Dvě zlata z mistrovství Evropy, Taiji v podání Martiny Slabé!

Taiji se v naší republice určitě řadí ke sportům, které nejsou tolik známé, ani tolik provozované. To byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli Martinu kontaktovat a poprosit jí o rozhovor. Na setkání jsem šla s tím, že o tomto bojovém umění nevím v podstatě nic, takže jsem si vše nechala vysvětlit přímo od Martiny, která se mu věnuje už dlouho.

iZUN: Co v současnosti studuješ na ČZU?

Obor Podnikání a administrativa, jsem ve druháku a můžu říct, že jsem spokojená.

iZUN: Můžeš nám, laikům, říct, co to vlastně taiji je?

Je to tradiční čínské bojové umění. Spadá pod skupinu wushu, která pomyslně sdružuje tato bojová umění. Pod názvem wushu se u nás většinou rozumí kung-fu, ale to je jen nepřesnost v překladu. Taiji vzniklo v jedné chudé vesnici, a to v době, kdy bylo pro místní obyvatele bylo nezbytné uhájit si svou vesnici a obránit sebe, své rodiny a potravu před místními bandity. Vzniklo na základě bojových umění, která už zde byla a z poznatků tradiční čínské medicíny. 

iZUN: Jak ses k tomuto cvičení dostala ty?

Kvůli zdraví. Původně jsem závodně tancovala a moje tělo neuneslo tu zátěž, takže jsem musela přestat sportovat. V tu chvíli jsem nevěděla co s volným časem, protože když je člověk mladý, tak ho má poměrně dost. Tak jsem se začala věnovat taiji, protože to jediné mi dovolili.

iZUN: Nicméně ses v taiji dostala poměrně daleko…

To jo, mě to strašně chytlo, docela nečekaně. Asi po půl roce jsem začala trénovat denně a šlo to docela nahoru. To ve mně vzbudilo dobrý pocit a zvídavost, chtěla jsem se naučit víc a všechno objevovat. V současnosti ani pořádně nevím, kolik času cvičením strávím. Občas přijdu na trénink a cítím, že to není ono, tak jdu klidně za půl hodiny domů, protože vím, že bych si akorát něco udělala. Když jsou myšlenky jinde a tělo je unavené, je cvičit nebezpečné. Nejlepší potom je se vyspat a jít buď cvičit večer, nebo to nechat na jindy. Každopádně cvičím denně, trenér mi každý týden dá nějaký úkol, který já potom procvičuji a pracuji na něm. 

iZUN:

iZUN: Jak dlouho je to teď, co se tomu věnuješ?

Deset let. Teď bych ráda jela na mistrovství evropy v Bulharsku, které bude v květnu. Na přelomu října a listopadu jsem byla v Číně, kde jsme se zúčastnili mistrovství světa v tradičním wushu, byla jsem druhá a šestá. Druhá soutěž, která byla zaměření jen na taiji, tak tam jsem byla třetí a jedenáctá. Na mistrovství Evropy jsem vyhrála obě kategorie, což je docela výjimečné, hlavně když se to povede někomu ze země, která nemá v tomto sportu takové jméno. To považuji za své největší úspěchy.

iZUN: Rozdělují se soutěže do nějakých disciplín?

Ano, je jich hned několik. Jsou sestavy se zbraní a beze zbraně a potom něco jako zápas, ale to má docela dost pravidel a je to hodně osekané. Jako myšlenka mi to přijde super, ale nevím, jestli je úplně dobré v tom závodit. Na procvičení a pochopení taiji je to opravdu úžasná věc. Sestavy se dále dělí na sportovní a tradiční. Ty sportovní se ještě dále dělí na povinné a volné. 

iZUN:

iZUN: A jak je to se soutěžemi u nás v republice? 

Jsou zde nominační závody, Národní pohár a Mistrovství České republiky. Také běží juniorská liga, ale ta už se mě věkově netýká, protože je do osmnácti let. Já už jsem v kategorii dospělých. Také je kategorie veteránů od 35 do 90 let, ale ta není na všech soutěžích. Většinou právě tato veteránská kategorie bývá nejpozorovanější, protože to jsou lidé, kteří se tomu věnují prakticky celý život. Už hezkých pár let je zde snaha prosadit wushu na olympiádu, a teď se na tom pracuje už velmi intenzivně. Pokud by se to podařilo, věřím, že se popularita tohoto sportu zvětší i u nás, kde to není zatím moc známé.

iZUN: Máš představu, kam až by ses chtěla dostat v tomto směru?

Už jsem si kolikrát říkala, jestli už to není dost, ale čím déle cvičím, tak se vždy najde nějaká další věc, o které si řeknu, že mě zajímá, jak to funguje a chci se to naučit. Nabalují se další a další věci, takže si myslím, že mě to bude provázet do budoucna, ale není to vyloženě můj pevný cíl. Spíš se to samovolně postupně vyvíjí. Teď taiji i učím, což mě strašně baví, máme školu v Berouně, kde současně i žiju.

iZUN: To zní, že toho máš opravdu hodně, jak to kloubíš se školou? 

Po těch výjezdech to bývá složité, když jsem třeba tři týdny pryč. Občas mi utečou nějaké zápočtové testy a není to tím, že bych na to kašlala. Přemýšlela jsem i nad dálkovým studiem, ale pak jsem si řekla, že alespoň bakaláře bych chtěla dodělat na denním studiu, pokud bych pokračovala, tak už dálkově. Učitelé mi víceméně vycházejí vstříc, za což jsem vděčná. Když vidí, že se člověk nefláká, ale opravdu to nejde, tak nebývá problém se s nimi domluvit. 

iZUN:

iZUN: Souvisí s tímto cvičením i nějaké stravovací návyky? 

Přijde mi, že strašně moc jíme, i když to není potřeba. Já mám třeba ráda polévky, takže kdekoli můžu, ráda si nějakou dám, ale jinak nemám vyloženě dané co jím nebo nejím. Samozřejmě optimální by bylo propojit stravu se cvičením, ale to bych si musela platit výživové poradce a hlavně se u nás doma vždy jedlo normálně. Maso, zelenina, od každého trochu a nějak jsme se nepřejídali, tak si myslím, že to tak strašné není.

iZUN: A naše klasická otázka na závěr, jaký je tvůj názor na klecový chov drůbeže?

Pořád mi to přijde lepší než „klecový chov psů“. V Číně se dříve psi normálně jedli, dnes mají v zákonech, že nesmí. Nicméně pořád jsou místa, kde se pořádají psí slavnosti. To mi přijde horší.