. Zpod hnědé potrhané kůže vykukoval zašlý karton, který kdysi dávno držel deník v pevném stavu. Povrch kůže čítal velké množství škrábanců různých tvarů, délek i hloubek. Jedna taková rýha zasahovala i do dolního pravého rohu, kde bylo zlatě vyraženo několik písmenek. První bylo určitě K, druhé písmeno bylo z většiny poničené, takže ho bylo těžké s jistotou určit, ale Karla si byla jistá, že to bude určitě H. Nebo B. Nebo P a vedle toho malé l. Otevřela knihu a přičichla k ní. Dělala to vždycky. Líbila se jí ta vůně. Ale v poslední době si odvykla čichat ke knihám, hlavně těm z knihovny, protože když si představila, kde všude byly ty ruce, které tu knihu držely... Proběhl jí z toho mráz po zádech. 

Otevřela knihu a zběžně ji prolistovala. Obsahovala plno poznámek, novinových útržků různých velikostí ze všech možných periodik vždy precizně nalepených na okraj stránky. Otáčela stránky čím dál pomaleji, až se zastavila na dvojstraně s tlustým červeným nápisem Třetí bratrstvo. Byla zvědavá. Zvědavá a rozhodnutá zjistit víc.

Karle zavibrovala kapsa. Vytáhla svůj hloupý telefon a otevřela příchozí SMS od Tomáše: KAJO, ZAJIMA ME TO. SPOLU TOHO ZJISTIME VIC. JDES DO TOHO? Je snad telepat? říkala si v duchu.  

Má Karla pátrat společně s Tomášem nebo má pátrat na vlastní pěst?