LÁSKA. ROZCHOD. KAMIZOLA.

Z ubulené Míši už ji pobolívala hlava a z jejího bezvládného těla zavěšeného na jejích ramenou dostávala křeč.

Nudle! Brrrrr.

„Tak co se děje, Miško? Už tu fňukáš půl hodiny a já pořád nevím, co se stalo. Kde je Petr?”

Nic. Jen další hluboký přerývaný nádech. Poslední kapky Zelené odkapávaly na bílý kobereček na starém žlutohnědém nastavovaném linoleu před postelí. Karolína je mlčky pozorovala a počítala. Za tu chvíli, co přišla, a co Míša dlouhým lokem tér s příchutí ústní vody řádně ztrestala, jich ukáplo 56.

57. 58. Do prčic, tak už to vybal. 

„Zase jste se neshodli na barvě pokojíku svého budoucího bytu? To stačilo říct. Růžová je zrůdná a hnědá depresivní. Volím žlutou.” pokusila se odlehčit situaci.

Míša, jejíž oči už byly víc krvavé než hnědé, se na ni podívala a sotva slyšitelně hlesla:

„My jsme se rozešli.”

„Jak jako rozešli? Že tu dneska nebude spát? To zaplať pánbůh” usmála se Karolína. Ani ve snu ji nenapadlo, že by se tenhle pár od sebe odloučil na 14 dní, natož navěky.

„Ne, Karolíno, on dnes přišel, aby mi řekl, že se mnou končí.”

„A není to zase nějaká vaše úchylná hra?” prohodila Karolína za ty roky zvyklá na ledacos.

„Jdi se bodnout s těmahle kecama.” řekla Míša, odstrčila ji, otočila se zády a zhasla.

„Míšo, to mě moc mrzí. Vysvětlil Ti to alespoň nějak? Proč jsi mi nezavolala dřív?” hladila ji po ramenou.

Ticho. Ticho, které neléčí.

Nádherná ironie osudu, bydlet v pokoji vedle sexuálně aktivních maniaků.

Pomyslela si Karolína, když se přes zeď ozývaly výkřiky:

„Nesahej na mě! … A nebo jooo!“

Další dny se nesly v duchu hluboké deprese. Karolína s Míšou se mlčky míjely v pokoji. Všechny pokusy o zahájení jakékoliv konverzace krutě selhaly. U postele se hromadily prázdné balíčky chipsů, obaly od čokolády, flašky od piva a sem tam zacinkala i vodka nebo rum. Vydýchaný vzduch už působil toxicky.

Karolína s pohledem na hromádku neštěstí na vedlejší posteli odmítala pozvánky na iBattle, Céčko fest i Mírovy lákavé nabídky. Trpělivě poklízela v pokoji a neodbytně se pokoušela obludu, v níž se věčně usměvavá holka proměnila, vytáhnout alespoň do bazénu nebo na lehký běh do Ticháče.

Drrrrn. Drrrrn.

Karolínu z koukání do blba vyrušily dva maily. Otevřela první a svraštila čelo. Týkal se zítřejšího cvičení. Četla ho znovu a znovu. A připadala si jako v povídce Šimka a Grossmana:

Rozvrh cvičení:

- pro studenty z 1. skupiny: kdo může, tak poprosím přijďte v čase 2. skupiny (tedy od 11 hod), kdo nemůže tak tedy ve svém čase

- pro studenty z 2. skupiny: koho kolega již změřil a nebo nemůže jinak tak platí standardní čas (v 11 hod), kdo ještě kolegou změřen nebyl tak poprosím přijďte v čase první skupiny (od 9:15)

- pro studenty 3. skupiny: kdo může tak přijďte v čase první skupiny (od 9:15), pokud nemůžete tak v čase 2. skupiny (od 11 hod) a pokud nemůžete jinak než ve svůj čas tak tedy v ten, tj. od 12:45

Kdo výše zmíněnému nerozumí, nechť napíše dotaz.

(zdroj: studentský email čtenářů)

To je boží. Co ten druhý? Konzultace bakalářky! Sláva, konečně odreagování! Zítra? Tak to mě moc mrzí, ale dle instrukcí se řídit nemohu, prostě půjdu na první cvičení.

….

„Dobrý den, kolegyně, pojďte dál.” usmál se na Karolínu profesor.

„Dobrý den, napsal jste mi, že se mám zastavit ohledně BP?”

„Ano. Těšil jsem se na Vaši práci a Vy jste mi poslala jen 10 stran nějakého náčrtu. Mohla byste mi ukázat kompletní verzi?” díval se na ni skrz brejličky.

„Ale vždyť to je ta část, kterou jste mi odsouhlasil. Dopsala jsem další kapitolu. Poslala jsem Vám to určitě správně.”

„Přece mi nechcete říct, že toto považujete za práci obhájeníhodnou?” zvýšil hlas.

„Promiňte, tomu nerozumím. Minulý týden to bylo v pořádku a řekl jste mi: pokračujte.” odporovala Karolína.

„Ano, bral jsem to samozřejmě jako verzi, kterou ještě upravíte a domníval jsem se, že mi po víkendu laskavě zašlete hotovou práci…”

„Ale…”

„Kolegyně, Vy tuto školu nechcete dostudovat?”

„Chci, já…”

„Očividně nechcete. Podívejte se na své spolužáky. Co jsem mluvil s ostatními kolegy, není mezi nimi jediný budoucí bakalář, který by měl méně než 30 stran. A Vy? Zašlete mi 10 ušmudlaných a ještě jste drzá? To snad nemyslíte vážně! Pokud budete tímto tempem pokračovat, s pozitivním hodnocením ode mě ani od oponenta nepočítejte.”

Karolína se nadechla.

„Další důvody Vaší neschopnosti mě nezajímají. Přijďte, až budete mít práci kvalitně zpracovanou.” ukončil za ni rozhovor a vystrčil ji ze dveří.

Karolína se vybelhala před hlavní Agro. Nevěřícně přejížděla očima prázdným vzduchem a teprve postupně jí docházelo, co se právě odehrálo. Pomalu klapala kolem údajných kamenných slunečních hodin před ocáskem PEF, které mnohem pohodlněji sloužily jako posezení s opěrátkem. Dokonce se u rektorátu ani nepozastavila nad bosým klukem, který si to vysmátě až étericky capal s knížkou směrem k poslouchárnám AI - AIV.

…

Co si počnu? Nic. Sednu na zadek a začnu makat. Hlavně nenaříkat! Sakra. Fakt mě to dožralo. „Celý roky nic a najednou zájezd.”

Odemkla dveře. Míša byla zrovna ve stavu vymílání mozku nastřídačku Eminemem, písničkou Das kleine Küken piept a heavy metalem. Zběsile v různých rytmech vyhazovala ze skříně vše, co jí připomínalo Petra. I když to spíš vypadalo, že vyhazuje všechno, na co se jen podíval.

…

„Míšo, jsi v rámci možností v pohodě?“

„Je mi bezva. Končím s touhle školou!“ vyhrkla bezduše.

„Cože?!“

„Jo, odcházím, už jsem si vyjednala práci dole v Kaufáči…“

„Co blázníš, počkej, zastav, podívej se na mě!“

„Odhlásím se od SZZ. Jdu začít novej život.“ Pyšně dodala a přetahovala se s Karolínou o triko, kterým ji chtěla v její zběsilosti pozastavit.

„Míšo! Dost, sakra! Co jako chceš dělat? Chceš makat od nevidim do nevidim za pár blbejch šupů? Seš nejlepší v celým ročníku, máš prospěchový stípko. Tykáš si s půlkou fakulty. Všichni Tě dávají za vzor! Tohle chceš zahodit???“

„Dej mi pokoj, nejseš moje matka! Co je Ti vůbec do toho! …“ spustila na Karolínu svůj tok hněvu.

To víš, že jo, pojď, vytluč si na mě svůj vztek…

„... běž se zase s někým vychrápat, víš, co se o Tobě vůbec říká…“ pokračovala Míša už se slzami v očích.

Na tohle asi nemám. Vocaď pocaď.

Drrrrn!

YES!!!

„Nazdááár, Karol, jak Ti stojí?“

„Ahoj Mirďo…“

„Co je? A kdo to tam tak ječí? Ty kráso, to jsou nadávky, co bych ani já nevymyslel! Míša?“

„Jo…“

„Nechceš se za námi zastavit? Sedíme u Kruhovky. Vykouklo slunce, tak jsme vzali pivko a užíváme UV lázeň. Vzpomněl jsem si na Tebe, jak to máš ráda… a taky na to, že bys mohla přijít. Dlouho jsem Tě neviděl.“

„Hm, tak jo. Jdu.“

„Ty Karol?“

„No?“

„Nechceš mi tu Míšu nahrát?“

„Seš blbej!“ usmála se v duchu. Navenek si netroufla.

„Tak pojď, krásko. Máme tu kluky z lesárny.“

„A jsou v kamizolkách?“

„Přijď a uvidíš.“ laškoval Míra.

Karolína na sebe natáhla zelené úzké džíny, černé triko, kecky a vyrazila uprostřed Míšino věty.

…

„Zdar vespolek!“ zahalekala na bandu na čerstvém trávníku a sjela pohledem společnost.

Míra, kluci z lesárny, co neznám, Martin, Juráš, žádná holka, ideální!

…

Odpoledne se volně překlenulo v podvečer. Vítr pofukoval. Kluci už několikrát obrátili půllitr. Zábava jela a Karolína konečně cítila zase trochu živé krve v žilách. Kolem nich právě procházela unavená levná pracovní síla v podobě studentů z povinné praxe v Libosadu.

„Karol, a co vůbec ta konzultace k BP?“

„Hrůza, běs! Poslal mě totálně do háje. A do neděle mu musím poslat komplet práci.“

„To si děláš p*del, ne? Já myslel, že Ti to naposled chválil…“

„Taky že jo.“

„Co máš za téma, Kájo?“ zeptal se jeden z myslivečků.

„Vliv konzumace zvěřiny na lidský organismus…“

„Masakr. Miri, proč jsi nám neřekl dřív, že máš za kámošku takovou kočku? … Teda, že Tvoje kámoška má téma související s myslivostí? Nechceš nějakou konzultaci?“ obrátil se další ze zástupců FLD ke Karolíně.

Téma ho očividně zaujalo. Skoro stejně jako Karolínin hluboký výstřih a čouhající ramínko červené krajkové podprsenky.

„To máš ten obor, co souvisí s potravinářstvím, nebo živočišnou produkcí? Ségra to studovala.“ převzal opět slovo první z nich.

„Jo…“ usmála se Karolína.

„Hm… a co ty a kcal? Taky vyhledáváš nové trendy? Ségra si snad dělala jídelníčky na každej den. Nosila krabičky a když náhodou přibrala kilo, málem zešílela.“

„Kalorie pro mě vždycky byly fyzikální jednotkou. Filosofie mého oboru mě netankuje. Nechci jíst tři mandle denně, ani získávat bonusy v podobě rozinky za vymyšlení nové diety... A když už mluvíme o jídle, mám právě strašnou chuť na srnčí guláš.“ odpověděla vážně.

Myslivec se jen pousmál a kývl hlavou, jeho měřítkem zřejmě prošla.

„Čuuuuuus!“ ozvalo se Karolíně za zády.

Ztuhla. Poznala Petrův hlas.

„Můžu k vám?“

„Jo.“ Odpověděl Míra.

„NE!“ vzepřela se Karolína.

„Co je Karčo? Co jsem proved?“

„To se fakt ptáš? Mám na pokoji uzlíček nervů, kterej dělí od zhroucení asi tak jedna zmínka o Tobě.“

„To takhle šílí, jo?“ to by mě nenapadlo. Asi to brala víc vážně, než já.

„Tak jsi de*il? Vždyť jste plánovali společné bydlení… Co Ti najednou je*e? Můžu Ti klidně říct, že lepší, než je Míša už nenajdeš.“ dostávala se Karolína do ráže.

„Kámo, Karol má recht. Byla fakt dobrá a nejlepší z těch, cos měl. Chytrá, neletěla na prachy a sexy taky byla…“ potvrdil Míra.

„Vole, vůbec netušíš, jakej kus jsem potkal o víkendu. A šla do mě hned. Nemoh jsem odolat.“

„To mě teda fakt zajímá. Hlavně její charakter.“ vyzvídal Míra a naznačil obvod hrudníku.

Karolína mu dala koňára.

„Klid, kočko, klid. Jasně, že Tvoje dvojky zbožňuju.“ řekl a stočil pohled zpět k Petrovi, který už se pohodlně usadil vedle Karolíny.

„Kámo, drž se. Potkal jsem mladší a rychlejší - Evču!“

„Mezkovou? Tak to mi ho vyndej z kalhot! A dals ji, jo?“ zapochyboval Míra.

„Ona dala mě.“

„Nekecej! Nechodí s tím boxerem?“ hvízdl uznale kamarád.

„Už ne.“ pronesl labužnicky Petr.

„Seš nechutnej, víš to? Ta holka už vo*ela půlku školy.“ vmísila se Karolína.

„Ale je to šťabajzna!“ oponoval Petr.

„Vždyť má životní motto: Ošustit a opustit!“ vysmála se mu.

„Už ne, chce bejt se mnou. Jen si prej ještě není úplně jistá sama sebou a potřebuje chvilku čas, než se zase bude chtít vázat!“ pyšnil se Petr.

„Já to nechápu…“ pronesla Karolína.

Nastalo ticho a pohledy vyjadřující: „respekt, chlape, seš pořádnej bejk“.

„Co je na ní tak super? Má bradavky s příchutí piva, nebo co?“ pokračovala Karolína.

Drrrrn!

Míša: „Káro, moc mě to mrzí. Mám tu usmiřující kafe, dorazíš? Tvá pitomá spolubydla“

„Ale no tak. Nežárli.“ usmál se Petr a dal jí ruku kolem ramen.

„Dobrý, seš prostě idiot. Kluci, já jdu.“ sundala jeho ruku z ramen a vstala.

„Mějte se. Čus.“ měla se k odchodu.

„Ty Kájo…“ zavolal na ni první myslivec.

„Jo?“ otočila se.

„Nechtěla bys večer dorazit na tu mysliveckou? Vezmi klidně i tu… Míšu? “

Karolína si ho přeměřila pohledem. Tak metr osmdesát, ramena jak Phelps, hnědozelený kukuč. Pak se otočila na Petra.

„No jen se neboj, já tam nejdu. Mám sraz s Evičkou.“

„Proč ne.“ kývla na myslivce a zamířila na kolej.

Měla štěstí. Na recepci seděl ten hodný hnědovlasý kluk, který měl Karolínu rád, a vždy jí otevřel, když sem tam (pětkrát, šestkrát týdně) zapomněla ISIC. Usmála se místo poděkování a vyběhla na pokoj.

…

„Fakt mě to mrzí.“ omluvila se po sté Míša a ze skoropressa udělala ryze irskou kávu.

„Už to neřeš. Určitě se mnou nechceš na tu mysliveckou? Oslavily bychom smíření…“

„Ne, seš hodná… Dneska jsem viděla tu Vaši partičku před Kruhovkou, když jsem šla vydusat vztek.“

Karolína zastavila tah tužky na oči.

„Jo?“

„Sedělas tam s Mírou a vedle Tebe Peť…ty víš, kdo. Hezky Tě držel kolem ramen, jen co je pravda…“    

Karolína polkla.

„Ne, Míšo, počkej, já jsem šla za klukama a on se přihasil…“

„Jsem v pohodě. Proto jsem vzala kafe sem. Nemusela bych ho teď nějakou dobu potkávat.“

Karolína zkoumala její obličej. Potom pokrčila rameny. Dotáhla linku. Natřela si rty rudou rtěnkou, která podtrhovala černé šaty.

„Tak já pádím.“

„Jasně, užij si to!“ zavolala Míša.

…

MYSLIVECKÁ        

Céčko bylo narvané k prasknutí. Všude se to zelenalo. Kapela vyhrávala. Karolína se u baru pokoušela rozdýchat desetiminutovou polku.

„Tak co, princezno, jdem na další kolo?“ tahal ji za ruku Míra.

„Ty blázne, já už sotva ťapu. Vy se o mě střídáte, jste v pohodě. To já jedu v jednom kuse!“

„Ale je to tu samá kamizola. To musíš bejt úplně mokrá.“ popichoval Míra.

„Ani netušíš! … Hele, kdo je ten kluk, jak mě sem pozval? “ překřikovala Karolína šum a začínající valčík.

„Myslíš Ječmínka? Jmenuje se Kuba Žitovec, ale říkáme mu Ječmínek. Myslivec. Je z Krušnejch hor. Dobrej kluk. Jdeš tančit?“

„Ne, díky. Valčík strávím s touhle rozkošnou dvanáctkou.“

Míra odhupal medvědími skoky. Karolína ho pobaveně pozorovala.

„Netančíš? Promiň, odpoledne jsme se pořádně nepředstavili. Jsem Jakub.“

„Těší mě, Jakube, Karolína.“

„Však já vím. Tak co ten tanec?“ očima zabrousil na orosenou sklenici. „Nebo radši chvíli posezení? Mám támhle stůl.“

„To zní skvěle.“ souhlasila.

…

Valčík střídala polka, dupák, courák a šalalali. Karolína řádila, jak bylo jejím zvykem. Kluci ji protáčeli, až se ve dvě ráno ozvalo: „Dámy a pánové, poslední tanec“.

„Můžu ten poslední?“ stál před Karolínou Jakub.

„Ráda.“

…

„Na jaké koleji vlastně bydlíš?“ zeptal se Jakub, když jí pomáhal do kabátu.

„BCD.“

„Tak já Tě doprovodím.“

„Díky.“ culila se.

…

Zastavili před pokojem.

Hollywoodská scéna! Usmát se, nechat si chytit ruku, sklonit hlavu a dělat, jako že na tu pusu vůbec nečekám... Nebo bych se na něj měla vrhnout hned? Ta kamizola, bože můj!!!

„Tak se měj. Třeba se ještě někdy potkáme." usmál se Kuba a vyběhl schody nahorů.

Karolína zůstala stát jako opařená. To se jí snad ještě nikdy nestalo. Míša byla na pokoji, takže by večer stejně nemohla zakončit se vším všudy, ale malá muchlovačka přede dveřmi? S tou už počítala.

„Dobrou, Kájo! Uvidíme se! Lovu zdar! “ ozvalo se ze čtvrtého patra.

 Zasmála se, zavrtěla hlavou a zasunula klíč do zámku. Otevřela v nádechu, že Míše povypráví historku o kouzelném plese, když…

„Honzo? Co tady děláš?“

Stála mu tváří v tvář. Spoře oděný si ji prohlédl.

„Honzí, co Ti tak dlouho trvá?“ druhé dveře vrzly a vylezla nahá Míša.

Spatřila Karolínu. Škodolibě se usmála.

„To víš, já jsem tu tak seděla a on se Honza najednou přihasil…“ a svým výrazem dopověděla vše ostatní.

…

Pokračování za 14 dní.

...

Postavy:

Karolína, studentka ČZU

Míša, Karolínina spolubydlící

Petr, Míšin (ex)přítel

Míra, Karolínin kamarád s výhodami a stálým sexuálním apetitem.

Honza, Karolínina 13. komnata, kdysi přítel