S iZUNem v sedle, díl třetí

Přiznám se bez mučení, že vstávání bylo horší, než jsem čekal. Některé svaly byly za dvacet jedna let mého života včera poprvé v akci, a tak se nebylo čemu divit. Vše jsem ale hodil ihned za hlavu a vyrazil znovu na místo činu. Tam na mne k mému zděšení čekal kůň jménem Fram. Znejistěl jsem a toužebně se zadíval směrem k Pamírovi. Pamír otočil hlavu na druhou stranu a považoval záležitost za uzavřenou.

Naneštěstí jsem se ještě před začátkem dozvěděl, co bude dnes v plánu. Ihned pochopíte, proč by bylo lepší, kdyby mi to zůstalo utajeno. Tak tedy: balanční cvičení bez sedla a klusání. Moje částečná neznalost těchto pojmů zabránila v té chvíli mému zběsilému úprku ze statku. Pokojně jsem si tedy došel pro přilbu. Můj dnešní čtyřnohý přítel ode mě vyžadoval podobný servis jako včera Pamír, a já tak hned začal pracovat.

Zanedlouho jsme se ocitli v pískovité jízdárně. V rychlosti mi ještě stačily hlavou prolétnout fotky padajících lidí, umístěné na nástěnce jezdeckého oddílu, zaťal jsem ale zuby a šel dál. S mojí dnešní instruktorkou jsem byl v sedle coby dup, a to i bez třmenů. Ty mi ale v následujících chvílích nemálo chyběly. Pocit opory, jenž mi včera dávaly, je definitivně pryč. Chvilku jsme se jen procházeli a já tušil, že to má být jen ten pověstný klid před bouří. Nemýlil jsem se, instruktorka mi postupně zadávala každým okamžikem divnější úkoly. Každý z nich mi připadal jako nesplnitelný, a tudíž jim všem předcházelo odpočítávání v duchu a také loučení se se vším, co mi kdy bylo blízké. Polohy „mrtvý indián“, „čelem vzad“ a „ruce až za uši“ jsou tím nejšílenějším, co jsem ve svém životě zažil.

Pozn. fotografa: Pro náhodného kolemjdoucího by byl pohled na Adama, který chvíli seděl snožmo, chvíli proti směru jízdy a občas na koni i ležel, dost matoucí. Jelikož jsem z dálky neslyšel pokyny instruktorky, netušil jsem občas, jestli to Adam dělá účelně, nebo si z něj instruktorka prostě dělá legraci.

Horská dráha v kdejakém Disneylandu a Legolandu se tomuhle prostě nemá šanci vyrovnat. Byl jsem šíleně zadýchaný, a to jsme pouze přecházeli po jízdárně. Když už jsem doufal, že to nejhorší už minulo, zaslechl jsem za sebou prásknutí biče a na férovku jsem měl možnost poznat, co je to klus. Pokud to doteď bylo dle slov koňáků „v pohodě“, tak teď skončila veškerá legrace a začala pořádná sranda. Na dece, která nahrazovala sedlo, jsem vydržel hopsat tak 15 sekund, pak všichni poznali, že mám dost a potřebuju pauzu.

Pozn. fotografa:

Při pohledu na Adama hopsajícího na koni bych opravdu nechtěl být v jeho trenkách.

Můj koník byl ale při chuti a za každý klus vyžadoval pochvalu poplácáním. Jak jsem si přál také okusit ten pocit, kdy mě někdo pochválí! Ale zatím nic takového nepřišlo a my opět klusali. O tom, že byli někteří členové statku šílení, jsem začal uvažovat ve chvíli, kdy po mně chtěli upažit nejdřív jednu a pak obě ruce.

Pozn. fotografa: Když kůň s prásknutím biče zařadil na dvojku a konečně se pořádně rozklusal, Adam na něm lítal jak cestující ve 147 na všechny strany a upřeným zoufalým pohledem si hledal příznivé místo pro nevyhnutelný pád.

Krve by se ve mně nikdo nedořezal, ale nakonec jsem přežil i tohle. Následovala kratičká pauza, během níž jsem se snažil skrýt fakt, že jsem se klepal po celém těle. Na závěr dnešního dne jsem odvedl koně jen krokem do nedalekého výběhu. Tam se můj dnešní společník vyválel celý v písku a prachu a já měl teorii, že chtěl svému majiteli trošku přidělat práci při čištění.

Ale zjistil jsem, že to bylo údajně proto, aby na něj nelítaly mouchy a komáři. Postupně jsem se uklidňoval, ale i na cestě zpět (již po svých) jsem raději měl stále na hlavě helmu. Den to byl opět nesmírně zajímavý, jen mě znervózňoval fakt, že rychlost, kterou se mnou můj přítel klusal, byla, prý, dvojka. Tak snad zítra nezařadí trojku... :)