Po stopách Dne studentů

V tom si na dveřích všimnu nuzně vypadajícího plakátu hlásajícího něco o Dnu studentů ČZU. ,,Wow, máme svůj den, super!“, povídám. To je to, co bych měl říct. Ve skutečnosti sem řekl: ,,Wow, pivo zadáčo, jdem!“ Kamarád po mé pravici se na mě znechuceně podívá a zamumlá něco o půl 9 ráno. Smutně přikývnu. Na plakátu sice stálo, že na Farmě je po celý den akce 3+2 piva zdarma, ale otvíračka byla ještě daleko. Nyní, nuceni věnovat pozornost i větám kde se nevyskytuje slovo pivo, si dále prohlížíme plakát. V tu chvíli ještě nevíme, že tím pro nás začíná jedna z nejlepších střed na Suchdole.

Plakátů tam visí snad deset, takže jeden strhávám a vydáváme se s kámošema po stopách Dne studentů. První věc, o které se plakát zmiňuje, je Painball. Zamíříme tam. Přicházíme na hřiště TJ Suchdol, kde v prostoru ohrazeném sítí po sobě právě jdou dva týmy maskovaných a ozbrojených mužů. Kryjí se za různými překážkami rozmístěnými po bitevním poli, barevné kuličky lítají vzduchem a co chvíli se ozve výkřik signalizující zásah. Dotyčný pak zvedá zbraň nad hlavu a opouští bojiště. Přesouváme se ke vstupní bráně, kde máme lepší výhled na právě probíhající akci. Jeden tým má očividně navrch, jejich protivník je již téměř zlikvidován, zbývají pouze dva osamělí bojovníci. Oba se kryjí za stejnou barikádu, každý kryje jednu stranu. Nevypadá to, že by měli v plánu se vzdávat. Je vidět jak se soustředí, pažby pevně zaražené o rameno, hlavu přimáčklou k chladnému tělu zbraně, aby co nejpřesněji viděli na mušku. Sedáme na lavičku, která je přímo u sítě, chránící nás před všude létající municí, obarvující na oranžovo vše, co jí připlete do cesty. Teprve teď vidím, v jak špatné pozici se ti dva nacházejí. Protivníkům stačí aby se jen trochu rozprostřeli do stran a dostanou se do úhlu, ze kterého bude pro ty dva nemožné se krýt za tu ne moc objemnou barikádu. Jeden z protivníků se o to zrovna pokusil, vyběhl zpoza svého úkrytu, když v tom – BUM – hlava se mu zaklonila, jako kdyby dostal pěstí. Přesně mířený head shot mu orazítkoval helmu do oranžova. Na druhé straně se opakovalo zcela to samé, i když zásah nebyl tak precizní. Ani jeden z dvojice osamělých neprojevil byť jediný náznak radosti nad povedeným zásahem. Naopak. Zdálo se mi, jakoby jejich soustředění právě teď dosáhlo vrcholu. Počet protivníků byl zredukován na tři. V tom se první z dvojice osamělých vyklonil zpoza barikády a spustil divokou palbu do míst, kde se kryli protivníci. Jeho parťák v tom okamžiku vystartoval vpřed a ukryl se o deset metrů dál u překážky na levém okraji bojiště. Dostal se tak do velmi ostrého úhlu k úkrytu protivníků. Stačilo, aby se lehce vyklonili a měl je na mušce. Dva z nich to udělali. Dřív, než stihli opětovat palbu, schytali ostrou salvu. Zvedli ruce nad hlavu a klidili se. Poslední ihned vytušil co se děje a sprintem vyrazil k barikádě vpravo. Nebyl však tak rychlý, jako prst na spoušti prvního osamělého, kterému po mohutné krycí palbě zřejmě zbývalo jen pár kuliček. Čekal takovou reakci a sprintující mu vběhl přímo rány.

Teprve teď oba vítězové odlepili své obličeje od zbraně. I přes masku a vojenské maskáče bylo vidět, jak se celým tělem smějí. Sklopili zbraně a s hlasitým plesknutím si plácli. Ostatní si zatím očistili helmy od barvy a týmy se začali šikovat, každý na druhé straně hřiště. ,,Zbraně se před startem musejí dotýkat branky,“ zahřměl hlas organizátora, a signál odstartoval další hru.

Čekali jsme asi 15 minut a přišla řada na nás. Při předávání maskáčů a helm jsem ve dvou osamělých poznal kluky z mikra. Prohodili jsem si pár nepublikovatelných názorů, a protože pořád neměli dost, tak se k nám přidali na další hru. S okolostojícími jsme vytvořili dva 7 členné týmy, nasypali munici do zbraní a vrhli jsme se do víru bojiště. Po 45minutách jsme odcházeli sice s modřinami a jelitami od kuliček po celém těle, ale s úžasným pocitem a zážitky, které jen tak nezapomeneme. Všichni jsme byli rudí v obličeji a připadali si jak po dnu stráveném skákáním bungee jumping.

Vytáhl jsem plakát a další na řadě byly lanové překážky. Holky co jsme potkali po cestě nám ale tvrdily, že tam akorát visí pár lan, a proto zmoženi svým výkonem jsme se rozhodli jít na oběd. Podle plakátu jsme na Farmě měli nárok na 2 obědy zdarma, když si dáme 3. Této možnosti jsme využili a poté se šli najíst do menzy. Po vydatném jídle jsme možnosti na Farmě chtěli jít využít ještě jednou, ale slabší články našeho řetězu protestovali. Proto jsme s těžkým srdcem zamířili na druhou dnešní přednášku, tentokrát v EII. Ihned po ní jsme šli na Farmu naplnit plán a využít možnosti 3+2 podruhé. Poté s písní na rtech a slogany „milujem tě ČZU“, „milkačzu“ a poté už jenom „čzu“ (nikdy bych nevěřil, že tato zkratka jde vyslovit jako jedno písmeno) vydali na Kruháč. Podle plakátu tam měla až do rána probíhat kalba včele s DJ Voytkem. Ten se však z mysteriozních důvodů (které vlastně vůbec mysteriozní nebyly) nedostavil a místo něj hrál DJ Jimmi. A nejen díky němu, zde na Kruháči, dostal celý den krásný závěr. Ukázali se tu lidi z painballu, i kluci z mikra, nechyběli známé tváře kolejí, notorické ličky, které už vyhodili z Cečka a ani Kambodžan Khamu, který ač neumí nai česky a anglicky, studuje lesárnu a neviděl jsem akci, kde by chyběl.

Přišlo mi to jak velká rodinná party. S nezaměnitelnou atmosférou Suchdola. Těšim se na další.