Ranní orgie v městské dopravě

Vše začíná nevinně. Vyjdete z metra, dalo by se říct, že nikde nikdo. Než se přesunete od výlezu k zastávce, už jste davem, který v tom, kdo bude prvním v buse, nezná bratra. Drama začíná. Snažíte se dostat, co nejblíž k obrubníku, nejlépe pokud možno vytipovat, kde budou dveře. Pomalu si začnete připravovat zbraně: batohy, kabelky, tašky. Svíráte je pevně, aby byla vidět vaše odhodlanost a zapálenost pro věc. Aby si nikdo netroufl a nejlépe ani nepomyslel, že vás předběhne.

A je to tu, autobus jede. Napnutí se dá cítit. Je vám jedno, jestli budete sedět či stát, hlavně už jet. Nenápadnými krůčky se snažíte hrnout dav, který si dovolil stoupnout před vás. Drzost, ale musíte se s tím smířit. Autobus dorazil, boj začíná. Starší a dámy mají přednost. Pořekadlo - pokus o vtip? Proto se řídíte jiným, lepším: Kdo chvíli stál, již stojí opodál.

Když už se zdá, že zvedáte nohu, zvedáte zrak a vidíte nechtěné. Bohužel má harmonika více vlezů než je zdrávo, a jinými vchody se zaplnilo místo příslušící vašim dveřím. Ani kdybyste ihned zhubli 30 kg, nemáte šanci se dostat do autobusu bez újmy na zdraví a nepřiskřípnuti dveřmi.

Dobrovolně se vzdáváte, vždyť za pár minut jede další… Bohužel pro vás, tohle vědí i ostatní. A tak stojíte. Čekáte. S šibalským úšklebem a hřejícím pocitem u srdce však máte exkluzivní místo, za které by při příjezdu 107 mnozí platili zlatem. Stojíte u obrubníku! Skvělé. Další sto sedmička už se ladně vlní. Krásný pohyb, zvlášť když víte, že nyní vás už opravdu nikdo nepředběhne – OPRAVDU!

A je tu. Lepší nic nepodcenit, a i jako první v řadě se cpát. Náhoda je blbec, může se stát, že se vaše dveře otevřou později než jiné a další chtiví místa budou v překonávání hranic nemožného rychlejší. Schody vybíháte. Nesedáte, stojíte. Přeci jen, chcete se zalíbit, a tak pustíte tu slečnu sednout. Samozřejmě, zbytek cesty si nadáváte, ale za ten úsměv to stálo (třeba).

Jede se. Vy a vaše místo na houpavé podlaze se prohlašujete za nerozlučné do stanice Zemědělská univerzita. Běda, pokud vás chce někdo z místa vyhnat, či nenápadně vystrčit. I to se stává. Nicméně se držíte žluté tyče, po které musíte neustále ručkovat směrem nahoru, jelikož její mastnota vám nedovolí držet se jednoho místa. I tato mastnota je ale dobrá v krizových situacích, jako je popojíždění a trhání vozidlem v boji řidičů, hupy ve stanici Čínská či snad všemi obávaný kruhový objezd před stanicí Roztocká – zde se pozná skutečný majstr.

Na vše vyjmenované jste připraveni. Nic vás nepřekvapí. Jediné, co se mění, jsou lidé. Málokomu se povede, aby za semestr jel s někým, koho viděl při minulé jízdě. A právě znalost charakteru spolucestujícího je klíčová pro přežití v rušné ranní, dopolední a polední, odpolední či večerní jízdě, při které vypadá, jako když vás řidič krade a neúprosným tempem se žene kupředu. Víte totiž, co od takového spolucestujícho můžete čekat.

Studenti se mačkají, tlačí a hází opovrhovačné pohledy kam se dá. Vše příjemné po ránu, a tak to oplácíte a začíná hra „hoď co nejznuděnější výraz“. Ženy vyhrávají, jednoznačně. Dalo by se říci, že jisté národy studující ve škole to umějí lépe než jiné. Se vším jste opět již dávno seznámeni.

Nejhorší jsou zastavení, ještě lepší na znamení. Půl autobusu musí vystoupit, kvůli jedinci, který strachy doufá, že mu cestou ke dveřím něco neprovedou. Ještě lepší jsou ti, co si na Dejvické zkrátka musí sednout, aby na další zastávce chtěli vystoupit. Organizovaně neorganizovaný dav uhýbá, resp. jeden kouká na druhého, kdo uhne, kdo vystoupí a bude riskovat, že při vrácení bude stát na jiném místě než doposud.

Ti, kteří jsou vyššího vzrůstu, mají problém. Zejména v Karosách jsou proklatě nízko tyče, za které se cestující stojící mají držet. Nebo, stojíte-li v harmonice, musíte být po celou cestu skrčení a ještě ke všemu se točíte ve směru kloubu spojujícího dva kusy autobusu. Adrenalinu zdar! Ale ani modernější Irisbusy nejsou o nic lepší. Zde číhají nízko instalované obrazovky, které tu jsou jen proto, abyste věděli, kam jedete. Stane-li se nejhorší a špatný scénář se vyplní, udeříte se více či méně do jedné z výše vyjmenovaných vychytávek, samozřejmě děláte, že se nic nestalo. Když to vidí hodně lidí, stalo se to samozřejmě proto, že jste chtěli, aby se tak stalo. Nejste přeci těmi, kteří nekoukají kolem.

Všichni jedete pohodlným či nepohodlným způsobem do školy a dochází vám ta odporná pravda. Jste dobří studenti! Kdo jiný se totiž do školy tak hrne?

26 října, 2015 - 15:05 - Anonymní zemědělec (bez ověření)

Kdyby vyházeli ty lidi, co tady nemají co dělat a nevymysleli tu šílenost, že si každý může přetáhnout 6 předmětů a klidně opakovat 4 předměty po druhé, tak by jsme si jezdili v klidu. Tohle je šílenost a vedení školy za to má určitě plnou zodpovědnost.

Máte-li to štěstí, ustojíte to až nahoru ke škole bez faux pas – upadnutí, většího přešlapu či jiného ztrapnění, které ani při nejmenším není znakem mazáctví, jste šťastní. Už jen dostat se ven a s úsměvem do školy! Tedy… s úsměvem… Většinou se dostání se do školy podobá nenápadnému maratonu prostřednictvím rychlé chůze. A tak nikdo neběží, nikdo nejde. Je to ten způsob přesouvání mezi těmito kategoriemi. Zvažujete, jestli přejít na zastávce a jít kolem vrátnice, nebo pokračovat kolem řeznictví a kolejí. Pár kroků nikdy neznamenalo tolik přemýšlení. A tak předbíháte masu lidí, ta pak občasně předbíhá vás. Celou cestu se modlíte, abyste nebyli jediní, co přijdou na cviko pozdě. Pro jistotu smolíte výmluvu, která nebude vypadat trapně. Nejste přeci ti, co jezdí posledním možným autobusem.

Hltáte chladný ranní vzduch. Vbíháte na fakultu, už jen dorazit ke třídě! Rozpačité zaklepání, otevření dveří a vydání ze sebe něčeho jako „brý dn”. Omluvy, vysvětlování jdou stranou, bleskurychle hledáte volné místo, co nejrychleji si sednou a hlavně vypadat, že jste tu od začátku...

Každý si asi myslí, jak jsou ostatní při ranní cestě autobusem přinejmenším mimo, srandovní. Ale… když si to myslí každý, tak kdo je pak mimo?