Dublin, město na konci duhy a ještě dál

Po absolvování zemědělky jsem se rozhodl vydat se do světa na zkušenou. Neměl jsem příležitost odjet na Erasmus nebo podobný program, a tak jsem se měsíc po státnicích sebral a vyrazil na rok do Irska. Do Dublinu. Proč zrovna Dublin? Odpovím na tuto otázku stejně jako jsem na ni během svého 14denního kurzu angličtiny v místní škole odpověděl už asi pět set krát. Londýn je opravdu obrovský a pozoruhodný, ale více než tato megalopole mě lákala irská kultura, hudba, útulné velkoměsto, irská světoznámá pohostinnost a příroda. Mluvíme-li o anglicky mluvících zemích, byl pro mě Dublin jasná volba.

Podle internetových stánek, co jsem navštívil, měl být Dublin místem s nejvyšší životní úrovní. Podle této informace jsem si představil město ne nepodobné (pozn. autora: Zbožňuju dvojitý zápor.) Bruselu nebo Zurichu. Čisté, bezpečné, s usměvavými strážníky, kteří dbají, abyste třídili odpad a chodili po správné straně chodníku. Trošku omyl. (btw. Místní strážníci jsou místním spíše k smíchu. Nemají totiž žádné zbraně. Ani obušek či pepřák. O pistoli nemluvě.)

Dublin je 1,2 milionové město rozléhající se podél řeky Liffey na východní straně ostrova. Hned první dny mě překvapil mnoha věcmi. Žebráků je zde stejně jako v Praze. Po stránce hospod a kaváren není hlavní město Irska rozhodně za Prahou pozadu. Hospody jsou na každém kroku a centrum je poseté kavárnami, velkými, malými, Starbucksy i originálními zašívárničkami. O tom však v dalším díle.

Hlavními dopravními prostředky je v Dublinu autobus, Luas (městský vlak podobný tramvaji, ale jen se dvěma linkami) a pár vláčků. Město je to opravdu malé a vše je koncentrované kolem místního „Václaváku“ O'Connell street. Zde je v okruhu dvou km vše. Obchody, restaurace, školy, knihovny, divadla. Dál už je pak něco výjimečného jen výjimečně.

Zpět ale k dopravě. Autobusy jsou tu totiž kapitola sama pro sebe. Žluté dvoupodlažní double deckery se tu řítí ulicemi neuvěřitelnou rychlostí. Kam se hrabe 147. Vrchní patra osekávají stromy, a když sedíte nahoře v místě řidiče, je to opravdu velký fičák. Busy zastavují na zastávkách třeba jen po tři sta metrech a vždy na znamení.

Navíc v autobuse nehlásí stanice následující ani současné, a tak prostě fičíte městem a bez navigace v mobilu máte během prvních cest celkem smůlu. A pak že pražská MHD je děsná. Něco jako SMS jízdenka zde neexistuje, a nemáte-li lítačku nebo dostatečný počet drobáků, nikam nejedete. Autobusáci jsou ale velmi ochotní a příjemní. Když jim řeknete dopředu, vyhodí vás, kde potřebujete. Velmi dobrým dopravním prostředkem je také bicykl. Pro jejichž majitele je Dublin skvěle přizpůsobený. Místo jedné jízdenky v ceně 2,35 euro dáte jen trochu energie na patnáctiminutové šlapání. Koupit kolo je navíc velmi levné. Moje první kolo stálo pouhých 140 euro. Proč říkám první kolo. To je další věc, ve které není Dublin pozadu za Prahou. Zločin. Nemáte-li kolo zabezpečené zámkem alespoň za 60 eur, stane se vám přesně to, co se stalo mně. Přijdete o něj. 

Co v Dublinu chybí, je metro. Ne však kvůli dopravě, ale kvůli veřejným záchodům. Neboť Dublin nemá snad ani jeden. Tato WC absence se pak na tváři města podepisuje tím, že se na ni každý na každém rohu podepíše. Pokud jste zde delší dobu, víte, kam v centru jít během dne. Ale po sedmé hodině, když se vše zavře, jste stejně odkázaní na temný kout.

06 ledna, 2014 - 16:57 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Hned až odejde zima a našetřím nějaké peníze, tak rozhodně podniknu nějakou cestu okolo ostrova. Díky za tipy ;-)

Na to, že je veškerá doprava obráceně, si zvyknete celkem rychle. Život vás naučí. Když totiž čekáte 20 minut v zimě, po návštěvě několika restauračních zařízení, značně společensky unavení na zastávce, kolem níž se hemží ještě podivnější existence, než jste vy sami, a on pak poslední autobus přijede záhadně na druhou stranu silnice a ujede vám, zaryje se tento okamžik do vaší paměti velmi hluboce a pětikilometrová tůra domů vám to vštípí už absolutně (pozn. autora: true story). Bojím se, že si po návratu budu zase několik týdnů plést strany. Let´s see. K velkému překvapení tady je taky velmi mnoho aut značky Škoda. Není problém vidět na silnici během pár minut deset Octavií, Superbů nebo Škodu Yetti. Je komické vidět naší Octávku s volantem na druhé straně.

Irové nenosí deštníky. Na co taky?

V Irsku přeci pořád prší, to ví přece každý! Zažitý stereotyp, který je pravda tak z půlky. Když jsem v létě přijel, bylo naprosto aprílové počasí a během deseti minut jste zmokli a pak vás slunce zase vysušilo. Než vás zase zkropil déšť. Koupě deštníku se však záhy ukázala jako špatná investice. Nárazový vítr jej rozcupoval během pěti dnů nošení. Irové proto deštníky nenosí. Životní styl tu není tak uspěchaný jako v Praze. Začne-li pršet, zkrátka se na těch pět, deset minut schovají pod střechu, dají si cigárko, poklábosí a pak zase jdou svou cestou.

Nyní, během listopadu a prosince, je však počasí skvělé. Téměř neprší, teploty neklesly pod nulu a přes občasný vítr se teplota drží na 8°C. Pohoda. (pozn. autora: Podle Murphyho zákona hned po zveřejnění tohoto článku počasí totálně zešílí a orkán bude následovat krupobití. To mám za to rouhání.)

Hrozně rád bych to teď popsal všechno, ale to už bych vás nudil, a tak si kapitolu o alkoholu, Irech a o irských dívčinách nechám na příště. Protože to je příběh sám pro sebe.