Zase další Blbec na světě

Pokud máte štěstí, napůl probdělá noc se na vzhledu nepodepíše. Bohužel jsem se ráno musela sama sobě představit v zrcadle. Kruhy pod očima by na komisi mohly mylně působit jako dobře vydařená před-party, a tak jsem byla nucena zapatlat je make-upem, co se dalo. Se snídaní se nezdržuji, přeci jenom bych nechtěla komisi ukázat, jak se stravuji. Společenský oděv na sebe, boty a učení do tašky.

Na chodbě čtvrtého patra PEF se již mísí ti šťastnější, co jim zatím mohu jenom vykat, a ti, kteří si svůj titul půjdou teprve vybojovat.

PEF, E 455, moje jméno na rozpisu: 12.00

Mám o půl hodiny méně času, než jsem myslela, a o velký kus nervů víc jako bonus k tomu. Snaha zachovat klid odešla zřejmě na kafé a já už ani nevím, jak se jmenuju. Připomene mi to však slečna tajemnice, když mi oznámí, že ještě jeden člověk a jdu na řadu. O více než hodinu dříve! Přisuzuji to pátku, kdy už to chce mít komise za sebou stejně jako my.

10.45 — pojďte prosím dovnitř

Potom, co mě slečna tajemnice představila komisi, jsem se konečně mohla posadit. Úvod sice trval jen půl minuty, ale i tak se mi kolena stihla roztřást tak, že by se rychlost kmitu dala měřit v Hertzích. Chtěla jsem začít připravenou obhajobu práce, ale v tom členka komise překvapila a promluvila.

Úplně mě to vykolejilo a najednou se přistihnu, jak slyším ze svých úst akorát BLÁ BLÁ BLÁ. Zachránit situaci jsem se snažila nahlédnutím do papíru, kde jsem měla obhajobu sepsanou, ale nemohla jsem najít niť. Hrdlo mi začalo vysychat stejně rychle, jako v lesákovi zahučí pivo, a křeček v břiše si dal od rána nejspíš několik Red Bullů. Po mé pravé ruce jsem spatřila láhev vody a kelímek. Napila bych se, ale copak můžu, když mám tělo v křeči?

„Slečno, víte, jak se automaticky generuje obsah ve Wordu?“ Tak to je můj konec. Jak mohu být Bc., když neumím ani obsah…

Poté, co komise zahájila samotné zkoušení, se mi cekem ulevilo. Nejsem přehnaně studijní typ, ale nejsem ani sebevrah, abych se na státnice učila stejně jako na zkoušky. Spoléhat se v tomto případě na štěstí je asi stejně chytrá věc, jako strkat vidličku do zásuvky, nejlépe s mokrýma rukama.

Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla znovu na chodbě. Čekám, čekám... Řekla bych, že jsem čekala tak dva roky, ale díky bohu na podzim roku prvního slečna tajemnice znovu otevřela dveře a vyzvala mne, abych vešla. Paní předsedkyně byla velmi milá paní, kterou by zřejmě za normálních okolností každý bral za babičku. Než však vyslovila ono spásné „Splnila jste podmínky státní závěrečné zkoušky,“ viděla jsem ji jako svou nastávající noční můru. Děkuji, nepopsatelná úleva.

Farma, přípitek, farma…