Zemědělci v Asii: tři přátelé, devět zemí, 25 000 km

Autorova pozámka: Toto je volné pokračování reportu ze studentského pobytu na Taiwanu. Tento report není nutný pro pochopení následujícího děje, ovšem pokud chcete znát širší souvislosti, doporučuji přečíst.

Vše začalo velmi nevinně, když mi kamarád Hobbit (snad se se mnou nezačne Hollywood soudit) z Londýna napsal, zda stále trvá má pozvánka do Taipei. Okamžitě jsem to kvitoval a vymysleli jsme datum návštevy od konce ledna do poloviny února. V ten samý moment mi nezásvile na tom napsal i kamarád Vojta, že by se rád zastavil na jedno dvě pivka v Taipei, což jsem též nadšen přijal. Původně jsem chtěl udělat jen pár výletů a držet se spíše na Taiwanu, ovšem asijské letecké nízkonákladovky mě natolik okouzlily, že se plány změnily. Ceny letenek byly naprosto nesmyslné, do Singapuru třeba za $25 či Nepál za $60 zpáteční. Nešlo odolat. Náš výlet tedy nabyl rozměrů z Filipín, přes Bangkok, Kambodžu a Vietnam do Singapuru, Indie a Nepálu a zpět přes Malaysii do Taipei. Vojta se k nám měl přidat v indickém Dílí. Plán to byl ambiciózní a bylo nám jasné, že bude potřeba zodpovědného přístupu k celé akci. Ovšem ani to mi nezabránilo, abych si na cestu začal balit hodinu před odjezdem. Hobbit pro změnu své balení zkrátil na tři, dle jeho slov, nejdůležitější věci — pas, Absinth a ručník. Tvrdil, že tam měl i nůžky, dvoje spodky a triko, ovšem po týdnu cestování jsem o posledních dvou začal mít značné pochybnosti.

Vědomi si potřeby disciplíny a zodpovědného přístupu k celé výpravě, jsme zcela s přehledem málem prošvihli první letadlo. Může za to zřejmě náhoda, neboť na letišti v Taipei se (nikdo neví jak) otevřela láhev Absinthu a spolu s lokálním pivem se začalo oslavovat mé setkání s Hobbitem. Letadlo nám letělo v 01:25. Kolem půlnoci jsem navrhl, abychom se začali přesouvat k odbavení zavazadel. Hobbit zkušeně prohlásil, že stačí 40 minut před odletem. Vím, že má nalétáno mnoho a je zkušený cestovatel, neváhal jsem tedy a otevřel další pivo. Střih. K terminálu jsme doklusali lehce upocení přesně v 01:00. Už tam nikdo nebyl, zavolali jsme tedy na nějakou dívku o pultík vedle.

„Chceme se odbavit do Manily,“ vyhrkli jsme na ni.

Dívka něco nacvakla do počítače, který posléze vydal velmi nesouhlasné zachručení.

„Omlouvám se, ale nejde to, letadlo za chvíli odlétá,“ oznámila nám se vší asijskou slušností.

„Zavolejte nám svého šéfa,“ vychrlil ze sebe Hobbit téměř automaticky.

Dívka přivedla ženu kolem čtyřicítky s ostře řezanými rysi, oblečenou v letištní uniformě připomínající dámský oblek.

„Omlouvám se, ale boarding na palubu právě končí, odbavení se zavřelo před dvaceti minutami. Je nám líto.“

V tu chvíli nám bylo jasné, že všechny naše navazující lety jsou ve hře. Bez jakékoli verbální domluvy jsme s Hobbitem téměř paralelně vykouzlili na tvářích ty nejroztomilejší psí oči, jakých byli dva punkáči po několika pivech schopní. Hobbit opět prokázal zkušenost a dodal velmi profesionální a úpěnlivé: „Please, please, please!“

Naše psí oči sváděli nerovný souboj s tvrdým a nepoddajným výrazem ve tváři šéfky. Celé to trvalo snad deset vteřin. Bylo vidět, jak ledový pohled zkušené profesionálky taje při střetu s našimi prosebnými výrazy jak led hozený na rozpálená kamna. Po chvíli se beze slov otočila, vzala obří vysílačku a chvíli s někým mluvila. Poté si sedla k počítači a snad pět minut tam něco zadávala. Spíše než odbavování to vypadalo, že hackuje systém. Poté zvedla oči a zavelela:

„Letíte. Ale musíte sprintovat ke gatu. Běžím s vámi.“

„Ale co se zavazadlem na odbavení?“ poukázal Hobbit na svůj batoh naplněný Absinthem a třiceticentimetrovými nůžkami.

„To dáme do kuchyňky, běžte!“ utla ho šéfka razantně.

To, co následovalo, se dá jen těžko popsat. Fandila nám snad půlka letiště, šéfka zřejmě vše zařídila, takže tam, kde se normálně čeká, my jen proběhli za hlasitého povzbuzování. Když jsme doběhli k bezpečnostní prohlídce, jen jsme ze sebe strhli opasky, a chlap z ochranky už na nás křičel, ať prostě běžíme. Proběhli jsme pípajícím bezpečnostním rámem a plynule za běhu sebrali vyjíždějící bágly z rentgenové kontroly. Pak začal sprint, šéfová se nás statečně držela a ještě stíhala vydávat občasné pokyny do vysílačky. Hobbit získal náskok díky vozíčku, který mu ladně jako sklenici na baru ve westernovém filmu poslala přihlížející zřízenkyně. Neváhal, hodil na něj bágl a nabral rychlost. První tedy běžel Hobbit, o několik desítek metrů za ním já s šéfovou v zádech.

Chronologická poznámka, tak jak to později popsal Hobbit

,,Když jsem doběhl ke gatu, pustil jsem vozík, vzal z něj bágl a začal se řítit po schodech dolů ke kontrole palubních vstupenek. Po chvíli jsem si však uvědomil, že za sebou slyším podivný a hlasitý zvuk, který by tam rozhodně být neměl. Ve spěchu jsem se otočil a to, co jsem viděl, byl vozík, který setrvačností doklouzal až k okraji schodiště a začal se řítit na mě. Kusy vozíku lítaly s řinčením na všechny strany, neváhal jsem však, odhodil bágl, kameru a rozběhl se proti vozíku jej zastavit. Jak jsem běžel do schodů, zradily mě ale kalhoty, stále bez opasku, a spadly až ke kotníkům"

Konec chronologické poznámky

V tu chvíli jsem doběhl na místo. Viděl jsem tam stát polonahého Hobbita s kalhotami u kotníků uprostřed roztřískaných kusů vozíku, s madlem v ruce, jeho bágl i kamera ležely bezvládně o mnoho metrů níže pod schody. S nejroztomilejším výrazem v historii „mě se neptejte, já fakt netuším co se stalo“ ze sebe vydal jen tlumené: „Já... ne.“ V tu chvíli už doběhla i šéfka, která když toto spatřila, již zcela rezignovala na jakoukoli vážnou tvář, zlomila se smíchy v pase, zahuhlala něco do vysílačky, otočila se na podpatku a prostě odešla.

Rychle jsme tedy posbírali věci a zamířili ke gatu, kam už nás navigovala obsluha do tunelu pro business class. Palubní vstupenky nám už radši ani nekontrolovali, jen jsme vběhli do letadla, poprosili lehce překvapenou letušku v záchranné vestě, která zrovna ukazovala jak pracovat se dýchací maskou, aby nám uvolnila cestu, a usadili se na naše místa. Úlevu, kterou jsem na palubě pocítili, nelze popsat. Dali jsme to a úspěšně mířili směr Manila. Otevřeli jsme si pivo a já v tu chvíli pochopil, že nám začíná dovolená.

Úspešně na Filipínách

V Manile jsme přestoupili do na místní poměry bezpečně vypadajícího letadla a doufali, že s námi bezpečně doletí až do naší cílové destinace — tropický a turistů prázdný ostrov Palawan. Ten je znám též pod přezdívkou Nature's last stand, čili poslední útočiště přírody. A to zcela oprávněně. Oblíbené filipínské destinace jako Boracay, Bohol či Cebu jsou poslední dobou zamořené turisty, ceny jsou absolutně mimo kontakt se zbytkem země a místní jsou zhýčkáni obíráním turistů. Ne však neobjevený a divoký Palawan.

Již letiště v hlavním městě ostrova působilo zajímavým dojmem vybetonovaného pruhu země mezi palmami a další bujnou vegetací. Několik chatrčí okolo bylo zřejmě hlavní město Palawanu — Puerto Princes. Odtamtud jsme zamířili na západní pobřeží ostrova do vesničky Sabang (neplést s rájem neřesti a německých důchodců, městem Sabang, který je součástí plážových resortů Puerto Gallera na jiném filipínském ostrově Mindoro). Slyšeli jsme mnoho chvály na toto místo, ale to co nás čekalo, bylo zcela mimo jakákoli očekávání. Nádherná liduprázdná pláž jak z reklamy na cestovku, kokosové palmy, zátoka obestoupená majestátnými horami, několik málo lokálních chatrčí namísto hotelů, jídlo v restauraci servírované místo na talíři na banánovém listu a do toho vynikající místní pivo San Miguel — zkrátka ráj na zemi. V chatrči jsme měli dokonce větrák, ovšem elektřina se pouštěla jen od 18:00 do 22:00.

Toto místo rozhodně doporučuji navštívit v následujících třeba třech letech - bohužel i zde už se začínají stavět hotely, infrastruktura a s tím spojená likvidace zdejší přirozené pohostinnosti, dobrých cen, nulové kriminality a nezapomenutelné atmosféry pohádkových pláží.

Pohoda ale nemohla trvat dlouho. Co čert nechtěl, potkali jsme v Sabangu další tři Čechy. Není náhodou, že ještě ten den došel v celém Sabangu San Miguel. Druhý den sice přivezli zásoby na další týden, ovšem již večer opět nebylo z čeho brát. Lokální obyvatelé z nás byli trošku vyděšení, doteď nevíme, jestli víc z toho, že dvacet místních kousků (pijí třetinky) není v naší zemi za večer problém, nebo z naší filipínsko-české snídaně (čerstvě ulovená ryba s rýží a tři piva).

Večer jsme se náhodou dostali na párty s místními domorodci, kteří slavili čtyři roky od svatby zdejšího šéfa. Na jejich otázku, zda nám nevadí pít s nimi z jedné sklenice, a ujištění, že nemají žádné nemoci, Hobbit okamžitě ragoval slovy: „Hm, dobře pro vás. My možná taky ne.“ Ledy se rychle prolomily, mořské ryby se grilovaly jedna za druhou, pivo teklo proudem, došlo i na náš Absinth, místní kořalku a předváděčku škorpionů. Láhev Absinthu jsme neprozřetelně a v dobrém rozmaru vyměnili za místní kořalku, čehož jsme později litovali. Ovšem místní borci z toho měli takovou radost, že to za to rozhodně stálo. Zanechali jsme je s lahví zelené tekutiny a vyrazili na kutě, protože svítání se neúprosně blížilo a druhý den nás čekal náročný výlet na zdejší nejslavnější atrakci — jeden ze sedmi přírodních divů světa — podzemní řeku. Chtěli jsme vstát ještě před svítáním, abychom se vyhnuli ostrému polednímu slunku.

V půl desáté jsme se vysoukali z chatrče a vzájemně se ujistili, že se víceméně stále držíme plánu. Většina lidí volila trasu lodí po moři přímo k ústí podzemní řeky, ovšem to jsme s Hobbitem zcela jednoznačně zavrhli. Místo toho jsme se rozhodli dostat se na místo několikakilometrovým trekem skrze deštný prales. Posnídali jsme filipínsko-česky, vzali pár piv na cestu a za strnulých pohledů místních, které zcela neskrytě vyjadřovaly „Ok, jsou to Češi, ale tohle už prostě nemůžou dát,” jsme vyrazili.

Když jsme dorazili k ústí řeky, překvapily nás neuvěřitelné davy lidí čekající na loďky, které vozily turisty na prohlídku podzemní řeky. Fronta byla tak na čtyři hodiny, ale aspoň jsme se vykoupali a seznámili se spoustou dalších cestovatelů. Když na nás konečně přišla řada, zeptali jsme se,jestli je zde vždy taková fronta. Bylo nám oznámeno, že v žádném případě, že tři závozníci, co kormidlují loďky, se dnes od rána neukázali. Deset let, prý, den co den chodí v ten samý čas do práce, všechno zkušení borci, žádné problémy, ale dnes prostě nedorazili. Zbystřili jsme. Když jsme končili projíždku a mířili na loďce zpět k ústí řeky, náš závozník radostně zvolal, že fronta se konečně začala hýbat, protože chybějící závozníci konečně dorazili. Jeden zrovna jel se svou lodí proti nám, měl ohromnou náplast přes polovinu čela a zcela neomylně jsme v něm poznali našeho kamaráda Jhesse, jednoho z těch, kteří s námi minulou noc slavili s Absinthem v ruce. V tu chvíli jsme s Hobbitem opět zcela bez jakékoli domluvy složili tichou omluvu všem čekajícím.

Naše dny v tropické ráji se pomalu krátily a my museli opustit Sabang i nové přátele pro další destinaci v našem itineráři — Bangkok. Město, které už zažilo ledacos, ovšem ani to ho nemohlo dostatečně připravit na náš příjezd. O tom však příště. Hnoji zdar!

Filipíny

Beer-friendly country index (BCI): 5/5

Důvod: San Miguel je jedno z nejpitelnějších piv v celé Asii. Mohl by se dokonce srovnávat s jedničkou v regionu — kambodžským Angorem — který je ovšem chutově lepší. Cenově je však San Miguel nesrovnatelně atraktivnější, v restauraci za 40 pesos, cca 16 Kč. Pocit, kdy popíjíte vychlazeného Miguela pod palmami za zvuků zurčení moře, přidává kýžený bod navíc.

Filipíny mají i další značky, z nichž za ozkoušení stojí určitě Red Horse — 8 % pivo, které vaše chutové pohárky rozhodně neurazí.

P.S.: Pokud máte jakékoli dotazy, připomínky či by vás v reportu zajímalo více zaměření na nějaké téma, které jsem opomněl (a je toho hodně, jen Filipíny by vydaly na knihu, kdybych se chtěl podělit o všechno — místní nátura, politický systém, tipy kam jet, kam nejet...), dejte vědět v komentářích. Také uvítám postřehy od dalších cestovatelů. Pokud budou kladné ohlasy, rád budu v reportech pokračovat, materiálu mam dost.