Rozhovor: „Když chcete, nic není překážkou.“

Přinášíme vám rozhovor se studentkou Gábinou studující první ročník na naší škole, která se i přes své fyzické postižení rozhodla studovat prezenčně, bez jakéhokoliv individuálního plánu či jiných zvýhodnění.

Sama se řadí mezi obyčejné studenty a absolvuje obvyklé strasti, jako je na příklad jízda autobusem 107.

iZUN: Jaký obor zde na ČZU studuješ?

Provozně ekonomickou fakultu, Systémové inženýrství, obor Informatika.

iZUN: Proč sis vybrala zrovna ČZU?

Původně jsem se ani nikam hlásit nechtěla. Nad námi v bytě bydlí hrozně milá paní sousedka, která pracuje na PEFce. Když jsme jednou při rozhovoru náhodou narazily na téma vysokých škol, doporučila mi ČZU. Vzhledem k tomu, že PEF je jako jediná fakulta skoro celá bezbariérová a jak jsem se také z vyprávění dozvěděla, je tady spoustu milých lidí, jak studentů, tak pedagogů, rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat.

iZUN: Vychází Ti studenti, zaměstnanci a pedagogové na škole vstříc?

Celá PEFka je bezbariérově přístupná, takže ani mi moc nemusí pomáhat. Všude se dostanu přes hlavní vstup. Jedině k učebnám EI, EII a EIII se musím dostat venkem, ale je tam rampa, takže je to v pořádku. I samotné učebny jsou uzpůsobené, většinou jsem hned u dveří, kde je hodně místa. V zimním semestru jsem měla jedno cvičení na TF, třída, ve které to probíhalo, byla nahoře v patře a tam není výtah, sama cvičící mi nabídla jako náhradu cvičení osobní konzultace.

iZUN: Jak dlouho Ti trvá cesta do školy a jak se sem dostáváš?

Bydlíme na Červeném vrchu, odtamtud jezdíme tramvají, ale musí být nízkopodlažní, jenže z těch, co mají být nízkopodlažní, přijede tak 1/3, takže máme o to delší čekání. Z Dejvické pak autobusem 107, opět nízkopodlažním. V autobuse se většinou opakuje jedna a ta samá situace, teď už mi to přijde úsměvné, ale dříve mě to hodně vytáčelo. Povětšinou se studenti nahrnou do autobusu hlava, nehlava, a to i na místa, která jsou vyhrazena pro zdravotně postižené. Když nastoupím, některým chvíli trvá, než si mě všimnou a uvolní místo, ale spíše dělají, že mě nevidí. Kolikrát se mi stalo, že mě pustili nemohoucí staří lidé. V zimě, když je ošklivo, tak chodíme z přednášek a cvičení dříve, abychom se do autobusu dostaly, než přijde hromada studentů.

iZUN:

iZUN:  Co nějaká další nepříjemná událost týkající se MHD?

iZUN: Jsou nějaké z učeben na PEF nepřístupné, jak se to případně řeší?

Nejhorší z učeben jsou asi počítačové učebny, ty, které se nacházejí dole jsou ještě v pohodě, ale učebny v prvním patře mají velmi úzké lavice, takže musím sedět v uličce. Nahoru do patra vedou výtahy, jednou se však stalo, že nefungovaly, od té doby mám na ISIC kartě nahraný kód a mohu používat i ty, které nejsou určeny pro studenty.

Setkáváš se s nějakou šikanou ze strany zaměstnanců, studentů či pedagogů?

Vůbec ne! V kruhu na mém oboru jsme jen dvě holky a jinak samí kluci.     Se dvěma z nich jsme dobří kamarádi, ale zatím se mimo školu nevídáme.

Popřípadě cítíš nějaké zvýhodnění z jejich strany?

Jediné zvýhodnění je čas navíc, který mám u psaní testů a zápočtů. Nemám ani individuální plán, prostě chodím na prezenční studium, jako zbytek studentů. Cvičení jsou však povinná, pokud zrovna nemohu dorazit, tak si je většinou nahrazuji konzultačními hodinami.

iZUN: Je něco, co Ti na této škole vadí a chtěla bys to změnit?

Vše mi vyhovuje. Zatím jsem nepřišla na něco, co by mi vadilo.

iZUN: Znáš tu i ostatní lidi, co jsou na vozíčku?

Viděla jsem pár lidí, jednu paní, nebo dvě. Ale neznám je a nebavíme se, vím, že tu dokonce nějaká pracuje. Myslím si, že tu moc lidí na vozíčku není. Žádná skupina, kde bychom se scházeli není, nebo o ní nevím.

Jaké máš plány do budoucna ohledně zaměstnání? Pracuješ nebo pracovala si někde?

Nějaký obor ohledně informatiky asi ne... Moc mě to nebaví a nejde mi to, asi jsem čekala něco jiného. Budoucí kariéru bych viděla v designu a vytváření různých kreativních věcí. Pracuji u táty, už tři roky. Naplní práce je marketing, vytvářím grafické návrhy reklam, které poté propagují firmu a její výrobky.

Vidíš nějaké bariéry mezi tebou a lidmi, kteří nemají žádné zdravotní indispozice? Někteří lidé mají velké předsudky, a to je většinou příčinou problému navázat se mnou kontakt. Ale záleží na typu postižení, já mám jen tělesné postižení a mentálně jsem v pořádku, tudíž komunikace je bez problémů. Když poté přijdou na to, že se nemusí bát přede mnou otevřít jakékoliv téma konverzace a normálně se mnou bavit, tak je to v pohodě. Ale už se mi párkrát stalo, například na střední škole, že lidem nebylo příjemné se mnou jakkoliv spolupracovat, třeba na společných projektech.

V čem jsi na sebe hrdá? 

Že jsem dokázala vystudovat střední školu bez jakýchkoliv zvýhodnění a větší podpory. Taky jsem ráda, že jsem si vybrala ČZU, když jsem mezi těmi lidmi, tak se už ani necítím být jiná. Všechno je to vlastně díky mamce, která mě od malička udržovala ve společnosti „normálních“ lidí. Na konci základky jsem měla větší zdravotní potíže, které vedly k tomu, abych u sebe měla nepřetržitou asistenci - a znovu díky mamce jsem se i přes tuhle komplikaci vrátila do života. 

iZUN: Co děláš mimo školu? Máš nějaké koníčky? Čemu se věnuješ?

Design, marketing, maluju. Teď mám období, kdy vyšívám s mamkou a babičkou – zrovna šijeme deku, až skončíme rozhovor, tak jdeme koupit další bavlnky. Hodně čtu – za minulý týden jsem přečetla tři díly Harryho Pottera v angličtině. Chodím s kamarády do kina, na koncerty, do divadla, prostě skvělý život. A nenechám se ničím omezovat.

iZUN:

iZUN: Co ti nejvíce vadí na jiných lidech?

Povrchnost, předsudky, bezohlednost.

Jak by se měli lidi chovat, aby to ani jedné straně nezpůsobovalo rozpaky? 

Přirozeně, bez předsudků – neví, jak na tom ten druhý je, co má za problémy. Já mám komplikace jen fyzicky, ale mentálně jsem v pořádku. Ale nejvíce mi vadí, že ke mně přistupují jako k nemohoucí a litují mě.

Můžeš nám říct něco blíže k tvému zdravotnímu postižení?

Od narození mám spinální muskulární atrofii a od základní školy plicní ventilaci. Díky tomu potřebuji u sebe pořád někoho. Asistentku mi dělá mamka, která nemá vlastně ani žádné speciální zdravotní vzdělání, ale když se mnou trávila 4 měsíce v nemocnici, tak jí všechno naučili. Co mě překvapilo bylo, že když si mě chtěli rodiče odvézt domů, tak mamka musela udělat psychotesty a táta, protože má vysokou školu, tak nemusel – paradox je, že mamka se o mě stará dodnes, táta to vzdal a odešel. Od pojišťovny máme nárok na pomoc od zdravotních sester, je to 3 hodiny denně, občas to nevyužijeme a pak to nasčítáme do jednoho dne.

iZUN: Jaký je tvůj názor na klecový chov drůbeže? 

Pokud bude stále taková poptávka za masem v ceně, jaké se pohybuje, není moc jiných možností na humánnější způsob chovu, pak by se samozřejmě zvedla jeho cena. Každý na to má jiný názor, například vegetariáni budou mít úplně jiný názor než já.