Karla a továrna na strach – Výhružky

Nic mu neřekne. Půjde zpátky do obýváku a nic neřekne. Bude se chovat normálně a ani mrknutím oka nepřizná, že se bojí. Že se bojí, protože něco ví. Seděla na víku od záchodové mísy a tupě, nepřítomným pohledem, civěla na zeď před sebou, k níž byla přišoupnutá menší dřevěná komoda, do které bylo zasazené titěrné umyvadlo, jaké většinou na záchodech bývají, s ještě menším kohoutkem, pod který se vám nevejde ani jedna celá ruka.

V hlavě měla prázdno. Myšlenky jí v hlavě kolovaly rychleji, než mohla unést a vůbec si uvědomit, až nakonec vytěsnily jedna druhou a nadvládu převzala pouze hustá bílá nepropustná mlha. Seděla na víku a nehýbala se. Z tranzu ji dostala až moucha slepě narážející zvenčí do skla malého okna místnosti. Ještě jednou, dvakrát narazila, pokaždé ale s ještě větší dráhou rozletu, jako by opravdu věřila, pokud mouchy vůbec nějakou víru mají, že tou skleněnou stěnou prolétne skrz. Karla ji sledovala a taky si přála, aby na chvilku mohla být mouchou a nepozorována odletět pryč od všech starostí a hlavně toho hororu, který právě teď prožívá. Po všech těch neúspěšných pokusech, nejspíš dost potlučená, moucha kamsi odlétla. Asi ke kravám na ČZU.

Chtěla dál na nic nemyslet. Když to brala kolem a kolem, bylo to celkem fajn – mít v hlavě prázdno. Tedy tohle prázdno, ne „Karlo, máš v hlavě prázdno“ prázdno. Na mysl se jí draly otázky. Jak? Proč? Jak je možné, že našla kamínek tak malý a tak dlouho po tom, co se udála vražda? Proč ona? Proč má Tomáš na ruce ten prsten? Proč on? Jak? A co s tím měl všechno společného ten deník z knihovny? Deník. Měla ho pořád u sebe. Podvědomě tušila, že právě deník je možnou odpovědí na všechny její otázky.

Neváhala ani okamžik, vytáhla ho z kabelky a položila si ho na kolena. Dlaní přejela po koženém hřbetu, pak i po předních deskách. Kůže byla stará a oprýskaná, trhající se rohy byly známkou častého přenášení a používání. Několika dírám a trhlinám nevědomky pomohla i častou manipulací Karla. V pravém dolním rohu byla zlatě vyražená a vzhledem k tomu, co sám deník zažil, velice zachovalá tři písmenka. JAD. JAD? Karla neměla tušení, co by tato tři zdánlivě bezvýznamná písmenka mohla znamenat. Jsem asi dobrá. Jak to asi dopadne?

Otevřela deník zrovna když uslyšela tři nejstrašidelnější zaklepání, jaká kdy v životě slyšela. Celá se znovu rozklepala, adrenalin se jí vyplavil do krve, dlaně se jí potily. Ve světle viděla, jak se její pot vpíjí do rozpraskané kůže deníku. Utřela si ruce do kalhot.

„Kájo, seš v pohodě? Sedíš tam už strašně dlouho,“ ozvalo se za dveřmi.

„J-jo, už jdu,“ křikla spěšně a vstala. Otočila se k záchodu a naprázdno spláchla. Otevřela skříňku pod umyvadlem, sebrala deník, bleskurychle vytáhla své plnicí pero a na první stránku načmárala svoje jméno i s telefonním číslem. Poté ho zase zavřela, zastrčila za dvě role citronově žlutého toaletního papíru. Skříňku s mírným vrznutím zavřela, zhluboka se nadechla a vyšla ze záchodu ven.

„Proboha, cos tam dělala takovou dobu?“ zeptal se Tomáš čekající před místnůstkou nejvyšší potřeby. Něco bylo jinak. Něco se změnilo, ale Karla nebyla s to ukázat na konkrétní věc. Mlčky spolu šli zpět do obývacího pokoje, když se Karla zastavila a otočila na Tomáše.

„Říká ti něco JAD?“ zeptala se ho potichu.

„Ne,“ odpověděl bez mrknutí Tomáš.

„Fakt ne?“

„Ne! To může znamenat cokoliv. Ježiš, přemejšlej,“ odsekl.

„Sorry no,“ pokrčila rameny. Začala se bát, opravdově bát. Chtěla odtamtud utéct, běžet daleko a ztratit se v davu.

Vrátili se do obýváku, poděkovali Láďovi za všechny informace a odešli.

„Co ti je?“ šťouchl do Karly Tomáš, ale s rukama v kapse jen pokrčila rameny a šla tři kroky před ním.

„Co ti je?“ zopakoval otázku, ale tentokrát ji doběhl a chytil za zápěstí. Otočila se na něj a pokusila se uvolnit sevření. Bylo to, jakoby jí ruku držel dvousetkilový kulturista. Bolelo ji to, ale Tomášovi to bylo očividně jedno, protože její zápěstí držel dál i přesto, že Karla stála půl metru před ním a bolestí zkřiveným obličejem na něj nechápavě hleděla.

„Pusť! Seš normální?“ hystericky na něj ječela. Měla všeho plné zuby.

„Až mi řekneš, co ti je,“ řekl s ledovým klidem, tónem, který se Karle ani trošku nezamlouval. Takhle ho neznala. Vždycky na ni byl hodný, milý a ani květinou by ji neuhodil. Něco se změnilo. Karla to cítila už před chvilkou, ale teď si tím byla naprosto jista. Věděl. On věděl, že ona ví něco, co by vědět neměla. Jak by on mohl vědět, že ona něco ví?

„Kde máš ten tvůj prstýnek?“ ukázala mu na prst na ruce, kterou ji držel.

„Jakej prstýnek? Jsem nikdy žádnej neměl,“ zapřel a povolil sevření.

„Nekecej, vždyť jsem ho viděla,“ nutila ho Karla přiznat se.

„Žádnej jsem neměl, rozumíš mi?“ cedil skrz zuby a přitom na ni pomalu kýval hlavou. Jeho oči byly v tu chvíli velké jako pár golfových míčků, nozdry se mu rozšířily jak býkovi vydrážděnému červeným praporem. Šel z něj strach.

„Měl, jsem možná blbá, ale vím, co jsem viděla. Takže mi koukej vyklopit, kde máš ten prstýnek nebo,“ nasadila výhružný tón, který jí vydržel asi tak dlouho, jako sníh druhého května.

„Karolíno, zahráváš si. Žádnej prsten jsem neměl. Ani teď ani nikdy předtím. Už se o tom s tebou nehodlám bavit, rozumíš mi dobře?“ teď naopak vyhrožoval Tomáš Karle. Na patě se otočila a svižným krokem odcházela směrem k nejbližší zastávce sto sedmičky. Několikrát se na Tomáše otočila, ale on tam pořád stál s nepředvídatelným výrazem ve tváři. Čekala, že se za ní každou chvilku rozeběhne a dostihne ji, ale mýlila se. Znovu se otočila, ale Tomáš už tam nestál.

V kapse jí zavibroval mobil.

„Dej mi pokoj, Tomáši,“ ulevila si nahlas. Letmo se podívala na displej, ale překvapilo ji, že to nebyl Tomáš, kdo jí tu zprávu poslal. Na stařičkém mobilu svítilo číslo, které neznala. Otevřela zprávu a četla nahlas: „ZA DESET MINUT PRED PALESTINSKOU AMBASADOU. BUD SAMA.“

15 dubna, 2014 - 19:23 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Na ambasádu

Srdce jí tlouklo. Co bude dělat? Půjde tam, i když na ni všechny buňky v těle křičely, ať nechodí a jde radši domů, nebo Karlu přemůže zvědavost? Co když na ni bude čekat nějaký úchyl a Bůh ví, co s ní udělá? Nebo si z ní Tomáš dělá jen srandu, aby Karlu vytrestal? Karla začala brečet. Slzy jako hrachy jí tekly po tvářích a braly s sebou všechen make-up a nečistoty.

Co teď?