Pivo, panák a šup na koníčka. Páteční večer v Dejvicích

Mé srdce v tu chvíli zaplesalo, poněvadž jsem Dejvicemi odchovaný, Dejvic znalý, Dejvice milující, zkrátka patriot. Připadla mi tedy ta čest sepsat kroniku našeho nájezdu na Dejvické pajzly a jejich stručné ohodnocení. Pojem "pajzl" není vůbec myšlen pejorativně, zkrátka jsme hledali místa, kde se našinec bude cítit útulně a za orosený kousek tam nenechá celou zahradnickou výplatu.

Při hodnocení jsme se zaměřili na tři hlavní aspekty každého správného pajzlu. Samozřejmě nás zajímala kvalita podávaného pitiva. Dále pak atmosféra podniku, čili estetika interiéru, obsluha jakož i případná hudba či jiné umělecké počiny. No a jelikož pitivo, které jde dovnitř, musí i ven, děvčata hodnotila, jakou sortou toaletního papíru je podnik zásoben. 

Scházet jsme se začali v místními vyhlášené Oáze. Jedná se o poměrně nenápadnou, klidnou a útulnou putyku s gauči a křesly. V podzemí se pak nalézá salón s kulečníkem a fotbálkem, jako stvořený pro kvartální zasedání mafiánských bossů. O pitivu škoda mluvit. Čepovaný Braník je ještě jakž takž stravitelný, bílé víno (aka zrezlá voda) však u someliérky redakce naprosto propadlo. Za použití jednovrstvého recykláče dáváme něco mezi ekopalcem a panáčkem hemeroidáčkem. Atmosféra je pak ryze štamgastská, takže pokud zde nechcete trávit aspoň tři večery v týdnu, moc příjemní tu na vás nebudou.

Dále jsme se přesunuli do restaurace Pod Loubím, přibližně sto metrů východně od Oázy. Zde si můžete vybrat z několika místností podle toho, která z pokojových barev roku 1980 vám zrovna imponuje v kombinaci s vůní přepáleného tuku (snad ne z téhož roku). Na zdech můžete obdivovat nespočet aktů pravděpodobně jedné a té samé ženy, z nichž většina je nasvícena moc/málo/vůbec/úplně blbě. Obsluha je velmi vtipná a originální. Když si naše someliérka objednala "deci bílého", číšník byl objednávkou naprosto zmaten, nemaje ponětí, jak ji zapsat. Na naši připomínku, že se to aspoň bude danit snáz než nealko do džbánku, odvětil, že tady jsme v podstatě na vodném. Jinak zde čepují slušnou plzničku. Toaleťák pak naše dámy ohodnotily slovy "vystihuje ducha podniku". 

Při odchodu se k nám konečně připojila i poslední členka expedice a v plné sestavě jsme zamířili do osvědčené Klubovny. First things first, pití tu mají dobré. Atmosféra je pak neopakovatelná. Uvnitř si můžete k pití vybrat sál s klasickým sezením. Pokud už jste stihli něco prohnat horními dýchacími cestami a chce se vám trsat, můžete za stovečku proniknout do sálu s diskotékou, kterou však docela dobře uslyšíte i na toaletách zcela zdarma. My jsme zvolili sezení venku na zahradě. Zde vám čas od času nad hlavou romanticky přejede vlak po viaduktu, případně se můžete kochat pohledem na návštěvníky ve stavech, kdy pravděpodobně vidí zvuky, cítí pohyby planet a povídají si se subatomárními částicemi. My jsme si chvíli krátili hrací kostkou, pomocí které jsme si každý vylosovali nápoj na naší další štaci.

Ač neradi, zvedli jsme se a vydali se do klikatých uliček Dejvic. Na výslovné doporučení someliérky redakce jsme šli Na Poštu. Vzhledem k povaze vylosovaných drinků a pokročilému večeru jsme tak nějak vypustili hodnocení toaletního papíru. Většina z nás byla kostkou odsouzena k panáku, na kterém není moc co zkazit. No a protože průměrný věk zdejších štamgastů byl asi o 35 let vyšší, než ten redakční, nezdrželi jsme se zde moc dlouho.

Dále jsme na poněkud delší chvíli vykydli U Zívalů. Místní se sem chodí dívat na fotbal a čepuje se zde slušné pivo. Obsluhu vykresluje situace, kdy s námi číšník prohrál sázku o pivo pro celou redakci. Opět minut později byl skutečně zpět s pivem pro každého z nás... v panáku. Bylo to zde celkem pěkné posezení. Ovšem sezení jde stranou, když máte letové povolení. Před hospodou se nacházejí koňské sochy od sochaře Michala Gabriela. A co vás asi tak napadne s nějakou tou promilkou pod kůží? Správně, chcete fotku. A tak naše ne zrovna vysoká redaktorka požádala kolegyni someliérku o lehké vysazení na koňský hřbet. A díky ne úplně přesnému pochopení slova "lehké" předvedla letmý přeskok přes koně na šíř s dopadem ležmo, hodný olympijské medaile.  

Po nakonec úspěšném focení vůbec první jízdní jednotky iZUNu jsme stočili naši trasu k nádražní restauraci na Hradčanské. Pivo tu mají dobré, díky tomu zde byla hlava na hlavě a obsluha tedy byla lehce pracovně přetažená. Bylo z toho celkem hezké posezení na čerstvém vzduchu u kolejí. Sice tu od vás čas od času někdo somruje tabák do jointa, ale tak konec konců vzniká Rock'n'Roll. 

Nádražka znamenala zároveň konec našeho putování. Ne že by nebyla vůle pokračovat, ale ty články se samy nenapíšou. I z tohoto malého vzorku naléváren však můžeme vyvodit několik závěrů. Dejvice jsou rozhodně vhodné pro trávení pátečních večerů. Na škále podniků si můžete vybrat v podstatě úplně cokoliv. A hlavně, prostředí Dejvic je neopakovatelné!