Choboti v akci aneb opravdu exotická bakalářka

Nedávno jsem například potkal známého jehož bakalářka se zabývá rozdílným chováním tuleňů a lachtanů. Pro většinu z nás je (byla) bakalářka o prohledávání internetu, knihoven a látání všech potřebných informací do jednoho pytle. Pojďme se však podívat na téma BP jehož splnění vyžaduje výlet do zoo. Přesněji řečeno do několika zoo po České republice, kde chovají slony. Studentka oboru Speciální chovy měla za úkol pozorovat chování slonů ve svých výbězích, jejich společenské vztahy, návyky a vše co se ve výběhu odehrává. Zdá se to jako pohodová zábava, hned jsem si představil jak se zmrzkou stojím u výběhu a bavím se vylomeninami, které tam ty chobotnice vyvádí, realita je ale dost odlišná. Podívejte se, co taková praktická část bakalářky na téma „Obohacování prostředí slonů chovaných v zajetí” obnáší.

 …Pro některé návštěvníky to byl klasický den v zoo. Přijdete k výběhu, chvíli koukáte na slony, přemýšlíte, co a proč sloni dělají, jak se při tom cítí a zda-li dělají i jiné věci než ty, které vidí denně spousta dalších návštěvníků. Některé to možná omrzí, neboť nevidí to, co chtěli vidět a pokračují k dalšímu výběhu s tím samým nadšením. A někteří naopak ne.  Někteří trpělivě stojí a čekají u výběhu na ten pravý okamžik, kdy spatří něco mimořádného, něco co nikdo jiný neuvidí vaším okem, něco co budete moci prožít a vyfotit jen vy. Je to lákavé a někdy obzvlášť výhodné počkat si i v letních parných či naopak deštivých dnech v zoo na to, co zvířata ve výběhu vyvedou v okamžiku kdy si jejich ošetřovatelé odskočí na oběd a také většinou v době, kdy  zoo nepřekypuje davy neohleduplných do sebe strkajících a hlasitých návštěvníků, dychtících spatřit alespoň na okamžik tu skvělou podívanou při krmení či cvičení těch všech krásných chlupatých, nahých, opeřených, slizkých, či obrněných svěřenců.

Přiznám se. Jsem jednou z nich. Jednou z davu dychtivých návštěvníků, kteří se hrnou k výběhu s nadšením, že taky něco uvidí. Rozhodla jsem se tentokrát pro ústeckou zoo, kde jsem krom jiného měla vykonat i svou odbornou praxi u slonů. Moje práce spočívala právě v již zmíněné činnosti. Stání u výběhu a pozorování toho, co zvířata dělají či nedělají. Chtě-nechtě za každého počasí. Pro někoho možná šílená a absurdní představa, stát celé odpoledne u výběhu a někdy marně čekat, jestli se tedy bude něco dít. Přesto byl každý den jiný, něčím jedinečný. Zrovna právě TO čekání, co nového ve výběhu slonice objeví, jak na to zareagují, zda-li to zničí..co nového vyvedou je právě na tom to výjimečné a mnohdy napínavé.

Slonice Delhi a Kala

Stála jsem u výběhu. Hladová, žíznivá, a ze slunka unavená. I slonům bylo horko a hmyz taky nelétal. Pokládala jsem si otázku, pro boha co tady děláš? Ty seš blázen, všichni jsou někde u vody, opalují se a ty tady trávíš veškerý svůj čas s haldou vypsaných propisek a hromadou popsaných zašpiněných a pomačkaných papírů, obsahujících poznámky, že by se v tom ani pes nevyznal. Byl opravdu horký letní den, který zrovna nelákal davy návštěvníků.

Atraktivní oranžová hadice. Stvořená přímo ke zničení

…Již několikátý den pokračovaly přípravy na rekonstrukci venkovního bazénku, jehož základ byl vybetonován a na jeho dno měl přijít písek. Ten, ještě než nastala vhodná chvíle jeho přesunu do bazénku, byl skvělým doplňkem a zpestřením života slonic, obzvlášť v tak horkých dnech. Nezbývalo skoro nic, než se chladit o slunečník a užívat si písečnou lázeň, která pro ně byla jedna velká slast. Hrály si s ním, hrály si spolu. Lehaly si do něj a opět vstávaly. Hromada písku byla pro ně najednou odpočinkovým místem, ale i místem pro hru. Nastal den „D“. Písek byl navezen do bazénku, v němž už chyběla jen voda. V ten okamžik se naskytla skvělá příležitost…

„Slonice jako perfektní demoliční tým“

…Byla tam. Obyčejná hadice, přivádějící obyčejnou vodu do nově zrekonstruovaného obyčejného bazénku pro slonice. Atraktivní oranžová. Stvořená přímo ke zničení. Hadice na sebe nenechala dlouho čekat. Vše probíhalo nevinně. Netrvalo dlouho a hadice se rázem stala obětí zájmu slonice Kaly. Jako by z dáli volala na svojí sloní kamarádku Dilí: „Okamžitě, a střelhbytě sem“. Po chvilce o tutéž kuriozitku projevila značný zájem i slonice Delhi. Přestože má každá jinou povahu, v podobných situacích tvoří perfektní demoliční tým. Kala objevuje, zkouší a vymýšlí, Delhi koná. Ošetřovatelé obědvají. Nikde ani noha. Jak skvěle načasované. Hadice byla šikovně zahrabaná v písku. Koukala jen její hlavička, zbytek byl viditelný až za palisádami. Toto místo obě slonice velmi dobře znaly. Byla to výzva, která se nemusela opakovat.

Slonice Delhi a Kala

Pro slonice tento objekt představoval hračku, jejíž osud byl po jejím objevení zpečetěn. Kale se podařilo vytáhnout celou hadici do výběhu, chvíli ji žmoulala v tlamě a zkoušela, jestli je poživatelná. Když zjistila, že není zrovna k jídlu, zkoušela jak je materiál křehký a pružný. Stoupla si na konec hadice, v polovině si ji přidržovala tlamou a chobotem zkoušela, co všechno vydrží. Druhého konce se ujala Delhi, která neváhala a všemi způsoby hadici kolem sebe omotávala a za každou cenu se spolu s Kalou snažily udělat z ní trhací kalendář. Perfektní promyšlená spolupráce. Bylo jasné, že hadice už nikdy vcelku nezůstane. I plastová hlavička byla od gumových zbytků zvlášť. Slonice radostně, bez vědomí ošetřovatelů ničily něco, co mělo přispět k jejich blahobytu a to nejen v letních horkých dnech. Sloni vodu milují a ty ústecké slonice obzvláště když prší. Tato hadice byla jasným (ne však jediným) důkazem toho, že slonicím nic nového v jejich výběhu „neunikne“ a o všem mají perfektní přehled. V takových situacích dokonce možná na chvilku lepší než jejich ošetřovatelé.

Petra Špalková