Má se končit na vrcholu, říká Daniel Ungermann, bronzový Gay Roku 2015

Po velmi úspěšném článku vám přinášíme pokračování rozhovoru, o který jste si tolik psali. Danielovi Ungermannovi byly položeny otázky, které jste nám měli možnost posílat. Sešlo se jich množství poměrně veliké a především právě na Vašich nápadech jsme postavili celý další rozhovor s ním.

Jak rozhovor s bronzovým Gayem Roku 2015 probíhal a jak na vaše otázky odpovídal, se dozvíte dále!

Chceš dál studovat na magisterském studiu dál na ČZU?

Zkusím to, podám si přihlášku a uvidím, jestli to vyjde. Ale nehodlám se nějak učit na přijímačky, uvidím, nechám to, jak to vyplyne. Klidně bych šel pracovat, nevadilo by mi to. Já budu rád, když dodělám toho bakaláře (směje se). Zrovna včera jsem odevzdával bakalářku - v posledním den, dokonce i hodinu.

Co říkala rodina na článek na iZUNu, četla si ho?

Ano, četla. Mamka byla naštvaná, že jsem tam nic nezmínil o rodině, prý, ale já to pak napravil v dalším rozhovoru při další možnosti, takže byla spokojená (směje se). Ale jinak na tenhle rozhovor, který jsem měl s vámi, byly hodně kladné ohlasy. Mně napsalo lidí, jako nikdy. Aj cizí psali, fakt super.

Všímali si tě víc lidi po rozhovoru na ČZU?

Asi ne. Teda měl jsem takový pocit, když se na mě lidi koukali, ale myslím, že spíš ne. 

iZUN: Zajímalo by mě, jak je to těžké se najednou vyrovnat s tím být takto mediálně známý, poskytovat rozhovory, lidé s tebou chtějí pořád mluvit, kamkoliv přijdeš tak tě většinou všichni znají. Není ti to třeba někdy nepříjemné? (Petr J.)

Hezká otázka. Je to těžký se s tím vyrovnat v tom smyslu, že lidé se rozdělí na dva tábory a jeden tě podporuje víc. Ale nikdy jsem se nepotkal s nějakými negativními reakcemi nebo tak. Většinou když někam přijdu, na diskotéku třeba, tak za mnou přijdou lidi a říkají: „Je, to seš ty, tys vyhrál to a to,“ a odejdou. A to já nechápu. Tím to skončí, dál nepokračují a odejdou. Vždy jsem chtěl být slavný, známý  a tak, ale až teď vidím ty nevýhody, někdy je totiž až nepříjemné - když někam přijdu a někdo na mě zírá a tak… Neumím si představit, když je někdo opravdu hodně známý, tak jak popularitu snáší.  

V anglicky mluvících zemích jsou mezi nejlepšími vlogery naší generace gayové (Troye Sivan, Tyler Oakley, Connor Franta, Joey Graceffa a další). Čím myslíš, že to je?

Lidé rádi vidí „psycho“ v tom smyslu že „utrpení“ (v tom smyslu, že něco v sobě tají - orientaci) někoho a následný jeho vzestup, jeho svěřování, odkrytí? Lidé rádi sledují život jiných, než aby se zaměřili na ten svůj, a jak se říká, zametli si před svým prahem? (Kryštof)

Myslím si, že v zahraničí to umí o hodně líp - natočit videa, která jsou víc originální, otevřená, co dokáží člověka vtáhnout do děje. Já, když sleduju ty naše Youtubery, tak nevím, často kopírují ty zahraniční a to je takové… nevím no. Mě taky baví koukat se na Coming outy, když nad tím tak přemýšlím. Podle mě se na to lidi dívají, aby viděli, jak ostatní budou reagovat, začínají se tak na svůj Coming out připravovat třeba. Já se na to dívám, i když to mám za sebou. Mě to zajímá, jak se svět vyvíjí, jak to svět začíná přijímat. Ale na tahle videa se podle mě koukají určitě i heterosexuálové, protože, konec konců, proč ne? Zrovna snad Connor Franta má u svého Coming outu miliony zhlédnutí.

Nechtěl jsi natáčet videa v ČR? Jak by se k tomu stavěli v Čechách? (Kryštof)

Taky už jsem nad tím přemýšlel, popravdě řečeno, protože já jsem si uvědomil, že my nemáme žádného Youtubera, který by se tímhle zabýval. Když dělám rozhovory, třeba jako teď, s tebou, tak že bych tvořil svá videa, kde by to byla čistě má tvorba. Ale nějak jsem na to nesebral odvahu. Možná s tím začnu, možná ne. Plno lidí mě od toho odrazuje, takže uvidím. Každopádně, kdybych měl začít, chtěl bych si to promyslet, aby to mělo hlavu a patu, nějaký koncept. Nemám rád nějaké patlanice. Zkrátka abych měl jasně určeno, co budu chtít lidem říct. V tomhle u nás v ČR vidím mezeru, ve videích ohledně homosexuality. Mám hodně nápadů, ale jak říkám, uvidíme. 

Myslíš, že videa o Coming outech pomáhají dalším? (Radka)

Nevím, jestli přímo pomáhají. Nemyslím si, že když se někdo přizná, že to vyvolá vlnovou reakci. Myslím, že to je na každém. Asi odhodlat se - v tom to nějakou roli hraje, že ti lidi vidí, jak na to okolí reaguje. Ale jinak „to“ musí mít člověk v hlavě - to rozhodnutí: teď to udělám, než že to udělal tamten, tak to udělám taky.

Jaké by pro tebe bylo se ráno probudit jako heterosexuál? Uvařil by sis čaj, nebo si místo něj dal něco ledového? (Anonym)

Nechápu úplně smysl této otázky. Bylo by to pro mě úplně stejné, nevidím v tom rozdíl.

Bylo těžké si uvědomit svoji orientaci, a jak se k tomu stavělo z počátku okolí (rodina, přátelé, spolužáci)? Bál ses odsouzení? (Tereza)

Jo. Jelikož jsem z vesnice, tak jsem se hodně bál, jak to dopadne. Jelikož v žádné vesnici okolo Šumperka nebyl nikdo, kdo by se k tomu takhle přiznal, ještě ke všemu takhle veřejně, mediálně. U mě to bylo tak, že to bylo najednou v televizi a najednou to viděli všichni, celý Šumperk. Nevěděl jsem, co od toho čekat, nevěděl jsem, jaké budou reakce, až přijedu. A pak, asi po čtvrtroce jsem se rozhodl přijet s tím, že mi je to jedno - jestli mě někdo chce odsoudit, ať mě odsoudí. A nakonec to bylo fajn, ani se mě nikdo neptal nebo tak.

iZUN: Možná to v televizi neviděli.

A nebo tak. (směje se) Ale většinou, když se všichni opili, tak teprve pak sebrali odvahu a šli za mnou a řekli, že mě berou pořád takového, jaký jsem a že to neodsuzují. A to byli většinou lidi z té mé vesnice. Ne normálně, to nepřišli, až když se opili. (směje se) Takže teď, když jsem na nějakém plesu nebo tak, tak teprve po dvanácté hodině večer za mnou začnou lidi chodit. A tady bych se rád vrátil k těm videím. Právě až po tom, co se to o mně dozvěděli všichni, mi začali psát třeba kluci z okolních vesnic s tím, jak to sami se sebou mají. Proto si myslím, že nějaké videa a tak podobně, potřeba jsou. Já jsem si vždycky myslel, že nějaký takový videa jsou strašná blbost, že to nemůže nikomu pomoct a tak. Ale kde bere většina mladých dnes informace? Z internetu, videí… V té vesnici má patnáctiletý kluk vážně malé možnosti než třeba kluk v Praze.

Kolik má podle tebe kluk homosexuál za svůj život partnerů? A je promiskuita současné generace gayů vyšší než generace mužů homosexuálů 50+? (Katka)

Tak záleží jaký, že? Je to relativní. Třeba já neměl ještě skoro žádného, ale někdo jiný v mém věku už třeba 30. Je pravda, že se říká, že homosexuálové jsou v tomhle takoví povrchní, že mají za život víc partnerů. Což bude asi pravda, ale neviděl bych to zas až tak horké. U heterosexuálů je to asi podobné, jen se o tom méně mluví. U homosexuálů je to podle mě volnější, že si můžou říct: „Hele, to a to mi nevyhovuje,“ a rozejdou se, kdežto u heterosexuálů tam pak hrají roli děti a tak. Je pravda, že mám také plno kamarádů, kteří když mi říkají počet svých milenců, nechci tomu věřit. Ale je to relativní. Podle mě si to uvědomí, až dospějí, protože teď nemají žádné zábrany, funguje tam taková rivalita. Já byl nějak vychovaný a podle toho se chovám. V tom taky vidím rozdíly, že třeba kluci z Moravy jsou jiní než kluci z Prahy.

Je úroveň ochrany před AIDS větší než dříve? Uvědomují si mladí rizika nemoci? (Mirka)

Ne. Myslím si, že si mladí neuvědomují rizika AIDS. Prevence sice asi je, ale hrozně malá. Já do doby, než jsem se o to sám začal zajímat, jsem povědomí neměl. Je o tom málo dokumentů, hodně věcí je v angličtině a taky já jsem si na YouTube hledal nějaké info o tom, přednášky, rozhovory a tak.

iZUN: Přemýšlel jsi někdy o sebevraždě kvůli tomu, jaký jsi, nebo odejitím do kláštera? (Anonym)

Ne, nikdy.

iZUN: Hodně kluků o sebevraždě přemýšlí, o tom, že se sebou nechtějí být, když jsou jiní - o tolik a vlastně o nic - jiní než ostatní. Hodně dospívajících ukončí svůj život následně po svém Coming outu - myslí si, že se s tím jejich okolí nedokáže vyrovnat. Jak by proti tomu měla společnost, podle tebe, bojovat? (Marek)

Společnost by proti tomu měla dělat to, co já - říkat, že je to úplně normální, protože to to taky je. Já dělám třeba rozhovory i proto, že chci dát do podvědomí lidí, že jsem úplně normální, že žijeme stejně, jen s partnerem stejného pohlaví. A čím víc se to bude dávat do povědomí, o to snazší to budou mít ti kluci, kteří v sobě ty otázky řeší a o to víc to pak pro ně bude přirozenější. Lidé si rádi všímají těch výstředních, tím spíš, když vědí, že jsou homosexuálové. A pak je těžké zvrátit povědomí o tom, že jsme nějakým způsobem šílení, divní nebo tak. Ti, co takhle demonstrují, vlastně nepředvádějí to, že jsou homosexuálové, to ne, spíš jenom blbnou, ale tak to dělají i heterosexuálové, jen si toho méně všímáme. Není to už pak ani tak o orientaci, ale o tom, že to mají v sobě takhle „nastavené“. Plno lidí ani neví, kolik normálních homosexuálů mezi nimi žije, a to je pak právě problém jim to vysvětlit, otevřít oči.

Je těžké být homosexuálem v Česku?

Pro mě ne.

iZUN:

iZUN: Chtěl bys být homosexuálem v Rusku?

Ne. Nedovedu si představit, že bych tam žil. Viděl jsem videa, kde se třeba dva kluci chytli za ruce a jen šli po ulici a lidi na ně pořvávali, občas do nich strčili a tak. To se mi chtělo občas až brečet, bylo mi jich líto. Nevím, proč je tam taková mentalita. V těch videích je vidět až taková zlost. Ty lidi nic nezajímalo, prostě viděli dva kluky spolu a šli ošklivým způsobem proti nim.

iZUN: Jaký je tvůj názor na seznamování na internetu? Je pro homosexuály seznamování skrze virtuální svět snazší? Máš nějakou zkušenost se seznamováním na internetu?(Martina O.)

To je složitá otázka. Záleží, co od toho kdo čeká. Já nejsem zastáncem toho, že si tam člověk může najít vztah, partnera. Nevím ani proč si podle nějaké fotky hledat partnera. Jsem zastáncem toho, někoho normálně potkat. Seznamky bych viděl spíš jen pro ty, co si chtějí vyloženě jen „užít“, ale neodsuzuji to. Ale že se někdo čtyři roky trápí tím, že na seznamce někoho nemůže najít… takovým bych doporučil, aby si to ujasnili sami v sobě, byli spokojení sami se sebou a pak partner přijde sám od sebe. Já s tím zkušenost mám, když jsem asi rok hledal takhle partnera, byl jsem z toho pak až zoufalý. Ale to pak začnou lidi sklouzávat k tomu, že se na seznamce stávají závislými, okamžitě ji začnou zapínat, jestli jim někdo náhodou nenapsal a tak. Myslím, že bychom měli žít život normální, víc komunikovat. Přijde mi, že v tomhle jsou Češi hrozně stydliví, plaší, nekomunikativní. Zrovna tenhle víkend jsem byl v Německu, tam to bylo úplně jiné, to mi tady v Čechách dost chybí. Ale tenhle problém bych určitě neviděl jen u homosexuálů, je to obecně problém.

Máš nejlepšího kamaráda, kluka? Věříš na přátelství? A proč myslíš, že když má „hetero“ kluk kamaráda „homo“ kluka, ostatní si myslí, že musejí být zákonitě oba gayové? Není vnímání orientace přehnané a nedělají si lidé, tím spíše kluci o ostatních, zejména klucích, dopředu přehnané mínění? (Anonym)

Je to tak. Ten, kdo se ptal, si vlastně odpověděl. Já jsem měl nejlepšího kamaráda kluka si do deváté třídy nebo do prváku. A to byl fakt nejlepší kamarád. Dělali jsme spolu všechno (směje se), ale aby to nevyznělo blbě - hráli jsme spolu fotbal, byli spolu pořád venku a tak. Ale teď to tak nemám, nerozděloval bych to. Já mám pravé kamarády, kterých je pár, těm říkám třeba rodinné problémy a tak, ale já jsem hodně otevřený, takže i kamarádům, se kterými se vídám dvakrát nebo třikrát do měsíce, toho řeknu dost, takže ti praví nemají takový náskok (směje se).

Tvůj nejoblíbenější film s homosexuální tématikou? A co říkáš na film Modlitby za Bobbyho? Myslíš, že kdyby byl více rozšířený, homofobie by se zmírnila? Že záleží na příběhu, konkrétním člověku, který je hercem a pak může mít film přínos pro veřejnost? Když to není zkrátka levné „gay porno“ a v příběhu vystupují obyčejní lidé? (Anonym)

Hodně se mi líbil film V jeho očích, ten byl takový decentní. Podle mě by ho mohli vidět i „heteráci“, protože v tom filmu bylo krásně ukázaný, jak je to přirozený, normální. Třeba ten film Modlitby pro Bobbyho by opravdu mohl být přínosem. Plno mých hetero kámošů ho ani nezná, což je škoda. Nevím, proč se nevysílá - víme, jak to v televizích chodí a že gay tematiky není v Česku až tak zmedialozovaná, že by se to mohlo dát do hlavního vysílacího programu. Ale určitě, po tomhle filmu by hodně lidí změnilo svůj názor. Ještě, jak to bylo podnícené tím, že to je podle skutečné události, bylo vidět, jak to vnímá křesťanství a role matky.

iZUN: Otevřenost společnosti, její vyspělost je vyšší, než bývala a přijímání odlišností je lepší. Ale i přesto, zejména mladí v například adolescentním věku, ale i krátce po něm, mají potřebu nějakým způsobem shazovat ostatní, tím spíše ty odlišné. (Honza)

To je pravda, taky jsem nad tím už přemýšlel a nevím, jak proti tomu bojovat, protože ti mladí zkrátka nejsou dospělí a nepřemýšlejí nad tím tak, že by mohli ubližovat. Ale asi jim to nezazlívám, protože když tak nejsou vychovaní... Mluvím ale o jedenáctiletých nebo dvanáctiletých klucích a ne o šikaně. Určitě tam pak hraje roli ten jeden, kápo, který má vliv na tu skupinu, ten, ze kterého si oni berou příklad. A pak ani nemusí jít o šikanu skrze orientaci, protože je když je skupina, tak ten jeden v ní se těžko otočí názorem proti ostatním.

27 března, 2016 - 09:36 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Ale stejně je škoda, že ti, co jsou "přehnaní", kazí pověst těm normálním...

MF DNES informovala dne 15. 3. (v den rozhovoru) o možnosti adopce dítěte svého partnera. S tím počítá novela zákona, kterou řeší ministři koaličních stran, ministr spravedlnosti Robert Pelikán a ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Pokud by vše prošlo, stalo by se tak deset let po té, co je v ČR legální registrované partnerství.

Podle poslankyně ANO Radky Marxové, která se již pokoušela návrh prosadit ve sněmovně dříve, se novela týká bezmála tisícovky dětí.

„Já jsem proti. Je to celé klasický kulturní marxismus, který se zabývá tím, jak destruovat společnost,“ říká poslanec ODS Marek Benda.

Zastánci novinky argumentují tím, že společnost už je na adopce dětí registrovanými partnery připravená.

„Ze strany okolí pozorujeme úžasnou toleranci. Když jsme byli na vítání občánku, v pamětní knize jsme spontánně škrtli kolonku otec a vepsali tam registrovanou partnerku,“ říká Jana, učitelka z Milovic o své zkušenosti se svou partnerkou Veronikou.

To je na mě asi moc těžká otázka (směje se). V adopci vidím jedině posun, ČR by tak dala ostatním státům najevo, jak to vnímá. Proto vnímám negativně tyhle názory proti. Nechápu je, oni ani nemají pádné důvody, proč bychom my - homosexuálové - nemohli mít děti. Přijde mi, že člověk, který říká něco proti, není morálně vyspělí, nemá nadhled atd. Děti otce, který prohlašuje cokoliv o destrukci společnosti díky umožnění adopci atd., mají hodně složitou situaci, pokud si uvědomí, jak na tom jsou se svou orientací a chtějí s tím vyjít na světlo. Pak jim nejspíš nezbude nic jiného, než se nad svého taťku povznést, nebo odejít a postavit se na své nohy. Já jsem zažil to, že lidé, kteří se toho, přiznat se, báli a raději odjeli. A jejich rodiče se až následně dozvěděli, že třeba jejich syn žije s mužem, a strašně je to mrzelo, že jim to neřekl, protože by to vzali v pohodě a třeba to i celou dobu tušili.

Na který fotbalový zápas v Rudě nejraději vzpomínáš? (Anonym)

Já ti ani nevím, ale určitě to bude, jak jsme hráli finále. Teď už ani nevím, proti komu to bylo. Bylo to finále, tuším, že okresní přebor, v dorostu a nakonec jsme vyhráli. Myslím, že jsem dal jeden gól.

iZUN: Před začátkem rozhovoru si říkal, že je to tvůj poslední. Opravdu?

Teď jsem tak rozhodnutý, že bych to chtěl ukončit. Vždycky se říká, že se má končit na vrcholu (směje se).

iZUN: Co bys tedy čtenářům iZUN.eu, kde máš nejspíš poslední rozhovor, dal jako takové poselství nakonec?

No, není to úplně tak poselství, ale chtěl jsem jenom říct, jak se mi rozvrhl rozvrh díky té soutěži, ve které jsem byl. Kamarádka si ze mě dělá už srandu, opakuje moje věty, jak všude říkám: „dalo mi to hodně zkušeností… informace, jak to chodí v showbyznysu,...“ (směje se) protože jsem nikdy nevěděl, co na to mám říkat. Je to srandovní, jo, ale je to i z části pravda, ale jsou to spíš vždycky takový žvásty, aby se něco řeklo. Ale teprve až teď, po roce, jsem si uvědomil a dokážu odpovědět - co mi soutěž dala. Dala mi jméno Gaye Roku, protože díky tomu se můžu prezentovat a říkat své názory více lidem, což jsem vlastně strašně dlouhou dobu chtěl. A díky té soutěži jsem si uvědomil, že kdybych do ní nešel, tak bych nechodil na žádné rozhovory, akce, nebyl bych tak vidět a nemohl se pokoušet měnit názor na homosexuály a vysvětlovat, že jsme úplně normální.