Stydlín Váša

31. 03. 2017 2 1 iZUN Art Zpět na Úvod

Jistě to všichni znáte. Líbí se vám a vy nemáte odvahu oslovit ji.

„Tak co, už jsi jí dal alespoň náznak?“ zeptal se Ondra svého spolubydlícího Vaška.

Ten jen zvedl hlavu od knížky s názvem Metro 2033 a slabě odpoví: „Ještě ne.“

„Kámo, ty jsi pták. Já tě fakt nechápu. Jsi z ní udělanej, pořád si čmáráš nějaký básničky do toho tvýho notýsku a když ji potkáš, tak seš hned úplně vyměněnej, tak v čem je problém?“

„Já nevím, jak začít. Bojím se, že ze sebe udělám debila.“ povzdechne Vašek.

„Hele, žijeme ve světě sociálních sítí, co je těžkýho na tom ji pozvat na pivko nebo tak?“

„Však to už mě napadlo, jen prostě nevím, jestli přes Facebook, to dělá kde kdo.“

„Jo, a taky to kde komu funguje.“ odvětí Ondra.

„Já bych chtěl něco lepšího.“

„Tak za prvé by jsi měl sebrat ty svý koule a pozvat ji někam, pak teprv můžeš vymejšlet nějaké speciality.“

„Tak jo. Zejtra to zkusím. Po chemii.“ dodá Vašek.

Druhý den na to je na přednášce chemie Vašek duchem mimo. Přemýšlí, jak správně pozvat onu krásnou slečnu, co sedí vedle něho. Jmenuje se Zuzka. Vašek pro ní není nikdo neznámý, neboť spolu chodí na většinu přednášek a pár cvičení, dokonce si i docela rozumí, jen Vašek je jelito, jak říká Ondra.

S podivným pocitem píše na kousek bílého papírku několik vět: „Zuzko, dlouho mě láká Tě pozvat ven a poznat ty tvoje tmavý oči víc. Zašla by jsi se mnou na pivo?“ Pak ho přehne a s dlouhým váháním ho podstrčí Zuzce na stolek. Ta se s úsměvem podívá na Vaška a tázavě se zeptá: „Co to je?“

„Přečti si to.“ odpoví nesměle Vašek.

Zuzka rozloží papírek a několika pohledy přejede těch pár slov. Několika půvabnými tahy pera napíše odpověď. Přeloženy papírek podá nazpět Vaškovi. Ten cítí jak mu buší srdce, v břiše cítí podivný pocit. S lehkým třesem rukou rozvine kousek papíru. „Jasně, že půjdu.“ přečte si Vašek. Hned je mu jinak, krásně. Po hodině se domluví na přesném místě a hodině.

Světlo lamp osvěcovalo sochy Karlova mostu. Vašek netrpělivě vyhlíží Zuzku. Je plný pocitů, cítí nejistotu, strach, ale i radost. V jeho očích zajiskří, tamhle stojí. Krásný, nesmělý úsměv, zářivé, hluboké, hnědé oči a ladný krok dodává její postavě tu správnou eleganci. Prostě krásná brunetka jak má být.

„Ahoj, tak kam půjdeme?“ optá se s úsměvem Zuzka.

„Kousek tady za mostem je park. Jo a tohle jsem ti přinesl.“ odpoví Vašek a z náprsní kapsy vyndá kvítek bílé růže.

Zuzce se lehce začervenají líčka: „Děkuji ti.“ Jedním dlouhým dechem přičichne: „Krásně voní.“ a pak si jí dá za levé ucho.

Pomalým krokem se proderou davem turistů a přes malebné pražské uličky se došmajdají do parku. Chvilku si povídají o zajímavých zážitcích, chvilku mlčky pozorují plynoucí Vltavu a hašteřivé kachny na ní, chvilku si povídají o rodině... a pak to přijde. Dlouhý oční kontakt. Vaškovi probíhá hlavou milion myšlenek. Mám, nebo ne? Co když nebude chtít, co když je to moc brzo. Dřív, než si na tyto otázky dokáže odpovědět, tak se jejich rty spojí. Cítí hebké, teplé rty, srdce mu tepe.

Čas ubíhá rychlostí blesku a tohle krásné odpoledne skončí. Tma už zahalila Prahu, pouliční lampy osvětlují kampus nám dobře známé zemědělky. „Děkuji Ti za krásné odpoledne Vášo. Ráda ho zas zopakuju, tak né, že na mě zapomeneš.“ povídá hašteřivě Zuzka.

„To se neboj, tohle si zopakuju moc rád.“ odpoví s úsměvem Vašek.

Zuzka ho naposledy dlouze políbí, pak se otočí a ladným krokem odejde směr BCD. Vašek se usměje. Ondra měl nakonec pravdu. Nebylo to těžký, stačilo sebrat koule. Za Zuzkou se zavřou dveře kolejí, Vašek se otočí a vyrazí směr autobus číslo 107.