Hokejová bitva 2018: Ke skvělému úspěchu měla ČZU slušně nakročeno, přesto však podlehla

Zelenožlutý pochod

Abych vás se vším seznámil, i přes to, že na univerzitě studuji již třetím rokem, byla to má první Hokejovka. Protože jsem sportovní antitalent, nikdy mě takovéhle věci moc netáhly, ale zkusit se má všechno, že?

V práci jsem skončil o chvilku dříve, abych byl všude včas a nenechal si nic ujít. V půl čtvrté jsem vyběhl před kolej a zamířil si to do EFG MIXU, abych si koupil nějakou tu plechovku kvalitního piva za rozumné ceny. Nechal jsem tam půlku měsíční výplaty a vrátil se zpátky před koleje. Pomalu ale jistě se to zde začínalo hemžit lidmi, někteří už do sebe zdatně klopili Jägermeistera na vyrovnání včerejší kocoviny. Padla čtvrtá hodina a dav vyrazil na autobus. Slamáky, šály a vysmáté obličeje obsadily zastávku. I přes velice prostorově úsporně smýšlející studenty jsem se dostal až do druhého autobusu, protože lidí byla vážně hromada. Už na Nádraží Podbaba se ale začal dav rozpadat, protože každý měl naplánovanou svou univerzální cestu, která ho na Strossmayerák dopraví co nejrychleji.

Když jsem dorazil na Strossmayerovo náměstí, před kostelem už stál pěkný shluk lidí. Spousta z nich podnikla blitzkrieg na místní rohovou večerku, kde vybrakovali chlaďák s vychlazenými pochutinami. Lidí přicházelo stále více, zelenožlutých šál a slámových klobouků bylo nespočet. Poslední jedinci si nechali zmalovat obličej zemědělskými barvami a všichni čekali na hodinu H.

Když se přiblížila pátá hodina, dostali jsme varování z megafonu, že za dobu trvání průvodu není doporučeno používat žádnou pyrotechniku, aby páni policisté nemuseli zasahovat. A že jich okolo bylo dost a dost! Proběhlo focení, na kterém nemám šanci být vidět, protože celý prostor před kostelem byla hlava na hlavě.

Zavelelo se, bubny zazněly a průvod vyrazil. Pro mě to bylo něco úžasného. Dav lidí, co se táhne směrem k hokejové hale, popíjející, smějící se a skandující ČZU! ČZU! a další hokejové pokřiky mířené na ostatní univerzity. To jsem ještě nezažil. A to všechno za doprovodu policejních dodávek a aut. Ale jelikož mají naši studenti vybraný charakter, nebyla nutnost žádného brutálního zákroku. 

Pochod utekl jako voda a už už jsme byli u arény. I přes přítomnost fanoušků všech ostatních univerzit, slámové klobouky jasně vedly. Vypadalo to tam jak na farmářském trhu. Před stadionem už ale přišel menší bordel, protože jak jsem slyšel, žádná akce se neobejde bez dýmovnic v barvách ČZU. Protože prostě NO PYRO, NO PARTY. Bylo to něco nepopsatelného.

Při čekání fronty na vstup jsem dopil své veškeré zásoby alkoholu a co vám budu povídat, z hokejovky si toho moc nepamatuji. Ráno jsem se vzbudil s vědomím, že jsme vyhráli. Později jsem se však dozvěděl, jak to doopravdy bylo.

Hokejová bitva

Úvodní zápas, který se v holešovické Tipsport Aréně odehrál, byl zápas mezi Univerzitou Karlovou v Praze a Vysokou školou ekonomickou v Praze. Zápas začínal v 17:45 a UKáčko do něj vstupovalo jako jasný favorit. Aby ne, nehledě na dřívější zápasy totiž tato univerzita pod svými křídly pečuje o známou Fakultu tělovýchovy a sportu (FTVS), kde studuje spousta nadějných mladých sportovců. Zápas začal a svět se nestačil divit. Možná pozice jasného favorita zapříčinila, že UKáčko tento zápas lehce podcenilo a dostalo se tak pod neočekávaný tlak ze strany VŠE, který se potvrdil, jelikož zápas skončil 3:1 pro VŠE. Ekonomku tedy čekal finálový zápas a Ukáčko boj o třetí místo. 

Po náležité pauze, úklidu ledu a následném doplnění nápojů v publiku přišla ta dlouho očekávaná chvíle pro nás, zemědělce. Hokejový tým ČZU čekal zápas se svým odvěkým vědátorským a sportovním rivalem, ČVUTem. Ale ještě předtím, než hokejový ryk vypukl, nastoupilo na led vedení obou univerzit, aby zahájilo zápas. Naši milovanou ČZU nezastupoval nikdo jiný než pan rektor prof. Ing. Petr Sklenička, CSc., kterého si publikum rázem při jeho vystoupení zamilovalo. Jednak díky stylovému outfitu, který se skládal z hokejového dresu, šály a ještě navíc slamáku, ale také díky jednoduché a tak úderné větě, kterou pan rektor pronesl: „ČZU je prostě nejlepší!“. 

 V 19:15 to začalo. Boj o přímý postup do finále mezi ČZU a ČVUT vypukl. Kdo očekával zdlouhavý zápas bez gólu, ten se mýlil. Po necelých deseti vteřinách od začátku zápasu totiž tým ČZU soupeře překvapil, uvolnil se a skóroval. Již po tak krátkém okamžiku jsme se dostali do vedení, neuvěřitelné! Pocit to tak byl nádherný a atmosféra v kotli ČZU byla prostě skvělá. Po několika minutách jsme přidali další gól a zlepšili tak skóre pro nás na 2:0, které jsme do přestávky udrželi. Kotel ČZU svůj tým burcoval a burcoval. 

Po přestávce a začátku druhé poloviny zápasu však došlo k mírnému snížení tlaku ze strany ČZU. To se podepsalo i na celkovém průběhu utkání. Byť tým ČZU bojoval, snažil se a dostával se do šancí, tak ČVUT i vlivem štěstí dvakrát skórovalo a srovnalo tak skóre na 2:2. Když si tým ČZU uvědomil, o jak výhodný stav přišel, i díky fanouškům se po sklíčené náladě vyhecoval a v posledních třech minutách zápasu zvýšil svůj tlak. Bohužel ani to nepomohlo, zápas skončil nerozhodně a přešlo se rovnou do samostatných nájezdů. V nich ČVUŤáci zvítězili a vystrnadili nás tak do nepříjemného boje o 3. místo s Univerzitou Karlovou, která rozhodně nechtěla odejít s bramborovou medailí. 

Co bylo ještě horší byl fakt, že do tohoto boje náš tým vstupoval de facto okamžitě po skončení náročného zápasu s ČVUT. Přičemž Karlovka měla čas celý zápas odpočívat a hodit se psychicky do pořádku. Výchozí pozice o bronzové umístění pro náš tým proto nebyla nejlepší. A to se i potvrzovalo... Karlovka několikrát udeřila a zvyšovala postupně stav utkání až na 3:0. To si však fanoušci, vedení a hráči týmu ČZU nechtěli nechat líbit. Pod vlivem podpory a nasazení se týmu ČZU podařilo zasadit úder a snížit tak skóre na 3:1. Jelikož se čas krátil a do konce utkání zápasu zbývalo několik málo minut, rozhodli jsme se hrát o bank bez brankáře. I když jsme za tuto dobu měli pár šancí, UKáčku se podařilo uvolnit a skórovat rozhodující ranou do prázdné branky ČZU. Se zápasem se již nic nepodařilo udělat a bylo vlastně rozhodnuto o výsledku. Nepotěšujících 4:1 pro Univerzitu Karlovu. A náš tým ČZU, který se snažil a odváděl dobrou práci se musel spokojit se 4. místem a smířit se se svým koncem na Hokejové bitvě 2018.  Výborný kotel ČZU poděkoval svému týmu, i když se kluci snažili, tak to přesto trochu smolně nevyšlo.

Po další přestávce přišlo na řadu velké finále Hokejové bitvy 2018.  Své síly poměřily celkem netradičně VŠE a ČVUT. Zápas to byl vyrovnaný a VŠE vedla 2:1 a atmosféra byla skvělá, podpořená kotly obou týmů. Ke zvratu však došlo ve 13. minutě druhé poloviny zápasu. ČVUTu se podařilo vyrovnat na 2:2 a do konce základní hrací doby se ani jednomu týmu nepodařilo tento stav změnit. Došlo na dramatické nájezdy, ve kterých byl ČVUT úspěšnější. A zvítězil. Pohár primátora hlavního města Prahy získal a radovat se z vítězství v Hokejové bitvě 2018 proto mohl tým ČVUT! Gratulujeme. Sláva vítězům, čest poraženým.

Celkové výsledky Hokejové bitvy 2018: 

1. České vysoké učení technické v Praze

2. Vysoká škola ekonomická v Praze

3. Univerzita Karlova v Praze

4. Česká zemědělská univerzita v Praze 

Byť nebyl výsledek Hokejové bitvy pro ČZU úplně příznivý, tak si troufneme napsat, že i letošní ročník tohoto známého hokejového klání byl velice povedený. Do Tipsport arény dorazilo krásných 5000 fanoušků a atmosféra tak byla jako každý rok jedinečná. Na stručné zhodnocení obou zápasů jsme se zeptali trenéra hokejového týmu ČZU, pana Igora Miklíka z Katedry tělesné výchovy. 

iZUN: Pane trenére, viděli jsme nádherný vstup do úvodního zápasu proti ČVUT. Rychlé dva góly a v první půli jsme vedli 2:0. Co se poté stalo?

Igor Miklík: Došlo prakticky na takovou klasickou českou vlastnost, že se začínáme bát o výsledek, přestáváme hrát. Najednou to bylo 2:2 a začali jsme opět hrát poslední tři minuty, ale bohužel, s tím asi nic neuděláme.

iZUN: Jak byste zhodnotil zápas proti UKáčku? V čem spatřujete hlavní důvody prohry?

Igor Miklík: Po prohraném úvodním zápase šla psychika trochu dolů a nepodařilo se nám ji úplně zvednout. Navíc FTVS nás porazit muselo. To by pro ně byla nepředstavitelná ostuda kdyby prohráli a byli čtvrtí.

iZUN: Před tímto turnajem jste avizoval, že máme tým ve skvělé formě a že máme nakročeno k vítězství. Stojíte za formou týmu i nadále?

Igor Miklík: K vítězství úplně ne. Doufal jsem, že budeme alespoň ve finále. Což ten první zápas tomu trošičku napovídal, bohužel jak jsem již říkal, trošku jsme se zalekli.  Kluci v týmu jsou dobří, ale máme tam hodně mladých ročníků. První, druhé ročníky, takže pro ně to byly úplně nové pocity a zkušenosti.

iZUN: Takže věříte, že příští rok se umístíme lépe? 

Igor Miklík: Já doufám, že jo, že se sehrajeme na akademickém mistrovství a věřím tomu, že budeme minimálně sehranější.

V krátkosti jsme vyzpovídali i asistenta trenéra týmu ČZU a pamětníka titulu z roku 2013, Vojtěcha Urbančíka. 

iZUN: Během turnaje jsme si nemohli nepovšimnout tvého emotivního fungování na střídačce. Jak hodnotíš ze své pozice tento turnaj?

Vojtěch Urbančík: Naprosto chápu, že kluci byli po tom zdrcujícím závěru proti ČVUT naprosto hotoví. Představte si, že nastoupíte zde na zápase, je vám 20 let, sleduje vás 5000 lidí, krásná atmosféra a máte hrát na plné pecky. To prostě není pro každého. Je potřeba nějaká zkušenost. A bohužel v koncovce měl soupeř větší štěstí a zápas s UKáčkem již pro nás byl značně náročný.

iZUN: Jsi pamětníkem zisku titulu z roku 2013, dokonce jsi i přímo hrál. Dokázal bys našim čtenářům popsat, jaký je to pocit?

Vojtěch Urbančík: Hokej hraji 21 let. Vyhrál jsem krajskou soutěž v mužích, vyhrál jsem nějaké mládežnické soutěže, ale vyhrát titul za ČZU na Hokejové bitvě? To se nedá srovnat. To opravdu člověka pohltí a dlouhou dobu z toho žije. A i teď po pěti letech od titulu je ten zážitek neskutečný. Je hrozná škoda, že se nám ho letos získat nepodařilo.

iZUN: Myslíš, že náš tým tento rok měl po fyzické a psychické stránce na zisk titulu?

Vojtěch Urbančík: Mám za sebou pět bitev a letošní tým měl jednoznačně koule na to, aby vyhrál. Měli jsme i víc šancí, ale bohužel nám to tam nenapadalo. Kdo byl na první zápas, tak to musel vidět.

iZUN: Ještě nám prozraď, jaký je tvůj domovský tým.

Vojtěch Urbančík: Začínal jsem v HC Hvězda a teď jsem v Engineers Prague, což je spojení ČZU, VŠE a ČVUT a je to evropská univerzitní liga a je to naprostá paráda.

iZUN: Děkujeme za rozhovor!

I my jako věrní fanoušci ČZU budeme věřit, že příští rok se nám povede lépe. Takže na viděnou za rok v kotli ČZU!