V očekávání

10:15 Rektorát

Vychutnávala si první bronz u rektorátu, když jí slunce zastínila vysoká postava.

„Ahoj, miláčku,” vyskočila se stejnou radostí jako před osmi měsíci, když si na facebooku zveřejnila, že je „ve vztahu s…”. Martin ji k sobě vytáhl a trochu kriticky sjel pohledem ke kolenům. „Kotě, měla by ses trochu míň vystavovat…” Petra se ušklíbla. „To víš, že jo. Udělám ze sebe jeptišku, né asi! Víš, jak mi to tu usnadnilo studium?” vyplázla na něj jazyk. „Nechci radši vědět,” řekl a plácl ji po zadku. Vykročili společně směrem ke kolejím.

„Takže v kolik ke mně dneska přijdeš?” chytil Martin slinu, když viděl, jak si jeho kámoši Petru prohlížejí a na něj uznale pokyvují.

„Nejdřív tak v deset…”

„Proč tak pozdě?” zhrozil se Martin při představě, že by s určitou činností musel začít sám bez živé inspirace.

„Vždyť jsem Ti to říkala, mám školu do čtvrt na šest, potom porada v klubu, a nakonec jdu pomoct Vencovi s genetikou…”

„Peti a nemáš toho trochu moc? Přece jen nemáš v zadku vrtulku. Tak se alespoň vykašli na toho tragéda,” škemral.

„Nemůžu, už jsem to slíbila, navíc zítra píše test…”

„A Ty jsi jediná, kdo ho to může naučit? Jediná na škole, kdo to umí?”

„Sakra, Martine, žárlíš nebo co? Prostě je to můj kámoš, tak mu pomůžu…”

„No, já jen, aby ses tolik nepřepínala. Pamatuješ si, jak jsi sebou před dvěma týdny sekla…”

„Buď v klidu, prostě jsem měla nízký tlak a zamotala se mi hlava…”

„Jo, ale předtím ses zase tři dny mohla rozkrájet pro jiné lidi. Rád bych, abys nezapomínala na to, co je důležitý…” stiskl jí pevně ruku.

„Myslíš na sex?” odpověděla a obočí jí vytvořilo otazník.

„Myslím mě, nás. Nelíbí se mi, že s cizími lidmi trávíš tolik času.”

„Nemuseli by být cizí, kdyby ses s nimi chtěl seznámit.”

„Nebudu se seznamovat s někým, kdo po Tobě jde ve dne v noci. Vždyť si s ním pořád píšeš, to nemůžete jít jednou na pivo?”

„S ním?” zeptala se Petra, i když znala odpověď.

Zarazil se.

„Jo, s Vencou.”

„A nezajímá Tě, že má holku? Asi tak milion let?”

„Vždyť s ní jen spí. Ale do sauny chodí s Tebou. A to se mi prostě nelíbí.”

„Prosím Tě, uklidni se. Po kolikáté už tuhle debatu vedeme? Přestává mě to bavit.”

„Promiň. Nechci se hádat,” stáhl se Martin při pomyšlení na to, že by dnešní plány padly a on musel pouta zase schovat do šuplíku.

„Já taky ne. Prostě přijdu brzy, jasný?” uzavřela Petra.

„Jo. Tak ahoj,” řekl nakonec a u Géčka se rozdělili.

20:30 Géčko

„Ahoj, Věnceslave,” rozverně pozdravila Petra blonďáčka sedícího u piva.

Trochu znejistěla, když před ním viděla dvě sklenice. 

„Ahoj, princezno,” usmál se a ve tvářích mu vyrostly ďolíčky.

„Jé, promiň, máš tu ještě rande se Sabinou? Počkám, ale zrychli to, mám ještě další plány…” ukázala na druhé pivo před ním.

„Copak, pan Žárlivý Ti měří mezičasy? To pivo je pro Tebe, trubko,” posměšně pronesl blonďák.

„Nechej toho. Počkej… já myslela, že jdeme řešit genetiku? S pivem v ruce toho moc nevypočítáme,” sedla si na židli.

„Genetiku jsem psal dneska a za plnej počet. Jsi dobrá učitelka!” 

„Jéé, krucinál. Tak se nezlob, to to zkrátíme a pokecáme jindy?” hledala pomalu peněženku.

„Víš... rozešli jsme se se Sabčou. Chtěl jsem s někým pokecat…” 

Petra si ho zkoumavě prohlédla. Vypadal najednou hrozně smutně, a tak se otočila k němu, napila se piva a řekla: „Tak povídej…”

22:30

Martin už potřetí zavěsil, když „volané číslo hovor nepřijímalo”. Zuřivě vyťukal už šestou sms. „Kde jsi, Peti?” a vzteklým bouchnutím ji odeslal. Rozhlédl se po pokoji a pohled mu zůstal na stydnoucím jídle na stole.

CINK

„No konečně!” otevřel messenger. „Ty vole, to je Patrik... zas nějaká prasá…” zůstal civět na displej. Z fotky na něj svítila Petra s Vencou, držícím ji za ruku.

Mezitím na Géčku.

„A prostě jsem zjistil, že už si nemáme co říct,” ukončil monolog blonďák.

Petra už byla trochu netrpělivá, když vytípla páté volání od Martina.

„...ale co to tu melu," řekl najednou Venca a chytil nicnetušící Petru za ruku.

Lekla se, ale než se stačila vyškubnout, pokračoval:

„Já jsem si to nikdy nechtěl přiznat, ale já prostě chci Tebe.”

„Cože?” vyjekla Petra.

„Prostě Tě miluju. A chci být s Tebou a vím, že to cítíš tak nějak stejně a neříkej, že ne,” hladil jí hřbet ruky.

Petra pomalu vytáhla ruku z jeho dlaní a přemýšlela, co mu na to říct. Byla ale tak zaskočená, že jí došla slova.

CINK

Zpráva. Vytáhla telefon a přečetla si sedmou zprávu od Martina. Byla to fotka jí a Venci, vyfocená ještě předtím, než se mu vysmekla. Teprve teď se rozhlédla a všimla si Patrika v rohu místnosti. Jediného kámoše Martina, který ji z nějakého důvodu nesnášel od první chvíle. Škodolibě na ni kývl. 

Zvedla se ze židle. 

„Venco, promiň, já teď prostě musím odejít,” nechala ho sedět a utekla ven. Věděla, že je zle. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíš by se tomu zasmáli a pravda by ležela na její straně. Patrik ať chcípne v pekle. Ale Venca byla prostě Achillova pata. A vůbec, co Venca blbne? Z ničeho nic… To bylo taky pěkně podlý.

Vylítla nahoru do schodů. Ani nečekala, až se k ní připojí její plíce, a klepala na dveře 305. Bušila v transu tak zoufale, že spolubydlícímu v pruhovaném pyžamu po pradědečkovi málem vrazila tečku.

„Ahoj, je tu Martin?” vyštěkla.

„Hm, no není.”

„A neříkal něco, kam jde? Nebo tak?” naléhala na pyžamáče.

„Tobě prej mám říct jen to, že už Tě má plný zuby a ať na něj nečekáš.”

„A kam jde, neříkal?” zoufala Petra.

„Ne, ale hádal bych, že k Tondovi na vodnici.” 

„Tak Ti dík...” vyhrkla a brala schody dolů po třech.

Tou dobou na Kruháči

Martin seděl na baru a strnule zíral na fotku Petry. 

„Čáu, kámo. Co je?” poplácal ho po zádech Patrik.

„Nazdar, vole, to se ještě ptáš? Hele, co se tam vůbec dělo? To byl nějakej omyl ne?” natočil na něj Martin displej.

„Neřek bych. No prostě ji chytil za ruku a vybalil to na ní…”

„Co jako?”

„No, že jí chce a že ví, že ona jeho taky.”

„A co na to Petra?” vzplála v očích malá naděje.

„Nic. Dál tam seděla a vypadalo to, že se na něj za chvíli vrhne, ale pak mě viděla, tak se stáhla. Říkám Ti celou dobu, že je to děvka,” nechal se slyšet Patrik.

„Hele, já o tom nechci mluvit. Potřebuju se opít.”

„S tím Ti můžu pomoct. Čtyřikrát vodku,” houknul Patrik za bar.

Když před nimi přistály, Patrik počkal, až se Martin otočí, a do dvou nasypal prášek.

Zkušeně si cinkli a Patrik se otočil na dvě holky u sloupu a naznačil palcem na Martina, potom se podíval zpátky na kamaráda.

„Říkám Ti, že Ti to dostanu z hlavy,” zašklebil se. 

„Pochybuju, ale dík. Ještě jednou, prosím vás…” plácnul dlaní do desky.

Kdesi mezi kolejemi

Petře se sevřel žaludek. Až se sama podivila tomu, jaký nával na ni přišel. Dopajdala ke koleji A a s mnohem menší vervou zaklepala na třetí dveře. Za minutu se objevila štíhlá zrzka a trochu překvapeně se otočila k posteli. „Tondo? Máš tu asi návštěvu…” řekla a bojovně si dala ruce v bok. Tonda zbledl a opatrně zpoza ní vykoukl. „No né, nazdar Péťo! Míšo klid, to je Martinovo kočka… Co Tě sem přivádí?” natáhl si triko a spěchal ke dveřím. „Prosím Tě, není tu Martin? Aha, blbá otázka, nevíš, kde je?” „Ty jo, to vůbec netuším. Měli jsme se sejít, ale říkal, že máte velkej večer a já si taky změnil plány,” usmál se a štípl zrzku, až vykvikla. „Počkej, Martin... to je ten černovlasej? Toho jsem viděla…” sametovým hlasem pronesla zrzka. „Fakt a kde?” zeptali se Petra i Tonda unisono. „No, šel směrem na Kruháč, asi před dvaceti minutama…” usmála se. „Aha, no, tak dík…” otočila se Petra a letěla dál. „Héj, Péťo, jsi v poho?” volal za ní starostlivě Tonda. „Ne, jsem v řiti, napíšu,” houkla ještě Petra a spolkla ji tma.

Kruháč

Martin s Patrikovou pomocí úspěšně pozabíjel mozkové buňky. „Hele, jdu s pískem,” řekl Patrik a odkráčel. 

Dvě holky u sloupu na sebe kývly a přitančily k Martinovi. Jedna z nich se k němu přitočila a zašeptala mu do ucha „Hele, já a kámoška rády experimentujem a říkaly jsme si, že vypadáš na to, že by ses chtěl přidat.” 

Martin, který se za tak krátkou dobu téměř do němoty ještě nikdy nezřídil, si je prohlížel od hlavy k patě. Byly to dvě blondýnky a vypadaly trochu jako dvojčata. Chvíli se pokoušel přemýšlet, proč mu něco říká, aby nechodil, ale jedna z nich ho chytila za ruku, druhá se ho dotkla v inkriminovaných místech a krev z hlavy se přesunula jinam.

Vyšli z klubu a trochu klikatě mířili na Géčko. „Já jsem...M...M...Martin,” zakoktal a sám se začal smát tomu, jak jeho hlas zní.

„Hele, jména nejsou důležitý,” odpověděla jedna. Druhá mu vytáhla z kapsy telefon a vytípla hovor. Potom vypnula zvuky. Dveře za nimi zaklaply.

...

Petra se přiřítila na Kruháč. Zase se jí zatočila hlava. Minutu od minuty jí bylo hůř a hůř. Martin nebral telefon. Slítla ze schodů a rozbila si koleno. Nějaký nadržený Erasmák jí pomáhal vstát a mimoděk jí pohladil zadek. Nereagovala. Vběhla dovnitř. Prohlédla celý lokál. Martin nikde. Jen u baru stál Patrik a pobaveně ji pozoroval. Zamířila k němu. Vztek s ní lomcoval.

„Ty parchante hnusnej! Kde je Martin?” 

„Ale Peťulko, copak to vyvádíš, jak já bych to mohl vědět?” usmíval se a byl slizký jako had.

„Sakra nedělej blbýho. Já vím, žes to narafičil.”

„Jo to víš, nemáš se kurvit… Martin odešel s takovýma dvěma čičinama někam, nevím kam...”

„Kecáš...“ 

„Chceš jejich fotku? Sám jsem mu to domluvil… Seš nějaká pobledlá, není Ti zle?”

„Je mi z Tebe na blití,” řekla a mířila k východu. Točila se jí hlava. 

Co to se mnou je?

Onen Erasmák na ni čekal u vchodu, chytil ji kolem ramen a čekal, že se svým „sexy, you are sooo hot” ji zatáhne k nejbližšímu stinnému místu. Petra se z posledních sil vysmekla a šourala se do svého pokoje. Naposledy zkusila Martinovi zavolat. Nic.

Pokoj BK3

„Ty jo Péťo, bacha!” křikla na ni spolubydlící, když se šla podívat, kdo jim jezdí klíčem po dveřích. Petra se složila kamarádce do náručí. 

„Co Ti je?” 

„Strašně zle.”

„Jídlo? Pití?”

„Ne... nic… nevím, je to divný.”

Spolubydla vytáhla z její tašky diář. „Ty, hele...” řekla a ukázala na značku. 

„Doprdele.” 

„Klid, nezmatkuj," řekla spolubydlící a do ruky jí vrazila krabičku a zavřela ji do koupelny.

…..

Pokoj na Géčku

Martin už ležel na zemi a pozoroval, jak se jedna z blondýnek svléká, zatímco mu druhá rozepínala pásek. Rozsvítil se mu telefon, který ležel vedle něj na zemi. Než ho jedna z nich odkopla pod postel, viděl na něm jméno „Peťa”... nevěděl, kdo to je, a nepřišlo mu důležité si na to vzpomenout.

…

Koupelna v BK3

Petra seděla na zemi a brečela. V jedné ruce držela tyčinku, u nohy se jí válelo prázdné platíčko od léků - prázdné, až na jeden den před čtrnácti dny, kdy zkolabovala. V druhé ruce měla telefon, kde svítila právě odeslaná zpráva „Jsem těhotná.”