I kůň může být asistent

O rozhovor jsme požádali vedoucí celého občanského sdružení Helppes, paní ředitelku Zuzanu Daušovou, kterou se nám podařilo zastihnout během probíhajícího veletrhu Non handicap, který jste mohli navštívit v Praze - Holešovicích začátkem dubna.

iZUN: Nejprve bych Vás požádala, abyste nám nějak přiblížila vaše sdružení.

Celý název zní Helppes centrum výcviku psů pro postižené, takže si myslím, že už v tom názvu je celkem řečené všechno. Jinak jsme nezisková organizace, občanské sdružení, které se zabývá profesionálním výcvikem pro téměř všechny typy postižení. To znamená vodící psi pro zrakově postižené, asistenční psi pro lidi s tělesným postižením, signální psi pro lidi se sluchových postižením, signální psi pro lidi se záchvatovými stavy nebo stavy bezvědomí (epileptici, kardiaci, diabetici). Taky máme samozřejmě psy pro děti s handicapem. Jsou to psi s kombinovaným výcvikem, ale ta výchova je hodně individuální.

iZUN: Co Vás přivedlo k téhle práci? K práci ve sdružení?

K téhle práci? Já jsem tohle sdružení založila. Jinak jsem se k téhle práci dopracovala postupně, protože dělám kynologii asi 38 let a cvičila jsem záchranářské psy, kde je pomoc psa člověku. Velmi dobře jsem se znala s Mirkem Fišerem, který je jedním se zakladatelů, průkopníků výchovy vodících psů u nás, takže jsem měla možnost ho pozorovat při práci. Pak jsem někdy v roce 1984-86 projevila větší zájem, ale pořád to nebylo úplně ono. Kolem těch 90. let jsem se k tomu už začala víc a víc přibližovat, ale pořád jsem se bála té zodpovědnosti, že vlastně jednou předám toho psa člověku a řeknu: „Tak tady ho máš, ahoj a jděte sami…“, tak to mi v tom hodně bránilo. Pak jsem se ale párkrát byla podívat i na zkouškách, kde se mnou byla kamarádka, která mě vlastně motivovala. Když jsem se v té době tedy odhodlala a vzala si prvního psa, což byla labradorka, asi kolem roku 1992-93, tak jsem se zkoušela ptát na zkušenosti, ale akorát mi bylo řečeno, že s labradory zkušenosti nemají, protože mají jen ovčáky. Tak jsem se zkusila zeptat myslivců, kteří měli už něco málo zkušeností. Pak jsem si tedy vzala prvního psa a než jsem ho docvičila, tak už jsem měla doma tři psy, ještě labradora a švýcarského ovčáka, no a v podstatě se ten výcvik rozjel. Když se otevíralo v Jinonicích středisko pro výcvik vodících psů, tak já už měla svoji školu, takže jsem to tak nějak vzala pod sebe a začala tam pracovat, ale vydržela jsem tam asi jen 4 roky, než jsem zjistila, že je to cesta, kterou vlastně nechci, protože tam byli ještě tenkrát kluci civilkáři, kteří se o ty psy starali, krmili je, chodili s nimi na procházku, což bylo vlastně špatně, protože to všechno hezké jim nedával ten trenér. Trenér tam jen přišel a odcvičil a zase šel domů. Já jsem to dělala tak, že jsem si psy vždycky vzala na pole, tam jsem zjistila, jestli má nebo nemá lovecký pud a bylo, ale tam to takhle nešlo. Pak jsem to psychicky už přestala zvládat a ani s kolegy jsem se moc nepohodla. Navíc jsem si taky uvědomila, že pes může být i jiný, než jen vodící pro nevidomé a že existují i jiné typy. Když jsem odešla, tak jsem si založila svoje sdružení Helppes na výcvik asistenčních psů pro různé typy postižení.

iZUN: Ještě se pro upřesnění tedy zeptám, kdy přesně vzniklo sdružení Helppes?

2001

iZUN: Co pro Vás bylo a je hnací silou při téhle práci? Co Vás na téhle práci nejvíce baví?

No, tak kdyby mě tahle práce nebavila, tak bych ji nikdy nemohla dělat, už jen z toho důvodu, že ta práce je ohromně náročná. Když jsem tuhle organizaci zakládala, tak jsem vlastně vůbec netušila, jaký rozjíždím vlak. Ale pak, když už je ta mašina rozjetá a skoro vás válcuje, tak musíte jen pokračovat. Je dost těžké, že musíte řešit dost faktorů… pracujete se zaměstnanci a ono je dost těžké v dnešní době sehnat dobré trenéry, pak pracujete se psy, a musíte dbát i na klienty, takže je tam velký tlak i na trenéry, no a do toho shánět ještě peníze na sdružení. A hnací silou? Hnací silou je pro mě asi to, když předáte psa a vidíte, že to funguje. Že pes je spokojený, ale i ten člověk, třeba i dítě je spokojené. Že po půl roce, po roce třeba dítě, které nemluvilo, je schopné psa oslovit jménem, nebo u dospělého člověka, který nebyl schopný se sám ani najíst a teď najednou se sám nají, oblékne sebe i psa, zapne psovi karabinu a tak. Tak to je asi hlavní hnací síla.

iZUN: Asi jste už za Vaši kariéru viděla dost složitých životních příběhů, není toho na Vás někdy moc?

Musíte se naučit přepínat a vypínat. Já mám ještě svoje psy, sportovní, a je fakt, že bych nemohla dělat jen jeden druh výcviku, takže zas ta sportovní kynologie je úplně o něčem jiném. Jinak je to samozřejmě občas těžké, asi nejhorší jsou takové ty příběhy mladých lidí, kteří kvůli jedné vteřince nepozornosti ochrnou, no a pak jsou to samozřejmě postižené děti. Ale musí se člověk prostě naučit přepínat a brát to tak, jak to je.

iZUN: Jak dlouho trvá výcvik takového psa? Jak se liší výcvik u jednotlivých psů?

Tohle je věc, která je hodně individuální. Dá se říct, že každý pes je dělaný na míru. Záleží třeba na tom, jak komplikované úkony bude muset pes pro klienta dělat, jestli to bude zvedání hlavy, zvedání ruky. Taky se to odvíjí samozřejmě od učenlivosti psa.

iZUN: Neodolám a zeptám se na Vašeho vodícího poníka, je to normální?

Není to poník, je to minikůň, minihorse, což je vlastně ten zásadní rozdíl v povaze. Poníci bývají kousaví, kopaví a vzteklí. Minihorsové klidně vymění to stádo za člověka, což je další rozdíl. Koník je takový exot, u nás pilotní projekt. V Americe už trénují koníky asi od roku 1999. V Evropě je to vlastně novinka. Už jsem o tom uvažovala, tak 7-8 let, ale to, co mě strhlo, bylo tréninkové video, které jsem viděla. Ten výcvik je hodně podobný jako u psů, takže jsem si řekla proč to nevyzkoušet. Zjistit, jak bude reagovat veřejnost, jak to bude s přístupem, protože kůň je vlastně velký pomocník pro lidi jak se zrakovým, tak tělesným postižením. Pes nikdy neposkytne takovou oporu jako kůň, který je úplně jinak stavěný a nevadí mu, když se o něj člověk bude stabilně opírat. Myslím si, že kůň nikdy nenahradí vodícího psa, protože potřebuje spoustu jiných věcí než pes, takže ho nikdy nemůžete chovat třeba v bytě, taky je potřeba jiný přístup když člověk třeba na týden někam odjede. Taky je problém s tím, že se psem člověk stráví tak 8-10 let, s koněm 30-40 i víc. Od začátku vlastně zatím nepočítáme, že bysme naši klisničku někomu dali, spíš zkoumáme přístupy a možnosti výcviku, který je rychlejší i levnější než u psů.

iZUN: Když už se bavíme o možnosti, že možná jednou koníci taky budou používaní, zeptám se, jestli bude ta možnost vzít si třeba domů koníka, tak jako se pes nejdříve na rok bere do rodiny?

S tím by byl problém, protože ani psa nedáváme do rodin, kde nejsou zkušenosti. Takže to není jen o tom socializovat to zvíře, ale i vědět jak reagovat na určité situace. Takže si myslím, že výchova koně by byla v rodině asi dost těžká.

iZUN: Je známo, že se psi se chodí normálně mezi lidi, aby se socializovali, jak je to s koníkem? Měla jste třeba někdy problém s lidmi kolem sebe?

Kupodivu s koněm jsou reakce lepší než se psem. Chudák kůň jsem slyšela asi jen jednou. Lidé jsou většinou tak překvapení, že ani nestačí zareagovat. Ale jsou tu tak trochu problémy s vnitřními předpisy některých budov, kde není třeba dáno, kam vodící psi smí a nesmí.

iZUN: Ještě takový ten druhý extrém, kdy se lidi naopak k psovi ženou, aby si ho pohladili, nebo i s tím koníkem to musí být dost lákadlo, ne?

Je zajímavé, že lidi si víc dovolí sáhnout na psa, než na toho koně. Jinak s hlazením to občas problém je, i když je na postrojích nápis „Nehladit, pracuji“, tak ty lidi ho stejně hladí. Ale není tam ani tak problém s tím odpoutáním pozornosti, jako spíš s tím, že to hlazení, mazlení a podávání pamlsků je mnohdy jediný komunikační prostředek toho postiženého se psem, a takhle mu to vlastně cizí bere, to privilegium.

iZUN: Není třeba někdy důležité převychovat i klienty?

Samozřejmě, je nutné na to klienta připravit, udělat nějaké prověrky a tak. Ale nikdy to neodhadnete na 99 %, člověk se mění.

iZUN: Nakonec naše tradiční otázka. Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

No, já si myslím, že není asi možný jiný takovýhle velkochov mimo klece, ale samozřejmě ta videa, kde už to bylo přímo alarmující, to je špatně tohleto. Hlavně u těch slepic je to nejvíc vidět, ani ty výrobky pak nemají takovou kvalitu, jakou by měly mít. Ale je zase fakt, že nic se nemá přehánět, takže takové ty názory, že slepice má mít prostor minimálně metr krát metr, je podle mě zbytečný. Myslím si, že by se měl použít takový ten zdravý selský rozum. Ke klecovému chovu bych možná tak přirovnala množírny psů, kdy jsou psi jak v králíkárně a jen rodí štěňata.

Na závěr bych chtěla paní ředitelce poděkovat a popřát jí do dalších let mnoho úspěchů s pejsky i kobylkou.

Pokud se chcete dozvědět víc, podívejte se i na stránky Sdružení Helppes.