Jak jsem jel s rodinkou na dovolenou

14. 11. 2019 0 10 Out of ČZU Zpět na Úvod
Úvodní fotka
Jelikož jsem přemýšlel, co zase napsat, a doma jsem měl mornu jako blázen, (protože jsem byl líný si zatopit), zavzpomínal jsem na letní teplé chvíle. A při myšlence na léto se mi ihned vybavila vzpomínka na nezapomenutelný výlet s naší famílií. A když říkám nezapomenutelný, tak nezapomenutelný.

Pokud jste četli mé vyprávění o tom, jak jsem jel s tátou na dovolenou, víte, jak to u nás doma chodí. Pro ty, kteří nečetli, čtěte nejdříve článek zde. A teď si představte, že tohle byl jen slabý odvar.

Už ani nevím, kdo s tím nápadem přišel, ale jednoho dne nám byla oznámena radostná novina, že všichni Liškovi vyrazí na dovolenou. Všichni společně. Stálo mě hodně úsilí, zatlačit slzu, která se drala na povrch. Ale budiž. Takže, abych vám sdělil naši sestavu: 3 auta, 11 lidí. Táta, jeho přítelkyně, 3 děti, teta se strejdou a jejich dvě děti, plus babička s dědou. A cíl naší dovolené? Maďarsko, Gyor – lázeňské město.

Po tom, co jsme se všichni sešli na již předurčeném parkovišti, situace probíhala jako na tuningovém srazu. Každý řidič otevřel svůj kufr, ale místo kvalitních reprobeden si začali ukazovat svačiny, které na dovolenou připravili. V neuvěřitelném množství toustů, řízků, chlebů, babiččiny domácí zeleniny a vůbec poloviny její zahrádky, vyhrála teta s dechberoucím počtem čtyřiceti baget. Bylo mi jasné, že to nebude žádná gastro dovolená, i když Maďarsko má co nabídnout. Ale nebudeme utrácet za drahé cizí jídlo, radši dáme 5 baget denně. 

Jeli jsme tedy ve třech autech. Já jel s bráchou, který řídil, protože já bych to narval po první zatáčce do škarpy. Navíc jsme vyfasovali dědu, abychom si s ním mohli povídat. To mu to ale dlouho nevydrželo, protože brácha pustil svou dýdžejskou flashku a po pouhých dvou písničkách děda vypl naslouchátko, vytáhl noviny, Gambáče v plechu a až do příjezdu do konečné destinace s námi nemluvil. 

Naše první zastávka byla na benzínové pumpě těsně před hranicemi. Protože, proč si kupovat drahý benzín v zemích, které neznáme, i když vlastně nevíme, kolik tam palivo stojí. Každopádně jsem dostal geniální nápad si dát kávu. Bohužel jsem si to nenechal pro sebe, takže celé naše osazenstvo vyrazilo do stanice Benzina, která svou velikostí připomínala trafiku. Někdo zaplatil benzín, někdo kávu, někdo obojí, babička si objednala „kafé lejt“ (cafe latte, pozn. redakce). Já si chtěl koupit sebevraždu, ale tu neměli v nabídce. Po třiceti minutách nepřetržitého chodu začal kávovar lehce čoudit, prodavačka začala být lehce nevrlá. Naneštěstí přijely další vozy a mé oko zbystřilo jednoho otylého pána, který se rychlostí světla valil do prodejny. Otevřel dveře, polovinu naší rodiny přimáčkl na automaty s limonádou a dožadoval se kávy. Jeho žádost byla odmítnuta se slovy: „Pane, musíte chvíli vydržet, nemám tady vůbec přehled v tom, kdo platil a kdo ne. Počkejte, až ty lidi odejdou.“ Pán si tedy vyžádal klíče od toalety, což byl další kámen úrazu. Při zjištění, že jsou zde i toalety se dveře nezastavily. Plácaly sebou jak dveře na námořnické lodi při hurikánu. Nakonec jsme všichni ukojili své potřeby, dali si společně bagetu v kroužku a vyrazili dál.

Zbytek cesty probíhal vcelku ladně. Až na zastavení auta našeho táty rakouskými četníky, protože má Passata s černými skly, a i když jede dvacítkou, vypadá, jak kdyby pašoval drogy. A až na pár dalších zastávek na toaletu (asi tak 10).

Dorazili jsme, po pár bludných kruzích městem jsme našli i parkovací místa a s vybavením jako na měsíční dovolenou vyrazili směrem k našemu ubytování. Tady ale přišlo to nejhorší zjištění. Maďaři neumí anglicky, preferují němčinu. A s mou větou „Mein Gott, das ist nicht normal“, zrovna nezazářím. Gestikulace je ale výborná věc, takže jsme se ubytovali v podkrovních pokojích bez klimatizace při příjemných 40 stupních. Všichni byli po cestě znavení, navíc bylo poměrně pozdě večer, takže jsme se odebrali ke spánku. Usnul jsem ve své potní lázni s myšlenkami, co za dobrodružství nás asi čeká zítra.

Následující ráno jsme všichni vyrazili na snídani. Dorazili jsme ke švédskému stolu plného šunky, sýrů, paprik a ostatních maďarských pochutin supermarketového stylu. V našem počtu ale bylo všechno do 10 minut snědeno. Náhle vylétla z kuchyně kuchařka s otázkou, kdo by si dal párky. Zvedlo se jedenáct rukou. Kuchařce vyrašily krůpěje potu na čele a odebrala se zpátky do kuchyně. Poté, co v nejtemnějších zákoutích nalezla známky falešného úsměvu, vylezla zpět ven a optala se, kdo by si k tomu dal míchaná vajíčka. Reakce byla naprosto stejná. Kuchařka omdlela, tak jsme zahájili první pomoc. Nechali jsme ji vdechnout pravou maďarskou drcenou papriku, která by mohla konkurovat kdejakému chilli, a v nenadání stála ona osoba zase na nohou. Odběhla zpět do kuchyně a do pěti minut bylo vše na stole. Talíře jsme vymetli zdatně, to se musí nechat. Ale takto vydatná snídaně byla nutná k tomu, abychom mohli objevit veškeré krásy města. Navíc nikdo neměl chuť na bagety, takže čerstvé jídlo přišlo vhod, i když to nikdo nechtěl přiznat. 

Čekala nás celodenní prohlídka města. Nechci vám tady popisovat, co za skvosty tam naleznete. Ve zkratce nic k vidění tam není. Takže jsme preferovali spíše návštěvy pivnic, kde si náš strejda objednával pivo se slovy: „Zlatíčko, načepuj mi tam jedno orošený,“ spolu se zdvihnutým palcem a následným ukázáním směrem k pípě. A vždycky dostal to, co chtěl. Dokonce jsme nalezli i jakousi gyorskou „náplavku“, kde se místní omladina scházela a hodovala alkoholu. Takže jsme se s našimi staršími rozloučili, vyrazili do Sparu, nakoupili pitivo a vyrazili poznávat místní kulturu. K našemu zklamání nebylo nikomu víc než 15 let, takže jsme se kvalitně opili laciným vínem v petce a po mnoha mega vtipných příhodách, které si bohužel nepamatuji, jsme vyrazili spát.

Po tom, co jsme se snažili v co největší tichosti vystoupat do apartmánu, abychom nevzbudili dospělé, jeden z bratranců několikrát upadl. Nejdřív na schodech, pak do vany, na stůl a nakonec do bezvědomí. 

Další probuzení už nebylo tak veselé. Ale těšily nás dvě věci. Snídaně a výlet do lázní. Takže jsme vyrazili na snídani, oživili kuchařku, sbalili plavky a vyrazili. Vstup do lázní byl velkolepý. Nově postavená budova, moderní kasy, hezké pokladní, sleva na ISICa, prostě vše, co si můžete přát. V kabinkách jsme na sebe hodili plavecký úbor a vyrazili vstříc dobrodružství. Ovšem, když mi někdo řekne, že jdeme do lázní, vážně si nepředstavuji komunistický koupák s pár bazény, skluzavkou a jedním bazénem se žlutě zabarvenou vodou, která z toho místa dělá lázně. Navíc skluzavka měla ostré hrany na každém spoji, takže má záda po sjezdu připomínala záda dikobraza. S bráchou jsme si dali pivo na srovnání, další pivo na vyrovnání, poslední na smíření a vyrazili dělat brikule do plaveckého bazénu. Z toho nás za chvíli plavčík vyhodil, takže jsme se usídlili u zbytku rodiny, která mezi tím stačila shromáždit jedenáct placených lehátek naprosto zadarmo. 

S přibývajícími hodinami rostl i smutek z toho, že se naše výprava chýlí ke konci. Pobalili jsme ručníky, sušenky, poslední bagety a vyrazili si sbalit zavazadla na apartmán. A pak už se vlastně nic extra nedělo. Jen na zpáteční cestu měl děda naslouchátko neustále zapnuté, hustil do nás, jak bychom dnes potřebovali jít na vojnu a přitom popíjel Gambáče.

I když to může znít tak, že to byla úplně na prd dovolená, svým způsobem to byla ta nejnezapomenutelnější dovolená, kterou jsem kdy zažil. Vím, že naše rodina je svá a nestydí se to dát najevo, ale já jsem za to rád. Vždyť taky o čem bych pak mohl psát?

Autoři: Martin Liška Foto: Patrik Pavelka
nebo sdílej

Mrkni taky na tohle

21. 05. 2021 0

Jak a kde hledat práci v dnešním světě?

Číst více
12. 05. 2021 0

Like House: tenká hranice mezi bizárem a fenoménem

Číst více
03. 05. 2021 0

Jak jsem jel s KTV na vodu

Číst více

Komentáře

Uživatel

Naši partneři

Došlo k neočekávané chybě! Načíst znovu 🗙