Písničkář z Ostravy na suchdolském rynku. Rozhovor s Jarkem Nohavicou

Během uplynulého týdne, přesněji od 21. do 29. března, se Jarek Nohavica vydal na spanilou jízdu pražskými koncertními halami, přičemž všechny vyprodal do posledního místečka. Naše univerzita měla tu čest, že Jarek odstartoval celé toto turné právě na Suchdole v Kruhové hale.

Nekonečná fronta lidí čekajících týden před vystoupením na lístky se onoho večera vyskládala do Kruhové haly a zcela písničkáře i jeho hosta obklopila ze všech stran. Nohavica zahrál písně staré, nejstarší, ale i nové či písně s upravenou aranží právě v podání harmonikového a klavírního virtuoze Roberta Kuśmierskeho, jenž písním zcela jemně a s grácií vdechl tahací harmonikou kouzlo výjimečnosti a neopakovatelnosti.

Po dvouhodinovém vystoupení, ve kterém se oči i uši zemědělského publika upínaly ke dvěma velkým muzikantům, kteří ze sebe vydali pro publikum úplně všechno, čekalo na Jarka před Kruhovou halou malé překvapení. Naši studenti připravili pro Jarka také malý koncert a při jeho odchodu z Kruhové haly mu na heligonky zahráli několik jeho písní.

Den nato odehrál Jarek Nohavica další koncert v divadle Bez zábradlí. Po tomto koncertu, který byl akusticky i muzikantsky naprosto úžasný, jsem za ním přišel a s ním a jeho manažerkou jsme se domluvili na rozhovoru pro naše noviny. V pražském Sasazu, ve kterém se odehrávalo jeho desáté vystoupení věnoval našim novinám patnáct minut jeho času a odpověděl nám i našim studentům na několik otázek.

iZUN: Začal jste jedenáctikoncertovou šňůru po Praze právě na České zemědělské univerzitě. Jaký byl tento první pražský koncert?

Vynikající. Jsem hrozně rád, že jsem se rozhodl začít v tom kruhovém rondu. Nabilo nás to energií a jestli se nám daří v Praze, tak je to díky tomu, že se nám dařilo od první minuty právě tam.

iZUN: Vy jste na ČZU nehrál poprvé, je to tak? Během koncertu na zemědělce jste zmínil, že už jste jednou na Suchdole hrál. Kdy to bylo?

Na Suchdole jsem hrál v osmdesátém devátém roce.

iZUN: Co to bylo za akci?

Tehdy jsme bojovali....

iZUN: Za co?

No za co. V osmdesátém devátém roce jsme bojovali za to, aby to bylo takové, jaké je to dneska. To bylo ještě za „komančů“, co jsme hráli. Všecky akce, které se tehdy pořádaly, měly trošku náběh na underground, takže to byl takový undergroundový koncert spřízněných duší.

iZUN: Jaké bylo zemědělské publikum? Zpívali s Vámi?

Tak ta atmosféra byla oboustranně velmi pozitivní a skvělá. To bylo vidět i z toho videa, které jsme tam natočili.

iZUN: Slyšel jsem, a na tom videu to bylo také vidět, že Vám naši studenti taky zahráli.

No, my jsme byli velmi mile překvapení. Když jsme odjížděli, tak před hospodou tam kluci měli vytažené heligonky, což mě moc potěšilo, protože si myslím, že do hospody se heligonka hodí mnohem víc než třeba kytara. Kytara v tom hluku těch píp a hluku hospody a cinkání těch krýglů není slyšet, kdežto heligonka je skvělý hospodský nástroj. Kluci to pochopili a jsem rád, že jsem svými několika písněmi přispěl do jejich repertoáru, takže nás moc potěšili, když jsem slyšel, že tam hrají. Ale nejen mé písně. Byli fakt dobří. Šikovní kluci.

iZUN: Jaký to je všeobecně pocit, když slyšíte mladé lidi, kteří hrají Vaše písně a snaží se Vám přiblížit? A napodobovat Vás?

Já to nijak nerozlišuji. Pro mě to jsou lidé, kteří zpívají písničky a ať už mladí nebo staří, to už fakt není důležité. Já už hraji třicet roků, takže jsem slyšel zpívat jejich mámy, táty a vidím zpívat i jejich děti, takže já bych to vážně nerozlišoval. Pro mě je strašně příjemné to vidět, protože s člověkem, se kterým zpíváme, vyzařujeme dobrou pozitivní energii.

iZUN: Studoval jste rok na Vysoké škole Báňské Systémové inženýrství, jaká byla Vaše studentská léta? I když jen jednoletá.

Úžasná. Navíc porubské koleje VŠB jsou kousek od domu, kde jsem dlouhá léta v Porubě žil, takže i když už jsem tam nestudoval a i předtím na střední škole, tak jsem tam chodíval. Tam byl perfektní Vé-klub. Hlavně základem toho vysokoškolského života, v časech, kdy já jsem studoval, byly výtečné studentské kluby, které byly taková hnízda pozitivního odporu proti té šedi těch časů. Takže tam to bylo fakt skvělé.

iZUN: Jaký předmět Vás tehdy bavil nejvíce?

Myslíte v rámci toho mého vysokoškolského studia? Matematická analýza.

iZUN: Co Vás na něm bavilo?

No, řád. Ono se to nádherně pojí. Ten neřád té poezie s tím řádem té poezie. To je to samé. To je chaos s řádem spojený a matematická analýza je jeden z předmětů jak uchopit ten svět zase jiným nástrojem. To je na dlouhé povídání. Měl jsem to rád a mám dodnes. Matika se mi prostě líbí. Má v sobě kus poezie a kouzlo.

iZUN: Byl jste takový ten student, který věnoval všechen svůj volný čas studiu?

Nebyl. Kdybych byl, tak bych to dostudoval a byl bych inženýrem a byl bych někde u počítače. Nebo bych hrál zase na kytaru a zpíval svoje písničky. Každopádně studentem, který by byl pilný jsem nebyl, navíc já jsem tehdy po roce odešel na pajdák, na pedagogickou fakultu, za svou ženou. Dělal jsem zkoušky, ale na tu školu už mě nevzali z kádrových důvodů, takže tím moje vysokoškolská studia skončila.

iZUN: Všiml jsem si, že oproti starším albům jsou Vaše tři poslední laděné spíše do duru, než do mollu, ve kterém jste dříve hrával častěji. Je to náhoda nebo Vaše tvorba úmyslně duroví?

Ne. A dokonce si myslím, že se pletete. Myslím, že kdybych spočítal procento písní na Ikaru, tak bych tam našel hodně mollových písní. Víte, ani tónina nerozhoduje o tom, jestli je veselá nebo smutná, protože třeba Ikarus z Ikara je v A dur, a přitom je to strašně smutná písnička. Jizva je v C dur a taky mi připadá, že je smutnější než některé písničky v A moll. Takže ono to v tónině není. Já vím, na co se ptáte. Jestli ty písně nejsou smutnější. Nejsou smutnější. Já myslím, že zůstávám stále stejný. Že to mívám takové dost vyvážené. Dokonce si myslím, že mi právem někteří vyčítají, že se zabývám tématy, které bych měl opustit a že to jsou témata přízemní a nedůležitá. Takové nějaké ty ptákoviny ať si nechám od cesty, ale mě to všecko baví.

iZUN: Všiml jsem si, že během koncertu jste hrál píseň Zatímco se koupeš na kytaru se sedmi strunami. Jak je taková kytara laděná?

To je ruská sedmistrunná kytara, kterou jsem si nechal postavit od mých kamarádů z Jihlavy. Tahle kytara se běžně používala v Rusku, kde na ni hrál třeba Okudžava nebo Vysocký. Tam je úplně jiné ladění. Od té nejhlubší D, G, H, D, G, H, D, takže když třeba sledujete videa s Okudžavou nebo Vysockým a chcete pochytit akordy, tak to nejde prostě. Ty hmaty tam jsou úplně jiné.

iZUN: Kdy přesně jste začal hrát na heligonku?

Tak fotku, jak držím v ruce heligonku a zkouším na ni hrát, mám doma ve svém podkroví takovou památeční, když mi byly čtyři roky a bylo to v Opavě. Je to taková hezká fotka, kdy ta heligonka je větší než já. Je to nástroj po mém dědovi, pak ji měl můj táta v Porubě. Myslím, že někdy začátkem devadesátých let. Tuším 94, před tím, než jsem začal točit Divné století, jsem tu heligonku od táty takzvaně vydyndal, uprosil jsem ho, abych si ji mohl vzít, že už jsem dostatečně starý a začal jsem se na ni učit pozorněji, a právě na tom Divném století jsem ji začal používat častěji, takže bych řekl, že na tu heligonku hraju už 15 let. 

iZUN: A jste samouk nebo jste hru na tento nástroj studoval?

No, on každý nástroj, samozřejmě, chce to svoje. Víte, sám jsem přišel na ty základní fígle, něco mi ukázal táta. Pak jsem si koupil nějakou tu školu hry na heligonku. Ale ono u takovýchto nástrojů je ze všeho nejdůležitější ta praxe a to hraní a nalezení vlastního stylu.

iZUN: Žádné vaše album nebylo věnované pouze tomuto nástroji. Neplánujete nějaké tahací album?

No, je to dobrý nápad, samozřejmě. Uvažoval jsem o tom. A myslel jsem to v takovém slova smyslu, že když jsem udělal album Tři čuníci pro děti, tak bych udělal album pro Tři čuníky nad šedesát let a tam by se ta heligonka v některých těch písničkách, hlavně jarmarečních, hodila. Je to možné.

iZUN: Na čem v současné době pracujete?

Loni jsem odpočíval, teď mám rok pracovní. Kromě toho, že koncertujeme. Což když si uvědomíte, že máme teď v Praze 11 koncertů, tak volný čas sice je, ale člověk hlavně sbírá síly na ty večery a velké záběry, které jsou. Tak kromě toho teď na jaře natáčím pomalu svou novou desku a chystám se na "pro sebe" velmi důležitý koncert, který bude v květnu v Ostravě u příležitosti otevření velké krásné koncertní haly v bývalém plynojemu na Dolních Vítkovicích. Koncert bude zahájen mými písněmi za doprovodu Janáčkovy filharmonie. Takže v těchto dnech se píšou aranže, učím se to, zkoušíme to, cvičíme to. To jsou dva hlavní letošní projekty, krom koncertování.

iZUN: Vy a Janáčkova filharmonie. To je velmi zajímavé. Takže můžeme očekávat něco podobného, jako když skupina Čechomor točila album Proměny s Collegiem českých filharmoniků?

No. To dělali kluci s Colemanem úplně sami, ale já to takhle nechci udělat. Spousta lidí už to s Janáčkovci zahrát vyzkoušela. Sting, David Koller. Já jsem požádal Marka Ivanoviče, který je dirigentem a velkým muzikantem vážné hudby, aby to pojal moderně a odvážněji. Aby se nebál ty písničky opravdu ozvláštnit a ne jenom doprovázet. Jak to dopadne, to sám nevím. Jsem na to velmi zvědavý. Je to pokus, který se dělá jednou za život, tak se těším, co z toho vyleze.

iZUN: Co v současné době posloucháte, když třeba relaxujete nebo třeba v autě, když někam jedete?

No, tak různě. Není to jen proto, že bych si chtěl odpočinout. Mě to velmi baví. Takže v autě poslouchám zásadně. Auto je takový můj jezdící walkman. Tam toho člověk naposlouchá nejvíc, protože je tam největší soustředění. Když jezdím z Ostravy do Prahy, to je tři a půl hodiny, tak to máte 4 desky. Teď co tam mám poslední... Já to mám strašně pestré. Od jazzu přes vážnou muziku, alternativu, teď jsem měl výbornou antologii Moravské lidové písně. Zatím vyšly díly, Dolňácko, Horňácko, Valašsko. Fakt je to výborné. Tak to jsem poslouchal a koupil jsem si takový výběr starých folkových amerických zpěváků z padesátých a šedesátých let. Do toho hodím nějaký polský hip hop, který jsem někde našel. Jak říkám, je to hodně pestré. Protože ta muzika je pestrá. Můžu ji poslouchat mnoho hodin.

iZUN: Co si myslíte o současné záplavě komerčních soutěží jako Česko hledá SuperStar, Hlas, atd?

Je to zábava. Zábavná hra toho, kdo se na to dívá i pro toho, kdo se toho účastní. Já to mám rád. Sleduji to, když mám čas. Ty děcka tam umí zpívat fakt úžasně. Druhá věc je co zpívají, jaké písničky. Třetí věc potom je, jaký to má dopad na tu branži, protože jak čas ukázal, tak těch kol všech SuperStar nějakých 5 už bylo. Kdo se uplatnil? Kdo fakt zpívá? Už ani ta Aneta nejezdí moc. Když vezmeme ty vítěze, kde jsou?

iZUN: V muzikálech?

No, tak dobře. Když je to baví. Hrají, víte? Ona muzika není jen o tom, že vyprodáváte sály a že nahráváte desky. Muzika je hlavně o tom, že vás to baví. Takže já ty soutěže beru jako komerční. I když co je to komerční? Co chcete říct tím, že je to komerční? Všechno je komerční. Úplně všechno je komerční.

iZUN: Dalo by se říct, že Vaše album Pražská pálená, které jste celé poskytl zdarma na internetu, komerční určitě nebylo.

Ne, já bych o komerci nemluvil. To není důležité. Důležité je, že lidi se na to dívají. Dívá se na to milion lidí a baví je to. Já občas taky a jestli z toho něco bude nebo nebude, to se časem ukáže. Je to prostě zábavná hra. Ale to musím říci, že opravdu musím přiznat, že z hlediska muzikantského se najde hodně moc dobrých muzikantů v celé republice a hodně dobrých zpěváků. Druhá věc je jak se uplatní. Kde si zazpívat, co dělat. Jak prodat ten svůj talent. Ale talentovaných lidí je tu strašná spousta.

iZUN: Mám tu otázku od našich čtenářů. Jak to bylo s Vaší jizvou na rtu, o které jste nazpíval písničku?

Tak já si myslím, že každá písnička má mít své tajemství. Že není třeba prozrazovat úplně všechno. Každopádně vidíte z blízka, že tu jizvu mám, takže to není výmysl. Kdo to poslouchá, tak asi ví, že jsem zažil něco, kdy jsem byl blízko smrti a vyvázl jsem z toho jen s tou jizvou. A ta jizva je mi připomenutím toho, že občas býváme v životě kousek od propasti a když tam nespadneme, tak si zpětně uvědomíme, že nás asi podržel nějaký anděl za nějakým důvodem, a tak se to snažím naplnit, že když jsem teda tady zůstal, ono to bylo když mi bylo nějakých dvanáct let, a hned nato jsem dostal kytaru, tak si říkám, tak možná si mě tady pohlídali proto, abych zpíval.

iZUN: Co si myslíte o klecovém chovu drůbeže?

Já bych se zeptal té drůbeže, kde se jim žije lépe. Jestli v těch klecích, když jim ten pantáta dodává zrní a mají tam teplo a světlo, nebo jestli se jim žije lépe na té louce nebo kde to žije.

Vy jste ale větší odborníci, vy to vyřešíte. Vy tam u vás znáte řeč drůbeže a všech zvířat.

Jarku Nohavicovi velmi děkujeme za jeho čas, kterým, jak známo, pro novináře moc neplýtvá. O to víc je pro nás čest, že jsme mohli našeho nejznámějšího písničkáře vyzpovídat. Následující koncert v Sasazu se muzikantské dvojici opět perfektně povedl, a i přes počáteční horší zvuk, který naštěstí zvukaři během koncertu dotáhli, roztleskal Nohavica mnohosethlavý dav a nesmazatelně se zapsal do srdcí všech hudebních milovníků v sále.