Co studentům ČZU přinesla stoletá voda?
Stoletá voda si z nás dělá šprťouchlata a lechtá nás na kotnících o něco dříve, než by dávalo po poslední povodni v roce 2002 statisticky smysl. Někteří z nás se jí rozhodli oplatit stejnou mincí surfováním na jezech či sjížděním rozvodněných řek na kajacích.
Zamyšlení nad příjmy prodejců plyšáků do článku nepatří, ale když už: Setkal jsem se s jedním takovým parazitem, který útočil na turisticky exponovaném místě a od místních i cizinců byl za 3 hodiny schopen vyinkasovat – světe div se – v průměru dva tisíce. Ač mi bylo nad míru jasné, kde ony peníze končí, tito lidé mají jakési povolení, které je k prodeji opravňuje (nejedná se totiž o veřejnou sbírku, kde platí přísnější pravidla) a jediné, co tedy pomáhá, je odkázání do patřičných míst na vlastní pěst a důrazné informování zákazníků. V případě areálu univerzity by toto měla provádět naše bezpečnostní služba – já kdysi jednal z podobného titulu.
Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, který je v Podbabě cestou na ČZU, nedokázal dobře obhospodařit ani vodu na jeho vlastním pozemku, přilehlém parkovišti a v serverovně ve sklepě své budovy. Voda pak pokračovala i na silnici Roztocká, jež slouží jako hlavní přístupový bod na Suchdol.
Klasické kloubové autobusy, které obvykle zajišťují naši linku 107, byly nahrazeny krátkými, neboť byly potřeba pro náhradní linky za metro. To sice o zkouškovém nevadilo tolik, jako ve špičce během semestru, ale stejně některé spoje připomínaly plechovky sardinek.
Náhradní trasa vedla přes Šárecké údolí a Horoměřice, které se brzy začaly plnit projíždějícími vozy a autobusy, a tak se cesta na ČZU dosti protáhla.
Těm šťastnějším to trvalo půl hodinky, těm méně i hodinu a půl.
Pokud už jste se ale do školy dostali, stejně jste neměli vyhráno. Stejně jako mně se vám totiž mohlo stát, že na dveřích místnosti, kde měla probíhat zkouška, visel vzkaz od sekretářky, jež oznamoval, že se zkouška bez náhrady ruší z důvodu, že paní profesorka se nemůže dostat ze Šumavy.
Žádný e-mail, žádný telefon, žádné oznámení na stránkách. To po hodině a půl cesty vydýchaným autobusem přes Šárecké serpentýny (zvracím i na kolotoči) není úplně potěšující.
Nakonec se vše v dobré obrátilo a po uprosení paní sekretářky nás vyzkoušel kolega, který se do školy dostal.
Během doby, kdy byla uzavřena stanice Dejvická, jste si cestou vylidněným podchodem metra k nástupišti našeho autobusu možná všimli rozesmutnělých stánkařů prodávajících denní tisk, jejichž výraz vypadal, jako kdyby si chtěli každou chvíli prostřelit hlavu kulkou.
Protože nejezdilo metro, do podchodu vcházelo pouze minimum lidí oproti obvyklým davům a neviděl jsem nikoho, kdo by se u jednoho ze stánků zastavil.
Napadl mě pěkný projekt: Kdyby si každý student jedoucí na ČZU koupil každý den, kdy bylo metro zavřené, jedny noviny nebo časopis, všem by to prospělo. My bychom byli chytří a s rozhledem, prodavači by večer mohli mít lepší jídlo než jáhelnou kaši.
Kromě stánkařů také na Dejvické určitě každý den potkáváte (nejen) parazity s košíčky plyšových přívěsků, snažící se za pomoci lítosti vzbuzené svým zjevem, mumláním či zastupováním cesty donutit procházející, aby přispěli na zvířátka, nemocné děti či stavbu vesmírné rakety pro Aštara Šerana.
Člověk, který 2 dny před povodní žádal o „pomoc pro psí útulky“, během rozšíření prvních zpráv o zatopené ZOO již žádal o „pomoc na vyplavenou zoologickou zahradu“.
Opravdu by mě zajímalo, zda tito lidé pracují pro neziskovku, jež peníze rozděluje dle aktuálních potřeb a účel své sbírky může takto rychle změnit, nebo jen lhali a využívali aktuální situace pro zvýšení svého prodeje.
Kolik lidí může těmto troubům přispět? Pochybuji, že to bude znatelně více, než pokryje náklady na jejich hodinovou sazbu, práci oddělení lidských zdrojů, jež tyto „osoby“ shání a výrobní náklady cetek, jež prodávají.
Každý známe Srdíčkové dny a jim podobné, jenž jsou jednou za rok, a peníze vybírají dobrovolníci. Lidé, o kterých mluvím, jsou na Dejvické každý den a pochybuji, že to dělají zadarmo. Pokud ano, klidně se jim osobně omluvím.
Vedení univerzity se s krizovou situací vypořádalo velmi dobře. Důležité informace sdělovala studentům prostřednictvím svého Facebooku i FB stránek všech fakult.
Vedení také operativně jednalo s ROPIDem, s nímž vyjednala jak změny tras, tak i následné prodloužení dráhy 147, která zajížděla až do stanice V Sedlci a nabírala studenty, kteří se rozhodli dostat na ČZU vlakem.
Doufejme, že s problémy, které za dalších 11 let přinese další stoletá voda, si škola, studenti a další instituce opět poradí stejně dobře jako tentokrát.
Mrkni taky na tohle
Komentáře
Vodohospodářský ústav na břehu Vltavy, jež byl před 11 lety zatopen ještě více než letos, má serverovnu ve sklepě? To snad ne :D
Zamyšlení nad příjmy prodejců plyšáků do článku nepatří, ale když už: Setkal jsem se s jedním takovým parazitem, který útočil na turisticky exponovaném místě a od místních i cizinců byl za 3 hodiny schopen vyinkasovat – světe div se – v průměru dva tisíce. Ač mi bylo nad míru jasné, kde ony peníze končí, tito lidé mají jakési povolení, které je k prodeji opravňuje (nejedná se totiž o veřejnou sbírku, kde platí přísnější pravidla) a jediné, co tedy pomáhá, je odkázání do patřičných míst na vlastní pěst a důrazné informování zákazníků. V případě areálu univerzity by toto měla provádět naše bezpečnostní služba – já kdysi jednal z podobného titulu.
nejlepší odpověď je zamumlat "nemtudum keterom hároš" ... maďarům nikdo nerozumí a nechce se s nima bavit ;)