Nadaná spisovatelka Sára Rejdová

iZUN: Jak ses dostala k psaní?

Psala jsem od mala, začalo to deníkem. Vypisovala jsem se v denících, moje slohovky patřily k nejlepším a na střední škole jsem napsala slohovou práci, kterou učitelé ohodnotili jako nejlepší. Paní učitelka se zeptala, jestli bych nechtěla napsat knížku. Založila jsem si blog a lidem se to líbilo, takže jsem se rozhodla tu knížku opravdu napsat. A v sedmnácti letech jsem ji vydala.

iZUN: Sama bys nechtěla napsat knížku? Aniž by tě někdo pobízel?

Člověk to potřebuje slyšet. Kdyby mi to tenkrát paní učitelka neřekla, ani bych o tom neuvažovala. Zkrátka potřebuješ slyšet, že jsi v tom lepší, a že na to fakt máš. Knížka je velká věc.

iZUN: Co já vím, tak knížka je hodně psaná podle Tvého deníčku, ale v knize je hlavním hrdinou chlapec. Jak to?

V knížce je toho hodně ze mě, víc než kdokoliv ví. Teenagerům je hudba velmi blízká, ale do téhle branže se více hodí kluk než mladá šestnáctiletá holka. Rock 'n' Roll prožívají kluci víc než ženy a co se týče kapel v plném složení žen, kolik jich znáš? Moc ne, viď… Právě proto je hlavním hrdinou chlapec.

iZUN:

iZUN: V knize jsou velmi emotivní pasáže. Vychází to z toho, co sis prožila, nebo je tam i trocha fantazie?

Prvně musím říct, že ne všechno se odehrávalo u nás doma. Člověk samo sebou vychází z toho, co zažil, ale i z toho, co zažili moji přátelé. Žila jsem na internátě a našla jsem si tam spoustu kamarádů. Občas se prostě stalo, že se svěřili a já je trpělivě poslouchala. A že to někdy nebyly věci ke klidnému poslouchání. Až mě zaráží, kolik mají lidé problémů s rodiči a jsou to jejich třinácté komnaty. Chtěla jsem tuhle problematiku, o které se samozřejmě moc nemluví, otevřít a dát nahlédnout do života teenagera s těmihle problémy. Nejen ostatním dospívajícím lidem, ale i starším, například rodičům či prarodičům. A ohlasy jsou kupodivu velké. Nikdy bych neřekla, že to budou číst třicátníci, čtyřicátníci, natož senioři. Ale čtou a jsou vděční, že jsem jim poskytla okno do myšlení šestnáctiletého člověka dnešní doby. Už to chtělo, na svět vydat knížku, ve které dospělí pochopí, že ne vždy je problém jen v adolescentovi, ale i v nich.

iZUN:  Jak reagují kamarádi, když vidí něco, co ti vyprávěli, ve Tvé knize?

Občas přijdou a s úsměvem podotknou, že danou věc sem tam psát nemusela, ale že mě podporují. A pak mám kamaráda Sallyho, který mě podporuje natolik, že mě i přesvědčuje, ať tam některé věci napíšu. Dost mi dodává odvahu a jsem mu za to vděčná.

iZUN:

iZUN: Dala jsi přečíst knihu i někomu z Tvé rodiny?

Naše rodina tu knihu četla ve chvíli, kdy byla už vydaná. Nikdy předtím o to zájem neměli. Nicméně se nevyjádřili, takže popravdě řečeno, ani nevím, co si o té knize myslí.

Co druhá kniha?

Na druhou knihu si dávám hrozně moc času. A rozhodně budu čekat na nabídky dalších vydavatelů. U velkých vydavatelů jsou začátečníci v psaní lidé, o které se moc nestarají, takový trošku odpad. První kniha je jako moje dítě, vydala se u malého nakladatelství v mých sedmnácti. S druhou knihou jsem vyrůstala a chci na ní pracovat déle.Chci, aby vypadala dobře, aby to bylo podle mých představ. V té první jsem byla hrozně slušná, nepouštěla jsem se do velkých vulgarismů. Nechtěla jsem být tak reálná, takže tam ani není moc drog a podobně, ta druhá knížka je upřímná, ostrá, chci, aby to smrdělo tím rock 'n' rollem. Trochu se bojím, že se to některým lidem nebude líbit, například babičkám. Druhá kniha nebude z pohledu hlavního hrdiny, nebude přesně navazovat na tu první a nové postavy tam přijdou. Hlavní hrdinkou bude žena, nebude hudebnice, má kamarády hudebníky, a tak podobně… Ale víc prozrazovat nebudu. (smích)

iZUN: První kniha není podle tvých představ?

Je, ale pořád to může být lepší. Na radu mého mentora Jana Kunzeho jsem šla do malého nakladatelství, kde se mi s tím opravdu věnovali, měla jsem vlastní tým. Korektora, grafika… Pracovali jsme na tom půl roku, a dokud jsem neschválila knihu slovy - Ano, tak to může být - tak se nevydala.

iZUN:

iZUN: Co první recenze na tvou knihu? Brala sis to osobně nebo Tě to moc nezajímalo?

Naštěstí jsem měla jen jednu hodně špatnou recenzi a to právě od bubeníka z kapely UDG. Tu jsem si brala hodně k srdci. Ale byl to jeden člověk. A jak se říká, sto lidí, sto názorů. Teď mám další recenze a jsou dobré, takže už si z toho nedělám trable.

iZUN: Takže Tě Jugi trochu potopil, snížil Ti sebevědomí?

On byl první, kdo mi pomohl pochopit tu hudební branži. V tomhle byl hrozně hodný a jsem mu za to vděčná. Poradil, ukázal mi, co a jak funguje a já mu dala právě prvních šedesát stránek. Jugi si to měl přečíst, ale myslím, že k tomu nikdy nedošlo (smích). Potom, když jsem měla knížku vydanou, tak řekl, že těch šedesát stránek teda přečetl, a že nechápe, jak můžu napsat 400 stránek o hudbě, když je to pořád to samé, že dobrá knížka by měla mít nějakých sto stránek, aby to mělo ten správný spád, a tak dál. Dost mě tím tenkrát srazil k zemi. Pořád mi předhazoval Viewegha, ale já jsem jiný spisovatel než on.

iZUN: V čem jsi jiná než Viewegh?

Chtěla jsem, aby tam nebyla jen ta hudební branže, ale aby tam s tím byla propojená ta rodina. Dneska, když to vezmu zpětně, říkám si, že by tam ne všechno muselo být. Ale tenkrát jsem to tak chtěla. Chtěla jsem, aby ti lidé viděli do šestnáctiletého člověka, aby tam spojitost s tou hudbou byla. Nemůžu to zkrátit na sto stránek a ani druhá kniha nebude na sto stránek. A pro Jugiho: Ne, nezměním se na Viewegha, ani na Kunderu!

iZUN: V knize se vyskytuje slang z Moravy, který není pro české knihy obvyklý. Proč?

Já sama jsem z Moravy a nějak jsem se nemohla smířit s tím, že moje hlavní postava nebude mluvit jako já. Takže jsem ho přestěhovala do Liberce a nechala jsem ho mluvit po našem.

iZUN:

iZUN: Co tvoji patroni? 

Tak kmotrem první knihy je Tomáš Vohradský. Jeho kapela mě inspirovala, hodně podkladů mám od nich, liberecké prostředí je tam právě díky jeho kapele, takže jsem ho požádala a on tenkrát souhlasil.S Honzou Kunzem se známe už dlouho, je to jak hudebník, tak básník, takže když jsem nevěděla, ptala jsem se jeho. A upřímně – nebýt jeho, tak tady dneska asi nesedíme. Jsem mu hrozně vděčná za všechny rady. Řekl mi, že jsou lidé, kteří napíšou knihu a čekají třeba 7 let, než se jim vydá.Tak jsem o tom přemýšlela, smlouvu s velkým vydavatelstvím jsem nepodepsala a vyplatilo se. Kniha se mi vydala pod menším nakladatelstvím a já jsem Honzovi za tu radu moc vděčná.

Kde seženeme Tvoje knihy?

Přes Facebook na mých stránkách Svět nenormálních, když jsem v Praze a mám místo setkání někde blízko, dokonce vám tu knížku i dovezu. Pak to posílám dobírkou, v Liberci jeden antikvariát má odkoupené moje knížky, takže i tam, pak je to v opavské knihovně a v Brně.

Píšu za přítmí nebo v noci. Podle toho ten text taky vypadá. Ráda píšu i venku, ale to se teď na podzim už moc nedá. Hodně často se mi stává, že mám záchvat psaní, takže píšu ve vlaku a někdy třeba i na záchodě, takže mám kousky knihy napsaný na toaletním papíru a lepím si je do sešitku… Píšu, kde se dá.

Jaký je tvůj názor na klecový chov drůbeže?  

Hrozný. Já jsem vystudovala veterinu a na praxích jsem zažila šílenosti. Podle mě je to leckde týrání zvířat. A jsem proti tomu. Já jsem člověk, který jí maso, ale kdyby každý člověk jedl maso o něco méně, nemusel by být takový nápor na produkci a kráva by si mohla žít v biopodmínkách.