Tragédie o jednom dějství aneb Měšťáček na poli

To Vám bylo tak, v prváku mi řekli „Musíš absolvovat praxe. Praxe na pozemku 3 dny jednotlivě. A v Tróji. A Libosadu. A ve stájích. Taky na pozemku v kuse na 4 dny. Jo! A ještě skleníky. “ Když jsem si sepsala celý seznam, zjistila jsem, že mě čeká přes dva měsíce nejrozmanitější práce. A zatímco ji moji spolužáci „už chtěli mít z krku“, tak já jsem se do všech prací zanořila s obrovskou vervou. Dokonce až takovou, že vedoucí pracoviště nevěřícně kroutili hlavou. Kroutili a v duchu si přáli, aby „už mě měli konečně z krku“.

Cenu za největšího škůdce jsem vyhrála v Tróji.

8.00

Vše začalo tím, že nás vyslali s plečkou do boje s plevelem u rajčat. Bylo vedro a půda pěkně tvrdá. Hrdinně jsem se rozmáchla. Buch. Nic. Ani šutr se nepohnul. Buch znovu. Nic. Hm. Podívám se po spolužácích. Půlka rezignovala už po prvním „buch“ a druhá očividně zapomněla, kde jsou rajčata. Vlastně spíš zapomněli, že praxe je až do 16.

8.15

10.00

S nohou červenou od Septonexu, psychickým břichabolem, ale s neutichajícím nadšením (co tě nezabije, to tě posílí, no ne?) klepu na kancelář. „Mám hotovo!“ halekám. „Tak běžte s ostatními očkovat růže. Přijdu se na vás podívat.“ „Jo!“ Cupitám k růžím. Hned si nechávám všechno ukázat, hned beru nožík a hnedka se pořežu. No co, tak jsem darovala růžím trochu té své nulky negativní. Nevadí. Skočím si pro náplast. 

10.23

10.50

Stojím s kyblíkem u melounů. Na rukou rukavice. Veškeré ostré nářadí je z dosahu. Mám prý vyplít melouny. Musím mu ukázat, že nejsem žádné budižkničemu! Budou to nejkrásněji vypleté melouny, co kdy viděl! Nejčistší záhonek! Střemhlav se potýkám s nejrůznějšími druhy. Bojuji statečně a nepovoluji ani když jsou zakořeněné hluboko. Velmi hluboko. Dokonce tak hluboko, že se z nějakého nepochopitelného důvodu snadno zamění za skutečné kořeny rostliny...

11.00 - 12.00

Povinná přestávka na židli v jídelně. Kolem dokola nic nebezpečného. Vlastně vůbec nic.

12.15

Hurá! Jdou se sklízet švestky! Nesmím na žebřík, ale to nevadí, protože jsem blíž u zdroje. Ty popadané totiž můžeme sníst! 

13.00

Po třech kilech švestek by to chtělo změnu. Páni, támhle jsou meruňky. Úplně vzadu v rohu. Takové zastrčené, chudinky. Honem! Honem! Na strom!

13.30

Běžím si pro pití. Šéf telefonuje. „No jasně, Vláďo, že Ti dávám bacha na ty Tvoje meruňky - rohovky. Neboj se, vždyť už je pěstujeme pět let kvůli tomu Tvému pokusu. Jsou v bezpečí a nikdo se jich ani nedotkne....“

14.00 

„Tak co s Vámi?“ povzdychne si šéf po přepočítání švestek. Dohodla jsem se se svým žaludkem, že o chybějících meruňkách prozatím pomlčíme. „Máme ještě hodinu...“ A v tu ránu se projeví moje akční spolužačka. „Půjčte nám traktor!“ Podívá se na ní a váhavě kývne.

14.10

Prastarý kloubák vyvzdychal před garáž. Šéf z něj ladně seskočil, aby uvolnil kozlík dalšímu řidiči. Pokynul spolužačce. Ta se usmála a říká „Já nemám řidičák, řídit bude kolegyně.“ A moje nadšení se přímo - úměrně zrcadlilo v šéfově zděšení. Ale kdopak by se vlka bál? Hup! Skáču nahoru na traktor. Sahám po... Kruci, kde je tady řadící páka? A spojka? Jak se to zastavuje?! „Co mám dělat?“ snažím se přeřvat hlas svého kamaráda z roku raz dva. „Normálně se rozjeďte!“ Jasně, takže, spojka, plyn. ŠKYT! Potupně slézám a dívám se, jak chcíplý stroj dostává první pomoc. „Zkuste to znovu“ říká mi neuvěřitelně trpělivě. S nově vlitou krví v žilách, úspěšně postupuji dle instrukcí. BRRRRM! A jedu! Já jedu! Počkat, couvám! A hádejte co? Přímo na nešikovně postavenou Tatru v vchodu. Po několika zmatených a pološílených pohybech ve snaze zastavit, nebo alespoň se odklonit do živého plotu, v totální strnulosti způsobené strachem, rezignuji. Když tu mě něco srazí ze sedadla a vyrve nějakou páčku. AHA! Tak takhle se to zastavuje! Ticho, které zavládlo při stírání potu z čel, jsem přerušila nevinnou otázkou „Tak, co dál?“. Dodnes nechápu ty pohledy v očích, které střídalo bušení, rudnutí, bělání a vzteklá zimnice.

14.40 - 15.00

Všechny stopy po tom malém incidentu jsou zahlazeny. A když to člověk nezkoumá podrobně, ani si nevšimne dvou lehce zasypaných kolejí, které se mi tam při dalších manévrech podařilo stvořit.

15.00 - 15.30

Další povinná pauza. Ani by mě nenapadlo, že mám takovou fyzičku, že vůbec necítím únavu a přesto mám prý odpočívat, abych se nepředřela. Jak jsou na mě hodní! 

15.35

Přichází šéf. „Prosím Vás, odvezte ten plevel na hnůj.“ „Jasně! Vyskočím, protože mám čerstvě dobitou energii. Klušu ke kolečku. Čapnu ho a rozjedeme se stejně rychle a vehementně, jako když rozjíždím nákupní vozík v širokých uličkách Glóbu. Jenže ouha, zatímco na vozík se zavěsím a brzdím až u regálu, kolečko se úplně nekamarádí s většími šutry. A když jsem se rozparádila a najela na jeden plnou parou, kolečko udělalo: Vrz! A dál prostě nejelo. Bohužel, moje tělo se přesně řídí fyzikálními zákony. A tak se mi obě držadla s velkou rozhodností zaryla přímo do břicha. Holínky, kterým jsem skluzem málem prošoupala podrážku, se k revoluci směle přidaly a hromadně mi podklouzly. Ve snaze zachránit, co se dá, konkrétně sebe, jsem zachytla za okraj kolečka. To mi doslova podalo pomocnou ruku a naklonilo se mým směrem. Stejně tak všechen plevel na něm.

15.45

Jsem vyhrabána z vrstvy hnijících kytek. A postavena zpět na nohy. Kolečko se válí vedle mě, jako by za nic nemohlo. Nade mnou stojí šéf. „Běžte domů.“ říká mi. „Kdepak, já to hnedka dodělám!“ odporuju a všechno hrnu zpátky. „To je v pohodě, běžte. Už jste dnes udělala dost!“ A tak pokrčím rameny a jdu se převléci. 

Když odcházím, houknu ještě směrem ke kolečku: „Tak zase zítra!“ Šéfa jsem asi překvapila, protože mu z ničeho nic spadlo kolečko na nohu...

Závěrem bych se chtěla omluvit všem nižším ročníkům, které na místě činu stráví svých 5 - 14 dnů.