Report: ČZU Go! Seznamovací akce

Cesta do Prahy byla poměrně klidná, provoz normální.

Dokonce jsem nepotkal ani žádného závodníka ve Favoritu „faktvytuněnejvejfuk“ edition. Tato skupina řidičů mi při ranních jízdách do Prahy pije krev svým honěním péra nad předjížděním rychlejších a novějších vozů. Někdo má rád holky, někdo zase vdolky, jiný ohrožuje ostatní…

Praha

V Dejvicích jsem elegantně vyskočil z vozu, popadl svůj kufr na kolečkách, později toliko obdivovaný ostatními (tedy ty kolečka, kufr ani tak ne) a vydal se směr zastávka. Zde jsem identifikoval jakousi skupinu lidí, přiblížil jsem se … a zjistil, že se jedná o jakýsi zájezd německých důchodců, značně libujících si v parfémech. Šel jsem tedy přiotráven smradem raději na kafe do blízkého KFC.

Po návratu už byla situace lepší. Na zastávce postávalo několiko mladých slečen, ne zrovna nepohledných a vzhledem k přijetí na VŠ zcela určitě ne hloupých. I dal jsem se tedy s nimi do řeči. Předpoklad správný – jedou také na ČZU Go! a já tedy získal první kontakty, což byl vlastně celý účel této akce. Po chvilce se do našeho hloučku přidal jakýsi Mates, takže jsem byl rád, že už nejsem samotný zástupce mužského pohlaví. S tímto týpkem jsem pak absolvoval cestu v autobuse.

Cesta a příjezd

Cesta utíkala, kecali jsme o všem možném. Velké překvapení nastalo, když byl identifikován znak na mé kšiltovce – ještě se mi nestalo, že by někdo věděl, že to patří mému milovanému Klubu ledního hokeje Chomutov. Na benzinové pumpě jsme to tedy zapili pivem a jelo se dál.

Po příjezdu na základnu jsme obdrželi jakési visačky určující mé pozemské jméno, obor, číslo chatky a tým, ke kterému jsem byl přiřazen. Svoje spolubydlící jsem identifikoval nedaleko od místa dopadu a byl jsem příjemně překvapen.

První částí programu byl jakýsi Team Building – mohu k tomu říct, že na většinu lidí možná ta poznávačka jmen funguje a skutečně si je zapamatují. Já už ale od začátku tušil, že se rýsuje trapas. Na jména jsem prostě trouba. Kdo zná, ten ví… 

Po večeři, před kterou jsme na dlouhou dobu absolvovali poslední krátkou frontu, nastalo něco, co jsem ještě nepoznal. Nevím proč – možná proto, že jsem tam nikoho ještě moc neznal a nehrozil žádný střet s pochybnou existencí (kterými se to na diskárnách a jiných nalévárnách jen hemží), jsem se dokonale uvolnil a bavil se jak nikdy předtím. Red Bull party byl skvělý začátek této akce. O to víc se mi líbily náramky, které svou barvou určovaly stav zadaná/nezadaná. Těch druhých, modrých, bylo víc.

Průběh akce

Další dny by se daly shrnout asi takto: ráno informace a rady od studentů pro studenty, odpoledne nějaká akce v týmech (bojovka, športík apod.) a večer zase kalba. Vyjímkou bylo možná pondělí, kdy na naší škole večer začíná pravidelný boj o nejlepší rozvrh pomocí zápisů do předmětů. Nervy u počítačů, skrz které jsme se pokoušeli přihlásit do IS Hroch, by se daly krájet. Dokonce jsem byl i málem rozčtvrcen, když jsem pochválil svůj mobil, který se dostal alespoň na Facebook. Jak asi tušíte, bylo to okolím mylně vyhodnoceno, že jsem PC zneužil :-D. Naštěstí mému ujištění uvěřili a já přežil živý a zdravý :-D.

Padá Hroch, přejte si něco...

Došlo i jakémusi hazardu. Vypsali jsme směnky, na které jsme se zavázali ke splnění nějakého úkolu, dostali jsme za ní od pořadatelů virtuální peníze, které jsme mohli zhodnotit u stanovišť. Za „hromádku šišek kamkoliv“ jsem obdržel čtyřicet „gouček“ a v ruletě jsem je zhodnotil na 190. Štěstí ve hře, neštěstí v lásce – u mě to prostě platí. Další den se směnky dražily. Skutečně jsem nečekal, že moje směnka bude vyhodnocena jako „nejoriginálnější“, ale už vůbec jsem nečekal, že si ji někdo koupí. Stalo se – podcenil jsem však slovo „kamkoliv“, ale o tom později.

Telč

Předposlední den akce byl ve znamení výletu do Telče. Vydali jsme se tedy na pěší tůru po Vysočině. Po příchodu na náměstí naše kroky samozřejmě nejprve vedly k hledání nějaké hospody za účelem naplnění žaludků (i když i doplnění alkoholu do krve také proběhlo). Poté jsme obdivovali kachny a ryby v rybníce. Pro mě trochu nuda, já tyhle zvířátka mám sice rád, ale v trochu jiné formě a na talíři. Velká část návštěvníků nečekaně později skončila v místní čajovně s šíšou v puse. Máme prostě všichni stejné chutě.

Poslední večer

Večer, během koncertu skupiny Bekofis, nastal čas na realizaci směnek, které jsme předtím vydražili. Masáž mi sice provedena nebyla, panáka jsem dostal a snídani do postele od dvou krásných slečen také (po propařené noci přišla opravdu vhod). Mates, o kterém už byla řeč, po striptýzu přednesl báseň „Dva buzíci skládají šišky“ a tím mi (a otrokovi, který mi měl pomoci, ale vykašlal se na to – tímto ho pozdravuji) zajistil poměrně značné publikum. Co bylo horší – hromádku šišek jsem měl udělat v blízkém rybníce. Voda sice byla docela teplá, ale vzduch mi zadělal na mírné nachlazení a zimnici.

O půlnoci přišel pro mě asi nejzajímavější bod dne. Pivní štafeta, jinak zvaná Topálky. Náš tým Chmelařů sice postoupil do semifinále, kde jsme ovšem narazili na Matese. Ten člověk pivo nepije, ten ho tam prostě naleje. I tak jsem na tom ale vydělal – dvě malá piva za dvacet korun. Dámy a pánové, kdo z vás to má?

Noc byla ještě dlouhá a já se, asi jako ostatní, bavil. A bavil jsem se tak dlouho, až nás na parketu zbylo jen pár. No nechtěl bych se vidět.

Ranní úklid a čekání na autobusy – to byl sice už trochu vopruz, ale pořád se to neobešlo beze srandy. Cestou do Prahy jsme samozřejmě všichni doháněli spánkový deficit, stejně tak já cestou z Prahy při čekání v linkovém autobuse v koloně kvůli nehodě na R7 (tehdy jsem pochopil, že dojíždění asi nebude tak jednoduché, jak se zdá).

Verdikt

Akce byla bez chyby, organizátorům patří veliký dík a obdiv, že to vůbec celé vydrželi živí a zdraví. Jsem moc rád, že jsem poznal aspoň těch pár lidí podobného ražení a do školy se teď moc těším. To byl vlastně celý účel akce a povedlo se ho splnit na jedničku s hvězdičkou.