Vánoce dneška, achjo

UPOZORNĚNÍ: Následující řádky mohou být prudce jedovaté pro vyznavače sladkých Vánoc.

Jak se blíží Vánoce, začínáme dumat nad tím, co koupíme, s čím originálním musíme přijít, abychom byli inovativní. Jenže, nápady tak nějak docházejí, a když přicházejí, dochází pro změnu peníze. Děs. Rodina pohromadě, ha ha, vždyť na to se v Čechách nehraje. Když máte to štěstí, sejdete se v úzkém kruhu rodinném, v TV nic nového/rozumného/přijatelného není (resp. možná i je, ale protože vše znáte, nekoukáte se), vše je připraveno, vládne nuda. Občas si přejete, aby byl normální, ale volný, den. Ještě, že nudící se kámoši na messengeru jsou online a učení na zkoušky v lednu nejde odkládat do nekonečna (jde, ale pak ze stresu teprve ztratíte chuť na vanilkový rohlíček).

Registruji kolem Vánoc sentimentalitu a to všude a ve všem. Navalí se plno možností jak posílat příspěvky na všemožné charitativní sbírky (vyjma sbírek na zrakově a jinak postižené v kampusu, kdy sbírku obhospodařují ekonomové z Rumunska). O to víc mi vadí, že funkčnost výběru je největší právě v zimě a že to celé šlape. Je smutné, když lidé začnou být milejší, možná pokornější, právě s duchem Vánoc a během roku bída. Když vynechám Kamila a kytky na Dejvické, pak se bezdomovci strategicky a houfně zjevují i tam, kde bychom je nečekali. 

Samozřejmě, vchody do metra jsou tutovkou, ale i vestibuly nebo vchody do nákupních center. Ale funguje to. Jak davy, které dříve „ubožáky“ opomíjely bez povšimnutí, v tento čas zastavují a se slovy „když jsou ty Vánoce“ dávají menší či větší almužny na pejsky, kočičky, dětičky a vlastně dost možná si tito netradičně štědří neuvědomují, že zrovna všichni sypou do jedné velké - už tak dost namaštěné - kapsičky, třeba. Kladu si prudce investigativní otázku: Co je k tomu vlastně vede? Proč chtějí o Vánocích dokazovat sami sobě, že jsou hodní a svět mají rádi se vším všudy? K čemu to? Vždyť za několik dní o bezdomovce budou zakopávat a nevšímavě je opomíjet dál jako předtím.

Za oficiální kouzlo Vánoc současnosti se považují dárky. Proč? Proč chceme být dobrovolně minimálně jednou v roce ovcí v konzumním davu? A když už chceme navštívit společnou pastvu, není lepší dát peníze, aby si za ně koupil budoucí obdarovaný to, co zrovna potřebuje/chce? Nebo si dál chceme razit tezi, že peníze jsou neosobní a tak radši koupíme něco, na co se zacílený bude tvářit přinejmenším křečovitě vesele, s díky vám bude vděčný do vašeho setrvání a dále věc nepoužije. Je to škoda, ale fakt, že málo známe své blízké, je víc než reálný. Čím to? V současné době si kvůli starostem o to, co komu darovat, už skoro nevzpomeneme na staré lidové moudro, že Vánoce jsou svátky lásky, míru a posvátný čas pro rodinu, a bereme to pouze jako vtip pro nadlehčení panující nálady.

A když se nám náhodou poštěstí nakoupit všechno pro všechny a usínáme 23. prosince s klidnou hlavou, že Ježíšek přijde, nedochází nám, že jsme utratili spoustu peněz za zbytečnosti, které by si rodiče/blízcí koupili sami, kdyby o ně tolik stáli. A pokud jsme tak movití, že darujeme dary, které si budoucí obdarovaná/ý nemůže sám dovolit, přivedeme ji/ho akorát do rozpaků jak nám to jen oplatit?

Ježíšek mizí, válcuje ho rudý ,,kámoš'' z Ameriky - všichni říkáme, že ne, ale přitom dobře víme, že ano. Kdo nezaslechl anglickou písničku v duchu x-mas, znamená to, že se až nyní probudil z kocoviny způsobené zahájením zimního semestru, jiná možnost není. Že chodí Ježíšek vědí jen děti, ale přisuzují mu vzhled Amíka.

Stejně tak musejí být zmatení lesáci, jejichž vchod na fakultu střeží zubři aka pořádně namakaní santovští sobi.

Divme se, že se vytrácí český duch Vánoc. Ach jo.