Beerliga 2017 očima pořadatele a účastníka!

Pořadatel

Další ročník Suchdolské Beer ligy, která se konala v úterý 24.10. 2017, je za námi!

Celá akce prošla pár drobnými úpravami. Dříve bylo pravidlem běžet ve čtyřčlenném týmu, ale letos jsme se rozhodli tento počet snížit na týmy tříčlenné. Další novinkou bylo jiné místo výběhu a doběhu. Dříve se obojí uskutečňovalo na Kruháči, tentokrát se začínalo v Klubu C a na Kruháči se končilo.

Všechny týmy dorazily s úsměvem a nadšením. Někteří už v minulosti Beer ligu absolvovali, takže věděli, do čeho jdou. Jiní si to přišli vyzkoušet poprvé, proto bylo velmi zajímavé poslouchat domlouvání nejrůznějších taktik.

První dvojice týmů se na start postavila v 18:00. Start probíhal štafetou třetinky piva, jak my říkáme, na rozehřátí. Další dvojice týmů vybíhaly v intervalu patnácti minut, takže po půl sedmé byli všichni na trase. V každém podniku, který museli běžci navštívit, na závodníky čekali členové naší redakce, aby jim po dopití piv mohli dát razítko do záznamového archu. Některé zastávky byly opravdu blízko, za to dostat se na Starosuchdolskou chvilku trvá. Pořadí podniků bylo jako vždy čistě na běžcích, proto se nám na trase občas setkali.

Lehce před sedmou hodinou se na Kruháči začali objevovat první závodníci. Nutno podotknout, že už v řádně použitém stavu. Čtyři týmy ze šesti dokázaly svůj čas stáhnout pod hodinu, což je velmi pěkný výkon. Bohužel medailové pozice máme jen tři, proto se na ně dostali opravdu jen ti nejlepší z nejlepších.

• Na třetím místě se umístil tým Tým č. 6 s časem 53 minut.
• Na druhém místě se umístil tým Suchdolští jezdci s časem 52 minut.
• První místo sí odnesl s náskokem deset minut, tedy s časem 42 minut, tým Dream team.

Gratulujeme!

Musím se zde pozastavit ještě nad týmem, který měl sice nejdelší čas, nicméně si to asi nejvíce užil, gratulujeme Lobiho parťákům k času 1 hodina a 45 minut.

Závod doběhnut, ceny rozdány. Nezbývá nám, než se těšit na další kolo tohoto jedinečného klání. Děkujeme všem účastníkům a doufáme, že jsme se neviděli na startu Beer ligy naposledy.

Účastník

Pojďte si zaběhnout beerligu, říkali. Bude to sranda, říkali. A víte co? Vážně to sranda byla! Všem, kteří by do tohohle sportovního, pivem prolitého zážitku šli s obavami sportovními či alkoholickými, říkám: nemějte strach!

Do týmu jsem byl nejméně vhodný adept. Abych to uvedl na pravou míru.. na beerlize se běhá (jsem extrémní kuřák a gaučový povaleč) a pije pivo (pivo mám rád, ale musím si ho vychutnat, při rychlejší konzumaci mi je zle).

Na začátku jsem dostal třetinku piva na céčku, byla hrozně studená. Start v 18:15 se blížil jako čert, nervy stoupaly, srdíčko bilo čím dál víc. „Začáteční třetinka, určitě to všem natřu!“. Mýlil jsem se však. Jen co práskla startovací časomíra, začal jsem to do sebe klopit, ale nešlo to. I třetinka píva pro mě byla nadlidský výkon. No a když pak kolegu přepila slečna, říkal jsem si, že končíme.

Ale nevadí, dopili jsme a vyběhli. A když říkám, že vyběhli, tak vyběhli. Začalo mě píchat v boku už na hlavní silnici za školou, ale držel jsem tempo. Nechtěl jsem vypadat jako slečinka. Pokračovali jsme směrem na Starosuchdolskou, polem nepolem, všechno šlo podle plánu, ale pak přišel kopeček. Vyběhnout se dal, ale když jsme konečně dorazili do hospody, funěl jsem tak, že jsem si sfoukl pěnu z piva. V tom ústavičném dýchání se pivo prostě pít nedá. Parťák dal pivo na dva zátahy. Já se styděl. Vycucal jsem pivko a vyrazili směr Tipsportbar na Internacionální. A tady přišel největší mordor. Taky nesnášíte ta pozvolná, ale sakra dlouhá stoupání?

Začalo se mi zatmívat před očima, chtěl jsem vyplivnout plíce. Ale byla tady vidina, že pojedeme autobusem. Tak jsem běžel. Ale když jsme přiběhli k zastávce, hádejte co? Autobus jel až za nekonečných 10 minut. Fajn, říkal jsem si, alespoň se vydýchám u cigaretky a protáhnu si plíce. Ale chyba lávky, parťáci byli lační po úspěchu, tak jsme běželi dál. Po pár minutách jsme se ocitli v Tipsportbaru. Když jsem se poprvé napil piva, ani jsem neviděl sklenici, protože jsem měl před očima jeden velký závoj z potu. Ale na druhou stranu, teď už máme všechny hospody po okolí oběhané, už budou zbývat podniky více méně jen v areálu. Kopli jsme to tam. Kolega vyběhl napřed, protože měl neuvěřitelnou formu, prakticky nás celou tuhle trýznivou trasu hecoval. A já si v parku před hotelem poprvé odplivl.

Doběhli jsme na sever, tam už to byl kousek. Klasicky, tři desítky a jedem. Jenže mně už to tak nějak nešlo. Píchalo mě v boku a bylo mi špatně, šíleně špatně. Záhadným způsobem jsme to pivko do sebe natlačili, vyběhli jsme ven a pak to přišlo znovu, ale intenzivněji. Znáte Niagarské vodopády? Představte si, že tohle náramné divadlo probíhalo přímo před zraky studentů, kteří šli domů ze 107. Ostuda, ale bylo mi to skoro jedno, a tak jsme pokračovali.

Po tom neskutečném uvolnění se mi udělalo tak dobře, jako kdybych právě vyběhl. Šlápl jsem do bot a po pár minutkách už jsme byli všichni na JIHu. Nechci být nijak kritický, ale pivo nepatřilo mezi nejlepší. Ale paradoxem zůstává, že jsem byl čerstvý jako rybička, takže jsem to do sebe nalil rychle. Bylo to poprvé, kdy pivo jako první nedopil náš „teamleader“.

Nejhorší bylo se vymotat z klubu, protože všude bylo tak moc lidí, že ani východ jste neviděli! Vyběhl jsem za roh a v zápalu boje jsem srazil nějakého kuřáka. Musím se ale ospravedlnit, prakticky jsem za to nemohl. Vyhrazená zóna pro kouření je jasně stanovená, tudíž tam byl nelegálně a já jsem vykonal dobrou věc pro lidstvo a učinil tak zadostiučinění pro hříšníka.

 No a pivíčko na géčku? Lezlo to do mě jak důchodce do autobusu, prostě extrémně pomalu. A už mi zase bylo blivno, žádná hitparáda. Po dopití jsme takticky vyrazili zadním vchodem, ale když už parťák chytal kliku dvěří, v té rychlosti se o ně pěkně rozmázl, protože byly zamčené. Zvolili jsme tedy taktiku úniku jiným východem. To nám vyšlo a bleskově jsme se dostali do cíle na Kruháč.

No a hádejte co. Velké překvápko, skončili jsme první! Ale teď vlastně nevíme, co s tím sudem dělat, protože jsme pečliví studenti a musíme se učit. Vždyť jen proto jsme všichni tady. Takže jestli měl někdo strach, že to nezvládne nebo se mu jen trochu nechtělo, sežeňte si tým a vyražte do boje! Je to zážitek, který ještě hrdě budete vyprávět svým vnoučatům.

Možná pár tipů, co provedu příští rok: týden před akcí budu spát zasypaný solí, abych chytl slinu, a naučím se pít pivo, když se dusím.