Vše je možné: Cesta za Trifectou Spartan Race

Ostnatý drát, nošení pytlů a kýblů plných štěrku, tahání traktorových pneumatik, přelézání zdí apod. Tohle všechno Vás na Spartan Race čeká. Pokud nezvládnete překážku, dostanete trest v podobě 30 angličáků, nebo-li burpees. Nikdo dopředu neví, jak přesně dlouhá trať bude, kudy povede a jaké překážky ho kde čekají.

Závody jsou rozděleny na tři obtížnosti:

• Sprint 5+ km a 15+ překážek,
• Super 13+ km a 20+ překážek,
• Beast 20+ km a 25+ překážek.

Letos se chystají dvě novinky a to:

Winter Sprint - který se uskutečnil na konci ledna

Mistrovství Evropy - obtížnost Beast

Ultra Beast 42+ km a 50+ překážek a Hurricane Heat - nepřetržitý 12-ti hodinový závod, jsou plánovány napřesrok

V Americe ještě bývá Death Race - 42 hodinový nepřetržitý závod. Tento závod u nás či na Slovensku zatím však není plánován.

Kdysi jsem strašně rád sportoval, ale co se člověk objevil na vysoké škole, všechny tyto aktivity šly stranou. Vše se změnilo až před necelými dvěma lety, kdy jsem odpromoval a došlo mi, že životní styl zaměřený jen na pivo, učení a práci není to, co by mě naplňovalo, něco mi k tomu chybělo. Rozhodl jsem pro změnu.

V polovině roku 2013 jsem prohlížel starší články na iZUNu a náhodou narazil na článek o závodě Spartan Race - Super fotografa Filipa Škeříka. Brutalita skrývající se v dálkovém běhu v přírodě, kde ještě musíš plnit náročné překážky, mě naprosto ohromila. Jaký blázen by s úsměvem skákal do bahna? Poprosil jsem tedy Filipa, který absolvoval střední obtížnost, aby se se mnou vydal na tento nejkratší závod do Bořetic. Chtěl jsem jej zkusit bez úplné přípravy, jen tak, zvednout se a jít.

Po doběhnutí závodu, k mému překvapení, že jsem jej zvládl a i všechny překážky, jsem byl v naprostém úžasu, cítil jsem se jak znovu zrozený a od té doby se můj životní styl otočil o 180°. Spartan Race mě naprosto pohltil. 

S Filipem jsme vytvořili tým pro příští sezónu, kde jsme si dali za cíl splnit Spartanský sen, který má každý závodník Spartan Race, vybojovat Trifectu - splnit všechny tři úrovně v jedné sezóně.

V té době byl velký bum s fitness a posilováním a já se rozhodl zaměřit svou přípravu na sílu a vytrvalost směrem do posilovny a běháním v přírodě. Zahodil jsem tedy půllitr, vyměnil jej za činky a běžecké boty a šel jsem do sebe. Šel jsem si splnit svůj nový sen.

Přišel 31. květen roku 2014. Osm měsíců příprav bylo za námi a my právě přijížděli s Filipem a redaktorkou iZUNu Míšou Volnou, do libereckého sportovního areálu Vesec na první závod sezóny, na nejkratší Sprint.

Při příchodu k registraci kolem deváté ranní slyšíme již nabuzující muziku pro první závodníky čekající na startu k jejich odstartování. Kolem nás se prochází krásné vysportované slečny a pro dámská očka zase namakaní frajeři. Všude se lidi kolem nás usmívají, rozcvičují a společně skandují Aroo! Do žil nám tentokrát místo alkoholu vlétl euforický pocit nadšení.

Dýmovnice už syčí, vidíme jen oblak dýmu a za výstřelu pistole vybíháme na naši první cestu za Trifectou. Čeká nás mírný kopeček, přeskok slámy, přeskákání pneumatik a běžíme dál. Běží se krásně, máme azuro, asi 12 stupňů, to bude parádní závod, říkám si. Jenže po pár set metrech jsme doběhli. Další překážka bylo brodění v bahně. Jenže tak lepivým, že závodníci v něm nechávali i boty.

Po výběhu přeskok přes 3 metrovou zeď. Tvoří se fronty, ale závodníci si tu navzájem pomáhají, aniž by se znali. Takový fair play nikde jinde nezažijete. Pomáhám sličné slečně přede mnou, přeskakuju za ní a společně chvíli běžíme.

Po chvíli je tu další přelézání, tentokrát přelézání 5 metrové „pavučiny“. Pak přibíháme k traktorové pneumatice, dvakrát otočit a letíme dál. Následuje ostnatý drát. Ke vší radosti při podlézání nás páni hasiči kropí vodou, takže bahýnko se na nás lepí o to více a pěkně to klouže. Běžíme dál. Žene mě však krásná slečna přede mnou.

Prolezeme tunelem, za kterým nás čeká chvilka osvěžení těla doplněním tekutin. Vzápětí nás čeká jedna z nejtěžších překážek, šplh po zabahněném mokrém laně. S chutí skáču do vody, chytám se lana a lezu. Lidi kolem mě padají jak hrušky, já po pár vteřinách jsem nahoře a zvoním na zvonek. Pokračuji dál do kopce, na monkey bar, nebo-li přeručkování po trubkách. Vyberu si nejméně zabahněnou stranu, přelétnu a běžím dál.

Naplnit kýbl štěrkem po okraj, nahodit na rameno a projít si kolečko. Začínají pomalu docházet síly, ale stále jdeme. V polovině kopce novinka, vyšplhat po laně skálu. Chytám lano, kupodivu je to lehčí, než jsem čekal. Jsem nahoře a nabitý běžím dál. Dobíhám ke stěně, lezu bokem na ní, přeručkuju, zvoním, super. Už slyším hudbu, cíl je blízko! Rovnou vodní skluzavkou. Dopadám s nadšením do vody. Přistání bylo tvrdé a záda mám od krve.

S bolestí vstávám, ale vůně ohně a představa medaile mě žene i přes pálivou bolest dál. Přeletím balancování, vylezu po šikmé stěně, vytáhnu pytel skrz kladku nahoru a už si vychutnávám dobíhání k poslední překážce. Minulý rok jsem ji zvládl, takže vtípky o oštěpu, že jsou to jasní angličáci, jsem do dnešní doby ignoroval. 

Házím! Vedle, prvních 30 angličáků. S pocitem zklamání jdu stranou a připojuji se k dalším 20 angličákujícím závodníkům. Zvedám se a chci si užít finish během s přeskokem přes oheň. K mému nepřekvapivému překvapení mě chytly křeče po burpees, ale aspoň klusem si dobíhám do cíle pro medaili. Najednou je všechna bolest pryč. Později se setkávám u sprch s Filipem a užíváme si poslední „překážku“ v podobě ledové sprchy z hadic.

Po závodě se moje víra ve zdolání Trifecty, tedy všech tří závodů v jednom roce začala trochu rozplývat. Když mi pak dva týdny po závodech diagnostikovali tularémii, začal jsem se se zdoláním Beastu a dokončením tak všech tří závodů v jednom roce, loučit. 

Přes měsíc jsem se nemohl prakticky pohybovat. Ale pořád jsem si pokládal otázku:

„Zahodit sen jen pro menší překážku?“ V srpnu, 2 týdny po operaci, jsem s trenérem začal probouzet tělo, abych alespoň závod přežil, bohužel mi doktor 2 dny před startem zakázal běžet kvůli stále slabé ráně.

Zničený sen. Avšak 13. září 2014 se měl v Donovalech konat další Beast. S trenérem jsme šli tedy tvrdě do toho a na předzávodní kontrole mi doktor povolil start. Nikdy jsem se necítil tak nabitý a připravený, jako právě teď.

10 června, 2015 - 23:49 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Pecka! Před pár dny jsem doběhl můj první sprint. Na příští rok jsem si stanovil, jako Ty, jako stovky dalších, jasný cíl: trifecta! Spartan je nádherná sportovní událost. Ne ani tak pro to třikrát bahno (i když to určitě stojí za to), ale hlavně pro tu zmíněnou solidaritu, bratrství a soudružnost mezi závodníky. To mě odrovnalo. A nakonec? I knew at the finish line! Díky za článek :)

Necelé dva měsíce od operace stojím v Donovalech na startu před největší životní výzvou. Prší, je asi 8 stupňů, mlha, přede mnou 20+ km a 25+ překážek. Kouř z dýmovnice stoupá a já se vydávám s 250 závodníky na trať. Noha nebolí, tak zrychluji. Překážka, přeskok, podlez, proskočení. A je tu první kopec - hora! Pomalu stoupáme a docházíme ke shlukujícímu se davu. Pytel na záda a jdeme. Jen ale co zvednu hlavu, spadne mi brada zpátky dolů na start. Černá sjezdovka, kterou musíme s pytlem vyjít až nahoru a zase dolů. Většina lidí jde skoro po čtyřech.

Po 15 minutách jsem nahoře a hurá dolů. Všude kameny, mokro, alespoň déšť už přestal. Slečna přede mnou pomalu kráčí, najednou jí ujedou nohy a nemůže se zvednout ze země. Pomáháme jí a hned pokračujeme dolů. Překážky jsou podobné jako v Liberci, jediné, co je navíc, je běhání přes stromy v lese, ale tím čím byl a je vždy Beast náročný, je věčné kopcovité prudké stoupání, sestupování a nekonečně dlouhé přeběhy mezi překážkami.  

Noha mě začíná bolet naštěstí asi až 5 kilometrů před cílem při přeskoku 3 metrové zdi. Chybí už jen hod oštěpem, šplhání po laně a vytáhnout pytel na kladce, obrátit pneumatiky, podlézt ostnáč a finish bude již na dosah. 

Po 5 hodinách jsme společně doběhli do cíle a já věděl, že když jsem přežil nejdelší část Trifecty, Super už bude procházka růžovou zahradou a noha to už zvládne. Opak byl ale pravdou.

Dva týdny na to jsme v hojnějším počtu dojeli na konec naší cesty za snem do Bořetic, krásného malebného vinného městečka, kde před rokem vše začalo. Náš zrak však mířil na místní malé letiště, kde se shlukovaly stovky závodníků. Cítíme vůni krvelačných tužeb po trifectové medaili.

Společně s Filipem se řadíme do koridoru, dáváme si za cíl uběhnout závod do 2:30 hod a čekáme na poslední výstřel sezóny. Startujeme a předbíhám většinu startujících, přebíhám pneumatiky, přeskakuji balíky slámy a dorážíme k něčemu černému, smrdutému. Potok jak stoka. Co zbývá, skáčeme do něj. Pokud měl alespoň 15 stupňů, je to moc. Jdeme bokem a za trávu a stromy se přitahováním dostáváme pomalu dál a dál. 

Po 15 minutách jsme na konci a zmrzlí lezeme ven. Vše mi ztuhlo a nemůžu udělat ani krok. Filipa posílám dál, ať nečeká. Přelezu, podlezu, proskočím zeď, párkrát skočím opět do bahnité vody a následuje monkey bar. Překážka, která většinou nedělá nikomu problém. Dnes ale - mokré zničené ruce + mokré zabahněné tyče = 30 angličáků. Tohle mě totálně odrovnalo a tělo přestalo fungovat. Začal jsem pomalu kolabovat, takže jsem si dal raději příjemnou procházku v přírodě. 

Po 45 minutách stoupání do kopce a pár silových překážek jsem na vrcholku hory. Zastavuji se. Až tady mi dochází, že můj cíl, který jsem si dal před rokem a kterému se skoro každý smál, že jej nezvládnu, byl už jen pár kilometrů přede mnou. 

Tělo se probralo, chytil jsem druhý dech. Chybí mi do cíle asi 8 kilometrů. Celou dobu běžím jako bych se znovu narodil. Najednou vyběhnu z lesa a vidím u šplhu na laně desítky fandících diváků. Cíl musí být už kousek. Skáču na lano, v rychlosti vyšplhám, zvoním a běžím hned dál, pár diváků si se mnou plácá a tleská.

Po laně vyručkovat po šikmé plošině, přelézt a seskočit. Pár kolemjdoucích na mě křičí, že zbývají poslední 3 překážky. Když se dívám na hodinky, vidím čas 2:21. Mám ještě 9 minut do splnění našeho času. Sprintuji z kopce dolů, beru si do ruky oštěp a připravuji se na hod.

Nečekaně opět mimo - 30 angličáků mě nemine. Čas běží, 2:24, zbývá mi 6 minut. Za minutu mám hotovo a chci se rozběhnout, ale křeč ve stehnech mě srazila po 4 krocích k zemi. Vstávám a běžím k ostnatému drátu. Lezu pod něj, ale je celý zacpaný závodníky, kteří válí pod ním sudy. Zbývají mi 4 minuty.

Doplazím se k rohu a přidám na rychlosti, všechny předbíhám a lezu ven. Tělo mě celé šíleně pálí, krvácím od odřenin, ale nezastavuji a běžím k ohni, přeskakuji a vidím už před sebou bránu FINISH. Ještě naposledy koukám na čas v cílové rovince a vidím 2:27!

S radostí a bolestí v celém těle dobíhám do cíle pro vytouženou poslední medaili, ale hlavně, pro splněný sen. I když jsem totálně zničený, odřený od hlavy k patě, mám úsměv na tváři, jako ostatně všichni v cíli.

Je to vše jen v hlavě. Jak jsem se naučil: Všechno je možné, pokud chceš a věříš, stačí se nikdy nevzdat a jít si tvrdě za svým. A hlavně, tohle pochopíš, až v cíli.