S iZUNem v sedle, díl pátý

Po již tradičním čištění kopyt a srsti přišlo na řadu uzdění a sedlání. Stále jsem ale v některých úkonech tápal a připadal si tak trošku zoufale. Po včerejším trápení ve výběhu jsme dnes zamířili do kryté kočárovny. Tam jsem si společně s Orionem prošel lehkým krokem pár koleček a šlo se na věc. Měl jsem se naučit vysedání ze sedla za klusu. Moje první myšlenky mířily k tomu, že budu z koně seskakovat za jízdy. Říkám si, že je to snad jen zlý sen. Naštěstí se mé myšlenky ubíraly špatným směrem.

Pozn. fotografa: Ještě ten den vtipkuju a cestou na statek se Adama ptám, jestli si vzal boxerky nebo trenky. Z vlastní zkušenosti vím, že na vysedávání jsou trenky dost bolestná varianta. "Mám boxerky," pravil nechápavě Adam a už mohl bez vysvětlení pozorovat jen můj škodolibý úšklebek. Brzy pochopil...

„Vysedání“ je jen typ jízdy. Při klusu jsem byl již ve známém stehenním sedu a abych nedrncal, musel jsem se snažit splynout s pohybem Oriona. Po pár pokusech došlo i na našeho redaktora Kubu, který mě doprovázel. Ihned se výborně zhostil role vodiče koně. Před Orionem musel běžet ve svých sandálech, a určoval tak směr našeho klusu. Po pár okruzích už jsem tomuto způsobu jízdy přišel na chuť a v duchu jsem před sebou viděl cílovou rovinku jakéhosi rovinového dostihu.

Pozn. fotografa: Jako by to bylo včera, vidím Kubu, jak se plácá pískem v sandálech a Adam soustředěně poulí oči v hlubokém soustředění během snahy splynout s koněm (hlavně to neberte jako dvojsmysl, prosím). Myslím, že Orion si situaci taky dost užíval. Škodolibost se mu blýskala v očích a vždy když mohl, snažil se Adamovi připomenout, že on je tu ten velký stokilový tvor.

Po dalších momentech v kočárovně jsme se vydali do terénu, kdy se mi, snad za odměnu, naskytla příležitost vyzkoušet si vést Oriona zcela samostatně. Můj dnešní společník byl ale při chuti a otěže mi v rukou nenechal zadarmo. Především ho ale zajímala tráva na polní cestě.

Pozn. fotografa: Představte si melodii z filmu Sedm statečných. Do svitu zapadajícího slunce se líně kýve jezdec na koni svírající uzdu a se sveřepým pohledem ve tváři. Náhle však hudbu i celou scénu protrhne chvíle, kdy se kůň vrhne pro nejbližší žvanec a jezdec má v tu chvíli co dělat, aby se udržel v sedle a nepřepadl na hlavu. Tak asi tak to vypadalo. Orion má prostě svoji hlavu.

Do mírného kopce jsem si opět vyzkoušel vysedání ze sedla, tentokrát již bez vodiče. Měl jsem ze sebe radost, protože Orion už pod mým vedením poslouchal na slovo a jízda se změnila v nepřekonatelný požitek. Pomalu jsem pochopil, o čem vždycky mluví nadšení koňáci, když říkají, že se skvěle projeli. Ani se mi nechtělo zpět do stájí a už vůbec ne při představě, že tohle všechno další návštěvou skončí. Ale jak?