Školné versus studenti... challenge accepted!

Slova jako školné a zápisné byla skloňována poslední dobou velmi často, a to nejen ústy studentů, kterým nedávala dlouhou dobu spát, ale i politiky či samotnými rektory škol. Toto ožehavé téma však utichlo stejně rychle, jako se tenkrát vynořilo na povrch, a zanechalo rozporuplné pocity snad v každém, koho se měla tato změna týkat. Že snaha státu přenechat část finančních povinností na studentech vyvolala pořádný rozruch, jsme mohli zaznamenat na protestní akci studentů zvané Týden neklidu na vysokých školách.

Sami studenti nebyli jediní, koho tato myšlenka nenadchla, a v protestech je podpořila Reprezentace vysokých škol, která se skládá z Rady vysokých škol, kde má každá vysoká škola svého zástupce. Zavedení školného mělo být posléze nahrazeno zápisným. To by neznamenalo pravidelné placení školného, pouze by pokrývalo v menší míře náklady spojené se studiem. Klid mezi studenty zavedl až nový ministr školství Petr Fiala, s jehož příchodem se změnil i přístup ministerstva, které se snaží vyjít vstříc oběma stranám. Přestalo se nadále mluvit o novém zákoně, teď už se jedná o novelu zákona, která se v současné době projednává.

Otázkou však stále zůstává, jestli současný stav školského systému je vyhovující a jestli změna, ať již v podobě školného, nebo i jiná, by nevnesla do studia pozitiva. Každý by přece měl od svého vzdělávání chtít hlavně co nejvíce dovedností, které potom bude moci zúročit na trhu práce.

Celý systém je nyní nastaven tak, že studenti si mohou zvolit, zda se zapíší na školu veřejnou či státní, v tomto případě bezplatnou, nebo si vyberou školu soukromou. U placených škol je často kritizováno, že pro svou snahu udržet si studenty mnohdy za každou cenu polevují nároky kladené na výuku, a mají tudíž pověst tzv. „flákáren“. Situace je pochopitelná, jelikož školné od studentů je důležitým a nenahraditelným příjmem zajišťující existenci celé školy. Je však situace na veřejných vysokých školách jiná? Vždyť i veřejné školy jsou do jisté míry závislé na počtu přijatých studentů a peněz získaných na jejich studium.

Financování vysokých škol je v současné době složeno z několika parametrů, z nichž důležitým prvkem je normativ, který vyplácí ministerstvo na jednoho studenta. Částka se pohybuje okolo 32 000 Kč ročně na osobu a je dále násobena koeficientem finanční náročnosti studia, který se liší podle oborů. Na České zemědělské univerzitě mají poměrně vysoké koeficienty zemědělské a lesnické obory, více než 2, zatímco ekonomické obory mají koeficient 1. Vyplývá z toho, že u ekonomických oborů se nepředpokládá, že by bylo studium nějak finančně náročné, na rozdíl od výše zmíněných lesnických či zemědělských oborů, u kterých jsou nutné terénní cvičení a mnoho jiných, které vedou k dalším nákladům.

Pravdou tedy je, že i veřejné vysoké školy jsou závislé na počtu přijatých studentů. Větší počet nabraných studentů pro školy znamená vyšší částky vyplacené od ministerstev. Strategie vysokých škol je téměř vždy stejná. Nabírají co největší počet studentů a v nejbližší době, zejména v průběhu prvního ročníku studia, je podrobí sítu a tím na škole zůstanou pouze perspektivní studenti.

Nabraných studentů je však mnohdy více, než je samotná kapacita školy. Situaci můžete pocítit od přecpaného autobusu č. 107 až po sezení na schodech na přednáškách. Nejvíce studenti pocítili změnu na cvičeních, které u některých oborů nejsou již každý týden, ale pouze jednou za čtrnáct dní.

A že je tato změna opravdu citelná, potvrzují hlavně studenti, kteří studují na České zemědělské univerzitě delší dobu a zažili starší systém, ve kterém byla povinná cvičení každý týden.

„Přijde mi, že při porovnání starého systému se systémem lichý/sudý to dřív byla pohoda jahoda, do školy se sice muselo chodit víc, ale nebylo třeba žádné domácí samostudium, nikdo nikam nespěchal, vše se stíhalo a všichni byli šťastní.“ Takto zhodnotila celou situaci Lenka Šedinová, studentka třetího ročníku ekonomické fakulty, obor Veřejná správa a regionální rozvoj.

Toto jsou bohužel stinné stránky finanční závislosti veřejných vysokých škol na počtu nabraných studentů. Značně plná kapacita na cvičeních také nese negativní následky na celkové efektivnosti cvičení. Uklidňující pro současnou situaci by však měl být fakt, že je stále více kladen důraz na kvalitativní parametry místo kvantitativních. Velmi se v posledních letech tlačí na zkvalitnění vysokých škol a na zmírnění masifikace vysokoškolského vzdělání. Do značné míry však tento jev způsobilo samo ministerstvo školství nastolenými pravidly, podle kterých vysoké školy usměrňují svoji činnost a nastavují svoje strategie, aby si udržely rozpočty v takovém stavu, který jim umožňuje rozvoj, udržet zaměstnance a vytvořit podmínky proto, aby mohly dobře fungovat. Vše se tak točí v jakémsi koloběhu.

Je však i zcela v zájmu univerzit vytvořit studentům podmínky pro dosažení dobrých studijních výsledků, jelikož si mohou polepšit i financemi získanými za vědecké a výzkumné výkony. Pokud nemáte jasnou představu po přečtení slova vědecký a výzkumný výkon, nezoufejte, toto slovo vzbuzuje velmi často vášnivé debaty hlavně v tom, jak tento ukazatel měřit a jak porovnávat různé obory mezi sebou. Parametr zaměstnanosti absolventů je dalším faktorem, který ovlivňuje získávání financí od státu. A zdali se i my, jako studenti, z těchto dotací můžeme těšit třeba na nové budovy či modernizaci kolejí záleží na tom, jestli budou rozděleny jako investiční, či neinvestiční.

Peníze se musí vyčlenit na běžný provoz, platy zaměstnanců, investice, např. na výstavbu, rekonstrukce atd. Zvlášť jsou určeny peníze na isntitucionální podporu výzkumu a na výzkum specifický, který je určený zvláště pro doktorská studia. V neposlední řadě zde jsou i dotace z Evropské unie. Pro tento specifický druh dotací je Česká zemědělská univerzita svou polohou ve značné nevýhodě. Řada těchto programů slouží pro vyrovnání nerovností mezi jednotlivými regiony, tudíž pokud nějaký region dosáhne určitého podílu průměru vypočítaného pro všechny regiony EU, je vyřazen z možnosti čerpat tyto dotace. A bohužel pro nás, Praha je jedním z nich. 

Bývá však známo, že každá mince má rub i líc, tak ani zde nemůžeme hledat chybu pouze na straně nastaveného režimu vysokých škol. Kdo jiný by měl více ovlivnit dění na školách než samotní studenti. Česká republika měla v minulých letech pouze necelých 20 % vysokoškolsky vzdělané populace. Po srovnání naší situace se zeměmi na západě jsme usoudili, že toto číslo je velmi malé a nedostačující, a ve snaze vyrovnat se jejich stavům vysokoškoláků jsme se do toho pustili s takovou vervou, že jsme překonali i samotné vzory. Dnes se rozhodne po dokončení střední školy pro pokračování ve studiu okolo 70 % lidí. Tento přímo magický růst zostudí až fakt, že si musíme uvědomit rozdílná čísla mezi studenty, kteří se na vysokou školu zapíší a mezi těmi, kteří ji úspěšně absolvují. V zápětí tedy zjišťujeme, že z oněch krásných 70 % úspěšně dokončí své vzdělání jen menší část.

Za pravdu mi dá jistě každý, že přechod ze střední školy na vysokou není nijak lehký. Musíme si zvykat na jiný systém hodnocení, ne tak značně individuální přístup, daleko větší samostatnost, rychlejší tempo a celkově méně možností, jak opravit případný nezdar u testu či zkoušky. Není se proto čemu divit, že většina studentů jen špatně odhadne své síly a studium ukončí. Větší přítěží pro vysoké školy představuje až ta část studentů, která studium nemyslí zcela vážně a nastoupí jen proto, aby si udrželi velmi žádaný status studenta.

Na tradiční otázku, proč jste zvolili zrovna Českou zemědělskou univerzitu, zaznívají odpovědi typu „Nedostal jsem se na jinou školu“ či „Protože je nejjednodušší“. A pokud otázka směřuje spíše k tomu, proč si zvolili zrovna obor, který studují, a co od něj očekávají, většina nedokáže ani s jistotou odpovědět. A tak velkou část školních nákladů „spolykají“ studenti, kteří berou studium na této škole pouze jako přechodné stanovisko nebo pro udržení již zmíněného statusu studenta a oddálení nástupu do práce. Je na místě si zde položit otázku, zda by školné v nějaké přijatelné částce nebylo přínosné. Jelikož od pradávna je známo, že lidé se nejvíce musejí vážit věcí, které nejsou volně dostupné.

Jak však přesvědčit studenty, aby pro ně studium na vysoké škole bylo privilegium, a ne běžná věc, a tím neztrácely vysokoškolské tituly na exkluzivitě? Ztížení přijímacích zkoušek by do jisté míry mohlo být přínosné, avšak školy jako právnické osoby stále svádějí boj o přízeň uchazečů. Další možnost by tedy představovalo zpoplatnění škol, které se však může stát lehce zneužitelné ze strany státu. V tomto případě největší obavy vzbuzuje představa, že po schválení poměrně malého školného bude jeho výše s přibývajícími roky stále narůstat, až stát zcela přenese svojí finanční povinnost vůči vysokým školám na studenty. Podobná situace se stala i ve Velké Británii, kde se školné na vysokých školách běžně pohybuje kolem 100 tisíc korun v přepočtu. Takže pokud mluvíme o změně, měla by přijít ze strany státu.

Nejnovější vize o budoucím chodu vysokých škol představují profily studia. Dnes se setkáváme se stupni jako bakalářský, magisterský a doktorský. V budoucnu by se měly profily dále dělit na profesní, akademické a výzkumné. Změna se však netýká profilu vysoké školy, ale pouze studijního programu. Přičemž se předpokládá, že velké univerzity budou mít studijní programy ve všech třech profilech. Jak moc velkou změnu to bude znamenat, je však stále otázkou, jelikož stupně jako bakalářský, magisterský a doktorský již do jisté míry tyto profily obsahují. Můžeme to vzít z toho hlediska, že pokud někdo dokončí studium jako bakalář, nebude dosahovat výzkumného profilu. Naopak u doktorského studia je studium z podstaty věci již vědecko výzkumně zaměřené. Debaty také vzbudil pojem akademický profil, protože význam tohoto slova je obsahově nadřazený a širší, než tomu je u uvažovaného profilu. Mnohokrát zvážen ještě bude profil u doktorského studia, který by neměl spadat ani pod jeden, jelikož je to sice akademický titul, ale zároveň vědecká hodnost.

Ať již z návrhu vyjde kladně nový systém profilů, či bude nastavena rozumná částka jako školné, doufejme, že vše bude mít kladný vliv na školství a situace se bude vyvíjet, tak jak má. Změnit by se měl i celý systém vysokých škol, aby vysokoškolský titul byl velmi cenná věc a na trhu práce také patřičně oceněný. Dokud to tak nebude, ztrácí celý boj o vysokoškolský titul smysl. Celá situace by měla být na zamyšlenou i pro samotné studenty. Každý by měl objektivně posoudit své možnosti a zamyslet se, jak moc vážně by chtěl své studium brát. V případě nedostatečně silné motivace dokončit studium by měl zvážit, zda pro něj není výhodnější praxe, kterou by získat za dobu, kdy by se jen „zašíval“ na vysoké škole a prodloužil si bezúčelně o rok studentský život. Na druhou stranu, studentská léta jsou, prý, ta nejkrásnější, tak proč je patřičně nevyužít.

Děkuji tímto také panu docentu Jiřímu Remešovi za odborné názory a poskytnuté informace.