Legendy ČZU: Řidič 107 Jirka

K prasknutí narvané sto sedmičky už neodmyslitelně patří k naší univerzitě stejně jako vidlička k noži, nebo brambůrky k pivu. Každý někdy okusil jízdu, při které se nemohl ani pohnout a jeho diskrétní zóna byla atakována ze všech stran. V takové chvíli se šťastlivci namáčknou na nějakou krásnou zemědělkyni, či zemědělce a cesta jim příjemně uteče. Ti druzí ovšem často končí v náruči opilého pankáče s bodci po celém těle. Vždy na začátku zimního semestru je toto zcela běžné a na štěstí se v průběhu podzimu toto totální přelidnění snižuje stejně jako počty lidí na přednáškách. K těmto autobusům se váže mnoho příhod, některým jsou sto sedmičky nepříjemné a jiným lhostejné, pojďme se ale podívat, jaký názor na to mají ti, kteří musí své cestující snášet a vozit je v nekonečných šňůrách ze Suchdola do Dejvic a zpátky.

Pana Jirku jsme zastihli na konečné zastávce, když měl patnácti minutovou přestávku, před dalším startem.

Jezdíte na této trase každý den?

Ne

A jedete tu poprvé, nebo tu jezdíte již delší dobu?

Jezdím tady už sedm let.

Mám diagram. To je 14 řádků, 14 týdnů a mám tam 107ičku pětkrát. Já tady teda moc často nebývám. Naštěstí

Naštěstí? Není oblíbená mezi řidiči?

Hrozná. Jak kdo, někdo jí má rád, ale já jí nenávidím.

Kvůli studentům?

Ne to ne, ale tady se jezdí jako pod bagrem. Přijedu sem, teď tu mám sice zrovna 15 min pauzu, ale jinak se hned otáčím a jedu zase na Dejvickou. Takže žádná sláva to není.

Kolik lidí se vejde do tohoto autobusu?

152 stojících a 40 sedících.

A kolik se sem vejde studentů?

To nevím, já je nepočítal.

Už jste někdy nevyjel Suchdolský kopec?

S tím sem takový problém neměl

Naštvali Vás studenti?

Dělají problémy, sežerou nějaký tyčinky, a naházej to na zem, přitom venku zakopnou o koš

A potěšili Vás studenti nějak?

Tak hlavně holky, je na co koukat

Jaký je Váš názor na klecový chov drůbeže?

No je to na prd ne…

Malinko jsme se báli, že pan Jirka byl zrovna výjimka potvrzující pravidlo. Naše představa o řidičích nepostradatelných strojů o výkonu sto sedmi koní byla vskutku jiná. Fešák za volantem, optimista, vždy dobře naladěn a se studenty hází ze strany na stranu, protože dřív dělal na horské dráze. Skepse a nepříjemné vystupování našeho zpovídajícího byla dost překvapující. Mluvili jsme i s dalšími piloty, ale o mnoho víc jsme z nich nedostali. Každé povolání si sebou nese nějaké ty profesionální deformace. Dentisti se každému stále dívají na zuby a autobusáci Vás na potkání přivřou do dvířek, popřípadě s vámi vymetou každou díru.

Naši pravidelní čtenáři si jistě všimli, že na našich stránkách probíhala od úterý soutěž o lístky na Open Air festival. Stačilo pouze zaslat vtipnou historku ze sto sedmičky a zařadili jsme Vás do slosování o vstupenky. Z mnoha Vašich příspěvků jsme vybrali dvě.

Asi největší zážitek s autobusem č.107 jsem měla při odjezdu z akce MissAgro 2010. Když jsme se v nočních hodinách snažili dostat do jakéhokoli prostředku hromadné dopravy. Naším cílem byla samozřejmě počáteční stanice autobusu č.107 - Suchdol. Při sprintování jsme ještě s několika lidmi zastavili rozjíždějící autobus, přičemž někteří se dokonce vrhli řidiči před přední sklo. Řidič opravdu zastavil, nastoupilo cca 20 lidí a autobus dále pokračoval do zastávky Internacionální. Tam se naplnil tak do jedné třetiny. Nikdo však nečekal, že po výjezdu se místo známého očíslení autobusu s příslušnými názvy stanice, zobrazí na display „Manipulační jízda“. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, až do té doby, co autobus začal zpomalovat u zastávky Zemědělská univerzita. Zpomalil, ale řidič dveře neotevřel. Konsternovaní studenti stojící na zastávce se vyžadovali otevření dveří kopáním do autobusu. Řidič nereagoval a záhy sklidil obrovský aplaus od nás cestujících. Toto se opakovalo i v další zastávce, kde nedočkaví návštěvníci přešlapovali na Kamýcké. Při příjezdu na konečnou zastávku byl opět slyšet bujarý potlesk a velké díky řidiči. A pak, že lidé neumí ocenit Ty jiné. Pro nás to byla opravdu výhra, doteď se však smějeme oněm lidem, kteří si na zastávkách počkali ještě nějakých pár minut, hodin.

Cestou ze školy, v dopravní špičce, řidič nevydržel kolonu v Dejvicích a ze silnice vyjel na tramvajové koleje. Což je určitě plus pro něj. Ale někdo mu zřejmě vlezl před cestu, takže musel prudce zabrzdit. Tím pádem se všichni začali nedobrovolně sunout dopředu. Já jsem stál na schůdcích opřený o madla a jeden ze spolucestujících, který se při prudkém zabrždění nedržel, se chtěl co nejrychleji něčeho chytit. Při pádu se zastavil až pěstí o můj obličej.

Autor: Míra

Byl vlahý večer. Světlo se pomalu šouralo za pole ČZU a parta kluků mířila k nejmenované  hospodě v areálu. Příjemný vzduch z omdlívajícího odpoledne vystřídal v každém plicním sklípku kouř, vůně klobásy a smíšené parfémy dam okolo baru. Nádhera. Jinak už to tak jinak ani nejde, večer gradoval s množstvím vypitých kořalek a půlitrů, ze kterých by se dala postavit žíznivá zeď. I když byla zábava v plném proudu, tak jsem musel zavelet ústup, abych stihl poslední vlak do mé měkké postele. Cestu z oné nejmenované hospody, jsem si i v tom stavu velmi užil. Opar doutnající marihuany u dveří, příjemná cesta parčíkem, slalom mezi patníky a následně zastávka 107. Jarek Nohavica to ve filmu Rok ďábla řekl opravdu krásně. Na otázku: Co se Vám na pití nejvíc líbí? Odpověděl: „ten klid ten mír. Když člověk leží ožralý na zemi a taková ta pohoda a ten klid do něj vstoupí. A je středem vesmíru.“

Stál sem tam tak na zastávce a v hlavě se mi honily hlášky a hovory, padající během večera, pohlédl jsem na nebe a ve výhledu na hvězdy mi vadil jen obláček stříbrné alkoholem nasycené páry, jdoucí mi z pusy. Ještě pár minut jsem si vychutnával tu chvíli, když v tom se z konce domu naproti vynořila loď plavoucí tichem noci. Nezčeřila ani vlnku, v tichu byla vidět jen světla tvarující její příď. Nabrala kurz přímo ke mně a chladný večer rozčeřila když přirazila přímo před mou ohromenou tvář a já při nástupu na její palubu vyplul směrem k domovu. Nechal sem se sto sedmičkou odnést až do světa snů a krásných představ zemědělské mysli.

Autor: VK

Tím bychom chtěli uzavřít náš seriál Legendy ČZU. Doufáme, že Vás pobavili a přiblížily Vám osobnosti, se kterými se na naší univerzitě často setkáváte, ale buď není čas, nebo se neodvážíte je oslovit. I pro nás to bylo velmi poučné a i když byla někdy opravdu dřina z některých vytáhnout rozvitou větu, dělali jsme to pro Vás s radostí.

VK